Tento mírně matoucí titulek pod sebou skrývá nezapomenutelnou cestu do hlubin Taiwancovy duše, kterou jsem dobrovolně, ač původně nevědomky, podnikl minulý víkend.
Ale než se k tomu dostanu, dovolte mi malou odbočku, která s vámi bude sdílet další z mých pozorování zdejších zvyklostí a zvláštností. Taiwan je prudce se vyvíjející země, je jeden ze čtyř asijských tygrů, což denotuje skupinu jihovýchodních - východních asijských zemí, které zažívají obrovský ekonomický růst (jsou jimi Taiwan, Jižní Korea, Hong Kong a Malaysie). Jedním z důsledků je i to, že se zde neustále a prakticky všude staví, a to i v okolí univerzity. Vždyť i koleje, ve kterých bydlím, prošly a stále ještě procházejí rozsáhlou rekonstrukcí. Ale to není to, co jsem chtěl říci především, ačkoli to s tím úzce souvisí a nepochybně je to samo o sobě zajímavé. Samozřejmě, pokud máte v plánu novou budovu, či rekonstrukci budovy staré, potřebujete někoho, kdo to zrealizuje. Kdo by toto prováděl v České republice? Ukrajinci, Češi, Slováci, velice často s cigaretou a lahváčem blízko po ruce. Ale viděli jste někdy v životě, že by tuto práci, a teď myslím opravdu placenou práci, ne jako výpomoc u někoho známého, či na svém vlastním domu, zastávala žena? Tady je to naprosto běžné.
Ale teď k hlavnímu tématu.
Nedávno byl v Taipeji hostem orchestr Berliner Philharmoniker. Pod vedením britského dirigenta Sira Simona Rattlea se představil v National Concert Hall s třemi hudebními kusy: Alborada del gracioso od Maurice Ravela, Concerto for Horn and Orchestra - Moment of Blossoming od Toshia Hosokawy a Symphony No. 9 in d minor od Antona Brucknera.
Zajímavostí, jejíž možnosti by možná nebylo od věci prozkoumat i v Česku, byl fakt, že se celý koncert živě přenášel na tři další místa: Taipei Arena, a dvě další města Hsinchu a Hualien. A ještě zajímavější je fakt, že lístky bylo možné získat zdarma. Pravda, není to stejný zážitek, jako být přímo u toho, ale přesto to stálo za to (zadarmo).
K lístkům jsem se dostal tak trošku jako slepý k houslím. V sobotu, kdy to mělo probíhat, mi napsala jedna taiwanská známá, bývalá spolužačka Laury, že s Laurou na ten živý přenos mají lístky + dva lístky navíc. Proč vzaly dva extra, je otázka, kterou bych nechal stranou. Nicméně mě pozvaly, a také mi navrhly, abych s sebou vzal ještě někoho dalšího. Zeptal jsem se tedy jedné Francouzky, s kterou mám společné hodiny čínštiny, jménem Jorane, zda by neměla zájem. Měla.
Přeskočím cestu tam a samotný koncert, to teď není důležité. Kdyby někdo chtěl, tak mu můžu říct, jaké jsem z hudby měl dojmy, jinak bych asi odkázal na Youtube. To pravé začalo až po koncertu.
Musíte pochopit, že zde nešlo jen o koncert samotný. Celý večer byl pojatý jako taková zábavně-naučná (asi - moc jsem nerozuměl) show pro publikum (nevím, kolik jich tam bylo, ale hala byla obrovská - typoval bych klidně i deset tisíc). Večerem provázela dvojice profesionálních řečníků - málokdy kolem sebe někoho slyším tak pečlivě vyslovovat. Jak je mnohdy zvykem i v Česku, tak se jednalo o muže a ženu.
Nejsem si už jistý pořadím toho, co následovalo. Ale dělo se zhruba toto: po skončení koncertu ona dvojice začala něco říkat. Najednou ta dáma pronesla zvýšeným hlasem do mikrofonu anglickou větu: "Rattle, Rattle, Taipei loves You! (s ne moc pěkným americkým přízvukem - Taiwancům by podle mě spíš slušel Britský BBC přízvuk)" a my s Jorane pochopili, co bude následovat. Žena větu zopakovala a pak se chórem spolu s ní rozezvučela celá hala. Poznatek číslo jedna: Taiwanci se nebojí expresivního projevu. Otázkou ale zůstává, a je to skutečně předmětná otázka, zda je takový projev upřímný. A zda prostě třeba nemají rádi davy (a některá další setkání podobného druhu by toto potvrzovala) a jednoduše se nenechají strhnout a nejdou se zbytkem.
Dál se dělo něco, co zakouším denně kolem sebe, co ovšem při té příležitosti bylo dovedeno do tisícového extrému. V sále trošku potemnělo. Žena na pódiu mluvila dál, nejspíš vydala další povel, protože Taiwanci všude na tribunách začali vytahovat svoje telefony, rozsvěcovali displeje a mávali s nimi. Poznatek číslo dva: Taiwanci mají rádi (mimojiné) zářivé a barevné objekty. To ovšem byla docela roztomilá zábava a člověk si dokázal poměrně snadno představit hvězdnou oblohu (těším se na tu Českou).
Takto to pokračovalo dál. S Jorane jsme nejdříve byli trošku udiveni, ovšem pak jsme to začali ignorovat, povídali si, čekali, až to přejde (Do rozsvícených telefonů opět začalo předchozí skandování).
V jedné chvíli jsem ale začínal pociťovat v hlavě zvláštní pocit. Poznal jsem jak silný vliv může mít tisícihlasné skandované opakování téhož, doslova až do zblbnutí. Protože to je přesně ten efekt, který jsem začal pociťovat - člověku se tím otupí smysly, přestane vnímat ostře, zvláštně se přiblíží mírnému druhu tranzu, ve kterém je snad i více tvárným. A v té chvíli jsem si uvědomil, jak jednoduché pro různé populistické diktátory může být a bylo dav manipulovat, když se tento nechá. S Jorane jsme cítili to stejné: pocit mírného zděšení, ne nechuti, ale zděšení. Opravdu celý výjev naháněl husí kůži. Korunku tomu pak nasadila ona žena, která, nejspíše nevědomky, publiku pro skandování udávala takt opakovaným natahováním a pokrčováním ruky. Naštěstí byla dlaní nahoru. Poznatek číslo tři: ale o tom už jsem mluvil: davová psychóza, ale skutečné emoce? Mimochodem, vzpomeňte si, co jsem tady před dvěma měsíci psal o mé návštěvě "kostela".
Překvapující bylo, že se po asi patnácti minutách tohto stavu podobnému tranzu Sir Simon Rattle na pódiu skutečně objevil, i s částí svého orchestru. Tady už jen drobná poznámka. Je občas úsměvné až opět roztomilé, jak se Taiwanci snaží být světoví, ale ne vždy to výjde. Tak to bylo poznat z toho, jak ona žena (je zvláštní, že, ačkoli promlouval, se ten muž nepodílel na žádné z věcí, o kterých jsem zde hovořil) britského šlechtice oslovovala. "Sir, sir," jako kdyby mluvila na neznámého muže na ulici a ptala se ho na cestu k metru, nejspíš aniž by si uvědomovala, co to slovo před jménem "Simon" skutečně značí. Nechci tedy dělat nějaké nepodložené závěry, ale tak to skutečně vyznělo.
Také nechci dělat nějaké generalizace. Určitě jsou Taiwanci, kteří ve svých projevech ukazují své skutečné emoce, určitě jsou takoví, kteří mají rádi černou, bílou a šedou, určitě jsou takoví, kteří se nenechají strhnout. Ale člověk velice rychle nabyde opačného dojmu.
Řekl jsem, že se Taiwanci snaži být světoví. Abych byl přesný, svět pro ně znamená USA, což se odráží v hudbě, kterou většina z nich poslouchá, ve velkém množství McDonalds, Burger King a dalších amerických řetězců, a také, což je občas otravné, v jejich zálibě a až přehnanému používání amerického přízvuku (je to cílový přízvuk úvodu do fonetiky, kurzu, který jsem si zde zapsal, a je tak výraznou kaňkou na jinak docela příznivém obrázku, který o tomto předmětu mám). Ovšem někdo mi naznačil, nebo se o tom možná hovořilo na jednom z mých předmětů, že přesto přese všechno jsou Taiwanci ve své podstatě značně ochranářští k své kultuře a někdo dokonce mluvil o mírné xenofobii. Tím si však nejsem úplně jistý.
Jorane je docela zábavná holka. Byl jsem se s ní dívat na finále světového šampionátu v rugby (hrála Francie proti Novému Zélandu). Moje první zkušenost. Dokázal jsem říct, že to bylo dost napínavé. Také se učila rusky, tak se občas bavíme tím, že hledáme, nakolik je ruština s češtinou podobná. A já dělám nesmělé krůčky ve francouzštině. A je stoprocentně upřímná.
neděle 27. listopadu 2011
sobota 19. listopadu 2011
Kondička
Je pátek večer a já v poklidu odpočívám. A řekl jsem si, všiml jsem si, nejsou tady za listopad žádné příspěvky. Tak to přece nemůže zůstat!
Ono se ani není moc co divit. V poslední době se toho moc neděje, jde teď především o školu a ani o víkendech toho času moc nezbývá. Nemyslete si ale, že tento příspěvek bude o ničem.
Mohl bych začít asi takto: každé ráno, určitě každé všední ráno, mi ke vstávání (které se díky hodinám čínštiny děje kolem sedmé) do otevřeného okna hraje jakási podivná hudba. Hned první den, kdy se takto linula, jsem natrefil na jejího původce. Tak se nedaleko mých kolejí odehrává zvláštní podívaná. Skupina asi 20 žen ve středním věku (u Taiwanců se tohle těžko poznává - člověk by řekl, že někomu je třeba 18, a přitom mu/jí je kolem 25), oblečená v růžových trikách, tam nacvičuje....a já vlastně ani nevím, co to je, každopádně se pohybují do rytmu hudby.
A něco podobného člověk, pokud si přivstane, může vidět snad na každém kroku. Ve skupinkách či po jednom se hlavně starší Taiwanci a Taiwanky ráno protahují, cvičí dech, kosti, svaly. Jak často můžeme být svědky něčeho takového v České republice?
Samozřejmě se těžko poznává, zda to má nějaký efekt. Nevím, jestli je jejich mladistvý vzhled zásluhou genů, či tohoto pravidelného cvičení. Tedy, poznávalo by se to těžko, nebýt toho, že jsem mohl být přítomen při pro asi spoustu nás mladých nezapomenutelné události.
Někteří to již ví, někteří asi ještě ne; nicméně hned na začátku studia jsem se zde přidal do klubu bojových umění (pro ty, komu by se snad starostí zvlnilo čelo: je to naprosto bezpečné, nejde o skutečné souboje, pouze nácviky). Mimochodem, tento klub je dílem zodpovědný za nedostatek času, který v návalech občas pociťuju. Sport totiž Taiwanci berou opravdu vážně. Když už nějaký provozují v takové skupině, tak to dělají pořádně - a tak například naše tréninky jsou pětkrát týdně (nechodím na všechny).
Provozovat bojová umění není jen o technikách. Člověk se musí po všech stránkách zocelit, zpevnit svaly, pořádně se protahovat, naučit se správně používat své tělo. To poslední je asi to nejtěžší; Západňané si nejspíš odvykli být v uvolněném postoji a tak jsem velice často upozorňován, abych povolil napětí v ramenou a předloktí.
Dnes jsem se také dozvěděl, že bojová umění jsou o tom správně ovládat vnější a vnitřní tzv. klouby (spíš by se dalo ale mluvit o jakýchsi silových místech). Ty vnější jsou ramena, pánev, kolena, lokty, ruce a chodidla. A vnitřní, a jejich zvládnutí už chce opravdové mistrovství, jsou například tep, srdce, dech.
A jak to vypadá, když člověk zvládne toto vše provést? Minulou neděli byla pořádána jakási show, konalo se setkání nějaké asociace bojových umění tady. Součástí byl mimojiné i výstup našeho klubu a dalších klubů (budou videa). To co ale opravdu stálo za to vidět, co bralo dech, bylo pozorovat staré mistry, kteří ty náročné pohyby stále zvládali a zvládají. Jednomu z nich mohlo být i přes osmdesát let.
K něčemu to tedy asi bude.
Ono se ani není moc co divit. V poslední době se toho moc neděje, jde teď především o školu a ani o víkendech toho času moc nezbývá. Nemyslete si ale, že tento příspěvek bude o ničem.
Mohl bych začít asi takto: každé ráno, určitě každé všední ráno, mi ke vstávání (které se díky hodinám čínštiny děje kolem sedmé) do otevřeného okna hraje jakási podivná hudba. Hned první den, kdy se takto linula, jsem natrefil na jejího původce. Tak se nedaleko mých kolejí odehrává zvláštní podívaná. Skupina asi 20 žen ve středním věku (u Taiwanců se tohle těžko poznává - člověk by řekl, že někomu je třeba 18, a přitom mu/jí je kolem 25), oblečená v růžových trikách, tam nacvičuje....a já vlastně ani nevím, co to je, každopádně se pohybují do rytmu hudby.
A něco podobného člověk, pokud si přivstane, může vidět snad na každém kroku. Ve skupinkách či po jednom se hlavně starší Taiwanci a Taiwanky ráno protahují, cvičí dech, kosti, svaly. Jak často můžeme být svědky něčeho takového v České republice?
Samozřejmě se těžko poznává, zda to má nějaký efekt. Nevím, jestli je jejich mladistvý vzhled zásluhou genů, či tohoto pravidelného cvičení. Tedy, poznávalo by se to těžko, nebýt toho, že jsem mohl být přítomen při pro asi spoustu nás mladých nezapomenutelné události.
Někteří to již ví, někteří asi ještě ne; nicméně hned na začátku studia jsem se zde přidal do klubu bojových umění (pro ty, komu by se snad starostí zvlnilo čelo: je to naprosto bezpečné, nejde o skutečné souboje, pouze nácviky). Mimochodem, tento klub je dílem zodpovědný za nedostatek času, který v návalech občas pociťuju. Sport totiž Taiwanci berou opravdu vážně. Když už nějaký provozují v takové skupině, tak to dělají pořádně - a tak například naše tréninky jsou pětkrát týdně (nechodím na všechny).
Provozovat bojová umění není jen o technikách. Člověk se musí po všech stránkách zocelit, zpevnit svaly, pořádně se protahovat, naučit se správně používat své tělo. To poslední je asi to nejtěžší; Západňané si nejspíš odvykli být v uvolněném postoji a tak jsem velice často upozorňován, abych povolil napětí v ramenou a předloktí.
Dnes jsem se také dozvěděl, že bojová umění jsou o tom správně ovládat vnější a vnitřní tzv. klouby (spíš by se dalo ale mluvit o jakýchsi silových místech). Ty vnější jsou ramena, pánev, kolena, lokty, ruce a chodidla. A vnitřní, a jejich zvládnutí už chce opravdové mistrovství, jsou například tep, srdce, dech.
A jak to vypadá, když člověk zvládne toto vše provést? Minulou neděli byla pořádána jakási show, konalo se setkání nějaké asociace bojových umění tady. Součástí byl mimojiné i výstup našeho klubu a dalších klubů (budou videa). To co ale opravdu stálo za to vidět, co bralo dech, bylo pozorovat staré mistry, kteří ty náročné pohyby stále zvládali a zvládají. Jednomu z nich mohlo být i přes osmdesát let.
K něčemu to tedy asi bude.
úterý 25. října 2011
Nga'ayho!
Nga'ayho!
Tedy hello, tedy ahoj v jazyce Amisů. Amisové jsou jedna ze skupin domorodých obyvatel, jež žijí na Taiwanu. Tím slovem "domorodé" se rozumí to, že to nejsou Hanové, tedy obyvatelé s čínskými kořeny. Ale aby to nebylo tak jednoduché, jazyk Amisů patří do skupiny, kterým se svorně a obecně říká čínština. Proto, když člověk mluví o čínštině, udělá dobře, když to trošku specifikuje. Hovoří o mandarijštině (nejrozšířenější a to, čemu mi obecně říkáme čínština), nebo o kantonštině (mluví se v ní v Hong Kongu, má devět tónů a tím je z těchto jazyků nejsložitější), či snad o taiwanštině (a zde se dostáváme k domorodým jazykům Taiwanu) a amisštině?
Ale proč o tom vlastně mluvím? Tak před víc jak týdnem, přesně o víkendu, kdy se konala Školka, jsem se s velkou skupinou dalších zahraničních studentů účastnil dvoudenního výletu organizovaného klubem NTU pro studentské aktivity. Cíl: Blízké okolí města Hualien, území, kde žije početná skupina domorodých Amisů.
Teď, když se řekne "domorodý", většina si asi představí nějaké skutečné domorodce na způsob nomádských berberů, či některých afrických kmenů. Ovšem spíše se jedná o domorodce na způsob amerických indiánů, respektive toho, co z nich zbylo. Jsou modernizovaní, pouze si zachovají určité sobě vlastní způsoby života. Dokonce ani nežijí v rezervacích, tak jako američtí indiáni, kde by se řídili vlastními zákony.
Musí se ovšem uznat, že nejspíš budou úplně soběstační, což zdaleka není tak běžné. Pěstují rýži (speciální odrůdu - černou) a chovají slepice.
Určitě se ale neštítí menších přivýdělků, jako je třeba průvodcování pro turisty. A tak jsme hned na začátku dostali jednoho takového. Na fotkách je myslím jasné, kdo jím byl. Nepamatuju si jeho jméno, o sobě však prozradil, že jako potomek náčelníka se v podstatě řadí mezi jakousi kmenovou aristokracii.
Pod jeho průvodcovstvím jsme nejdříve zamířili na místo, o kterém říká, že je pro ně svaté. Na vstupní bráně můžete (viz fotky) vidět postavu, která je hlavou dolů. To je prý jejich hlavní bůh; hlavou dolů musí být, protože jinak by to s námi bylo špatné. Další z výrazných symbolů je nepochybně bílý krab. Ten prý vyhynul tak před 600 lety, ale symbolem zůstal. Na této posvátné půdě se mladíci stávali muži/bojovníky. Také se tam nachází zbytky starodávného pohřebiště. Nevím, jak přímo je kultura s pohřebištěm svázaná napojena na současné Amisy. Měli však prý zvláštní způsob pohřbívání. Vždy chtěli dosáhnout toho, aby mrtví byli pohřbíváni zchoulení co nejvíc do tvaru koule, a tak mrtvá těla na určitých místech nařízli, aby se lépe zohýbala.
Výlet se avšak nakonec stal především kulinářským zážitkem. V komunitě Amisů jsme si nejdřív sami nadrtili černou rýži (která má ale výrazný fialový nádech, když se uvaří), jež tak poněkud zkašovitěla a nabyla na lepkavosti. Černá rýže je VÝBORNÁ, a podle všeho nejen chuťově. Pan průvodce prozradil, že má větší obsah železa, než rýže obyčejná.
Amisové nás pak taky učili jejich tradiční tanec, který nejčastěji tančí o sklizni (to je taky jediné období, kdy mohou oficiálně pít jejich rýžové víno - ale ani to už se nedodržuje). S trochou štěstí je nezapomenu a jeho krokům vás naučím.
Večeře byla natolik pestrá, že vám jen těžko budu říkat, z čeho všeho se skládala. Tehdy padlo skutečně velké množství černé rýže.
Podobně se nesl i druhý den. Ten měl však jednu drobnou vadu. Přes veškeré pozitivní zkušenosti, které mohla přinést střelba z luku, zvláštním způsobem tepelně upravené kuře a procházka přírodou, chyběla jedna věc. Ta věc byla původně na programu a měla jí být návštěva domorodé vesnice Amisů. Nevím, co tam na nás čekalo, zda to byla skutečně žijící komunita, či pouhý skanzen, tak či tak to bylo místo hodné návštěvy. Místo, které bylo nahrazeno pláží v Hualienu, která, ačkoli skýtala pohled na skutečně velké vlny, je přecejen něco, co se dá najít i jinde ve světě.
Jediným náhledem do života původního amiského obyvatelstva tak zůstala chýše Kakita'an, kterou já bych směle nazval taiwanskou chaloupkou na kuří nožce. Jedná se o toto. Je docela jasné, že jak střecha, tak stěny, ačkoli z tepelně a vlhkostně dobře izolujícího materiálu, jsou přesto poměrně křehké (i když bambusová podlaha prý nikdy za asi 600 let existence nebyla měněna). Natolik křehké, že by chýše nepřežila silnější tajfun. Proto Amisové dávných dob přišli s takřka revolučním nápadem: chalupu udělali otočnou; aby se prostě otáčela tak, jak vál vítr. Bohužel, jak jste si někteří možná všimli, tomu už tak není, neb je stavba zapuštěna v betonu.
Zajímavým aspektem chajdy jsou její dva vchody. Lidé musí chodit tím bočním, protože ten přední je pouze pro bohy. Tedy, pro bohy a zvířata, ale ta bohům nevadí. Chýše také byla vpodstatě jakýmsi hlavním "stanem", obydlím náčelníka a jeho domácnosti. Pojmout mohla ke spánku až několik stovek lidí. A vše (tedy, téměř vše) se dělo v ní. Je rozdělena na dvě poloviny, s dvěmi ohništi; u jednoho seděli muži a debatovali, u druhého ženy a vařily. Nad tímto druhým ohništěm je také k povšimnutí jakási konstrukce. Její funkce člověku připomene, že lidé mají různé kultury, různá prostředí k obývání, některé věci jsou ale všude nevyhnutelně stejné. Tak například to, že se maso na teple rychle kazí. Takže člověk je buď může uchovat v chladu, nebo vyudit. A právě na uzení sloužila ona konstrukce. Podobně přemýšleli i obyvatelé středověkých měst. Ti měli pro případ obléhání celou věž plnou uzeného masa, které neskažené vydrželo mnoho měsíců. Stejný problém, stejné řešení.
Celá zkušenost byla po více než měsíci v Taipeji a nejbližším okolí osvěžující. Nejen svěží vzduch, ale už jen vidět to, jak odlišným tempem plyne tamní život. Pohodově, bezstarostně.
Nanay masaso’arawho kita a miliyaw.
Tedy hello, tedy ahoj v jazyce Amisů. Amisové jsou jedna ze skupin domorodých obyvatel, jež žijí na Taiwanu. Tím slovem "domorodé" se rozumí to, že to nejsou Hanové, tedy obyvatelé s čínskými kořeny. Ale aby to nebylo tak jednoduché, jazyk Amisů patří do skupiny, kterým se svorně a obecně říká čínština. Proto, když člověk mluví o čínštině, udělá dobře, když to trošku specifikuje. Hovoří o mandarijštině (nejrozšířenější a to, čemu mi obecně říkáme čínština), nebo o kantonštině (mluví se v ní v Hong Kongu, má devět tónů a tím je z těchto jazyků nejsložitější), či snad o taiwanštině (a zde se dostáváme k domorodým jazykům Taiwanu) a amisštině?
Ale proč o tom vlastně mluvím? Tak před víc jak týdnem, přesně o víkendu, kdy se konala Školka, jsem se s velkou skupinou dalších zahraničních studentů účastnil dvoudenního výletu organizovaného klubem NTU pro studentské aktivity. Cíl: Blízké okolí města Hualien, území, kde žije početná skupina domorodých Amisů.
Teď, když se řekne "domorodý", většina si asi představí nějaké skutečné domorodce na způsob nomádských berberů, či některých afrických kmenů. Ovšem spíše se jedná o domorodce na způsob amerických indiánů, respektive toho, co z nich zbylo. Jsou modernizovaní, pouze si zachovají určité sobě vlastní způsoby života. Dokonce ani nežijí v rezervacích, tak jako američtí indiáni, kde by se řídili vlastními zákony.
Musí se ovšem uznat, že nejspíš budou úplně soběstační, což zdaleka není tak běžné. Pěstují rýži (speciální odrůdu - černou) a chovají slepice.
Určitě se ale neštítí menších přivýdělků, jako je třeba průvodcování pro turisty. A tak jsme hned na začátku dostali jednoho takového. Na fotkách je myslím jasné, kdo jím byl. Nepamatuju si jeho jméno, o sobě však prozradil, že jako potomek náčelníka se v podstatě řadí mezi jakousi kmenovou aristokracii.
Pod jeho průvodcovstvím jsme nejdříve zamířili na místo, o kterém říká, že je pro ně svaté. Na vstupní bráně můžete (viz fotky) vidět postavu, která je hlavou dolů. To je prý jejich hlavní bůh; hlavou dolů musí být, protože jinak by to s námi bylo špatné. Další z výrazných symbolů je nepochybně bílý krab. Ten prý vyhynul tak před 600 lety, ale symbolem zůstal. Na této posvátné půdě se mladíci stávali muži/bojovníky. Také se tam nachází zbytky starodávného pohřebiště. Nevím, jak přímo je kultura s pohřebištěm svázaná napojena na současné Amisy. Měli však prý zvláštní způsob pohřbívání. Vždy chtěli dosáhnout toho, aby mrtví byli pohřbíváni zchoulení co nejvíc do tvaru koule, a tak mrtvá těla na určitých místech nařízli, aby se lépe zohýbala.
Výlet se avšak nakonec stal především kulinářským zážitkem. V komunitě Amisů jsme si nejdřív sami nadrtili černou rýži (která má ale výrazný fialový nádech, když se uvaří), jež tak poněkud zkašovitěla a nabyla na lepkavosti. Černá rýže je VÝBORNÁ, a podle všeho nejen chuťově. Pan průvodce prozradil, že má větší obsah železa, než rýže obyčejná.
Amisové nás pak taky učili jejich tradiční tanec, který nejčastěji tančí o sklizni (to je taky jediné období, kdy mohou oficiálně pít jejich rýžové víno - ale ani to už se nedodržuje). S trochou štěstí je nezapomenu a jeho krokům vás naučím.
Večeře byla natolik pestrá, že vám jen těžko budu říkat, z čeho všeho se skládala. Tehdy padlo skutečně velké množství černé rýže.
Podobně se nesl i druhý den. Ten měl však jednu drobnou vadu. Přes veškeré pozitivní zkušenosti, které mohla přinést střelba z luku, zvláštním způsobem tepelně upravené kuře a procházka přírodou, chyběla jedna věc. Ta věc byla původně na programu a měla jí být návštěva domorodé vesnice Amisů. Nevím, co tam na nás čekalo, zda to byla skutečně žijící komunita, či pouhý skanzen, tak či tak to bylo místo hodné návštěvy. Místo, které bylo nahrazeno pláží v Hualienu, která, ačkoli skýtala pohled na skutečně velké vlny, je přecejen něco, co se dá najít i jinde ve světě.
Jediným náhledem do života původního amiského obyvatelstva tak zůstala chýše Kakita'an, kterou já bych směle nazval taiwanskou chaloupkou na kuří nožce. Jedná se o toto. Je docela jasné, že jak střecha, tak stěny, ačkoli z tepelně a vlhkostně dobře izolujícího materiálu, jsou přesto poměrně křehké (i když bambusová podlaha prý nikdy za asi 600 let existence nebyla měněna). Natolik křehké, že by chýše nepřežila silnější tajfun. Proto Amisové dávných dob přišli s takřka revolučním nápadem: chalupu udělali otočnou; aby se prostě otáčela tak, jak vál vítr. Bohužel, jak jste si někteří možná všimli, tomu už tak není, neb je stavba zapuštěna v betonu.
Zajímavým aspektem chajdy jsou její dva vchody. Lidé musí chodit tím bočním, protože ten přední je pouze pro bohy. Tedy, pro bohy a zvířata, ale ta bohům nevadí. Chýše také byla vpodstatě jakýmsi hlavním "stanem", obydlím náčelníka a jeho domácnosti. Pojmout mohla ke spánku až několik stovek lidí. A vše (tedy, téměř vše) se dělo v ní. Je rozdělena na dvě poloviny, s dvěmi ohništi; u jednoho seděli muži a debatovali, u druhého ženy a vařily. Nad tímto druhým ohništěm je také k povšimnutí jakási konstrukce. Její funkce člověku připomene, že lidé mají různé kultury, různá prostředí k obývání, některé věci jsou ale všude nevyhnutelně stejné. Tak například to, že se maso na teple rychle kazí. Takže člověk je buď může uchovat v chladu, nebo vyudit. A právě na uzení sloužila ona konstrukce. Podobně přemýšleli i obyvatelé středověkých měst. Ti měli pro případ obléhání celou věž plnou uzeného masa, které neskažené vydrželo mnoho měsíců. Stejný problém, stejné řešení.
Celá zkušenost byla po více než měsíci v Taipeji a nejbližším okolí osvěžující. Nejen svěží vzduch, ale už jen vidět to, jak odlišným tempem plyne tamní život. Pohodově, bezstarostně.
Nanay masaso’arawho kita a miliyaw.
sobota 22. října 2011
Adresa
Krátká ozvěna z Pacifiku.
Uvědomil jsem si, že jsem tak různě rozesílal mou adresu na koleje, kde bydlím, ale sem, na nejviditelnější místo, jsem to nedal. Takže to teď napravuju.
Room No. 208, No. 30, Hsin Hai Road, Sec. 3, Taipei 10668, Taiwan (ROC)
Tak kdybyste měli nějaké větší nutkání zkusit jak funguje mezinárodní pošta, tak právě máte příležitost.
Mimochodem, dlouho jsem si lámal hlavu (rozuměj - kdykoli jsem si na to vzpomněl), proč Taiwanci občas jako datum píší 100/10/22. V čínštině se nejdřív postupuje od roku, pak měsíc, pak den (a pak denní doba, pak hodina, pak minuty). Ale to není to matoucí. Konečně jsem si jednou vzpomněl v situaci, kdy kolem byl člověk, kterého jsem se mohl zeptat. Odpověď je jasná. Stejně jako Francouzi před více než 200 lety začali počítat nový kalendář začínající od prvního roku Revoluce, tak i tady mají speciální počítání - od prvního roku samostatnosti ROC. Samozřejmě ale používají i gregoriánský kalendář.
Za chvíli se opět ozvu.
Uvědomil jsem si, že jsem tak různě rozesílal mou adresu na koleje, kde bydlím, ale sem, na nejviditelnější místo, jsem to nedal. Takže to teď napravuju.
Room No. 208, No. 30, Hsin Hai Road, Sec. 3, Taipei 10668, Taiwan (ROC)
Tak kdybyste měli nějaké větší nutkání zkusit jak funguje mezinárodní pošta, tak právě máte příležitost.
Mimochodem, dlouho jsem si lámal hlavu (rozuměj - kdykoli jsem si na to vzpomněl), proč Taiwanci občas jako datum píší 100/10/22. V čínštině se nejdřív postupuje od roku, pak měsíc, pak den (a pak denní doba, pak hodina, pak minuty). Ale to není to matoucí. Konečně jsem si jednou vzpomněl v situaci, kdy kolem byl člověk, kterého jsem se mohl zeptat. Odpověď je jasná. Stejně jako Francouzi před více než 200 lety začali počítat nový kalendář začínající od prvního roku Revoluce, tak i tady mají speciální počítání - od prvního roku samostatnosti ROC. Samozřejmě ale používají i gregoriánský kalendář.
Za chvíli se opět ozvu.
pátek 14. října 2011
Yeliu
Abych smazal mé všechny blogové resty, zbývá už jen jeden příspěvek. Voila, tady je.
Minulé pondělí se čtyřlčlenná výprava složená ze dvou Taiwanců, jedné Francouzky jménem Laetitia (která ale pochází z Reunionu - ostrovu v Indickém oceánu Francii patřící) a mě vydala na výlet do geologické rezervace v Yeliu.
Cítím, že je potřeba nejdříve vyjasnit, proč jsme si na celodenní výlet zvolili zrovna pondělí. Tak tedy, minulé pondělí, 10. října, byl na Taiwanu státní svátek. A co se slavilo? Ten den tomu bylo přesně 100 let od vzniku Čínské republiky. Toto si taky vyžaduje objasnění. Před 100 lety, v roce 1911, totiž Taiwan byl stále ještě pod koloniální nadvládou Japonska, tak co má co Taiwan něco takového slavit? Je ale potřeba si uvědomit, že se 10. října připomínal vznik Čínské republiky, nikoliv samostatnost Formosy. A Čínská republika v roce 1911 skutečně vznikla, její centrum ale bylo v Beijingu, v pevninské Číně. A je to přesně ta samá Čínská republika, která se v roce 1949 zbalila, vzala s sebou značnou část archivů, státního pokladu a armády a pod taktovkou Chian Kai Sheka utekla před Maovým tažením na Taiwan.
Tak to bylo něco z historie. Teď už k našemu výletu. Mimochodem, způsob oslavy tohoto výročí je nastíněn na prvních fotografiích na tomto výletu pořízených. Jsou to ty s vojenskou technikou.
Zpátky k našemu hlavnímu cíli. Yeliu je velice úzký a malý poloostrov nacházející se na severovýchodním pobřeží Taiwanu. Je to relikvie působení mořské vody, která nejspíš kdysi dávno sahala dál, než tomu je teď. Vítr určitě měl také své slovo a výsledek je tak jasný. V měkkém vápenci tyto elementy zanechaly skutečně viditelnou stopu.
Jedna z těch více slavných stop je takzvaná Queen's Head (Hlava královny). Je to vápencový útvar, který je zvláštním způsobem více nahlodán vespod, takže připomíná krk a pak se rozšiřuje do podoby hlavy. Nevím, podle které královny je to pojmenováno, ale silně mi celý monument, když už bych se měl zamyslet nad královnami, připomíná bustu Nefertiti. Queen's Head není nikde na fotkách. Opět se mi vybila baterka. Musím si koupit jednu náhradní.
Celá rezervace se nesla v podobném duchu. Různě zvláštně tvarované skály, jedna za druhou.
Naše pozornost se ale spíše točila k moři, které skýtalo daleko zajímavější podívanou. Sice to nebylo nijak extrémní, ale vlny, které bičovaly pobřeží, byly určitě daleko větší, než ty v Chorvatsku. S pobřežím, které z polostrova bylo vidět poněkud z dálky a mírně v mlze, vodní hladina vytvářela zajímavé panorama.
No, skoro by se chtělo skončit tady, nebýt ještě jednoho zážitku - je to přecejen pobřeží a pobřeží obvykle mívá čerstvé plody moře. A ty jsme také šli ochutnat. Bylo to asi poprvé, co jsem ochutnal takové bohatství moře. Docela mi chutnalo, ale okamžitě jsem poznal, že je opravdu velký rozdíl, když to člověk dostane opravdu čerstvé. Krevety jsem už dříve ochutnal, ale oproti tomu, co bylo na talíři toto pondělí, to bylo jako akorát uškvařené sádlo proti silně připálenému.
Minulé pondělí se čtyřlčlenná výprava složená ze dvou Taiwanců, jedné Francouzky jménem Laetitia (která ale pochází z Reunionu - ostrovu v Indickém oceánu Francii patřící) a mě vydala na výlet do geologické rezervace v Yeliu.
Cítím, že je potřeba nejdříve vyjasnit, proč jsme si na celodenní výlet zvolili zrovna pondělí. Tak tedy, minulé pondělí, 10. října, byl na Taiwanu státní svátek. A co se slavilo? Ten den tomu bylo přesně 100 let od vzniku Čínské republiky. Toto si taky vyžaduje objasnění. Před 100 lety, v roce 1911, totiž Taiwan byl stále ještě pod koloniální nadvládou Japonska, tak co má co Taiwan něco takového slavit? Je ale potřeba si uvědomit, že se 10. října připomínal vznik Čínské republiky, nikoliv samostatnost Formosy. A Čínská republika v roce 1911 skutečně vznikla, její centrum ale bylo v Beijingu, v pevninské Číně. A je to přesně ta samá Čínská republika, která se v roce 1949 zbalila, vzala s sebou značnou část archivů, státního pokladu a armády a pod taktovkou Chian Kai Sheka utekla před Maovým tažením na Taiwan.
Tak to bylo něco z historie. Teď už k našemu výletu. Mimochodem, způsob oslavy tohoto výročí je nastíněn na prvních fotografiích na tomto výletu pořízených. Jsou to ty s vojenskou technikou.
Zpátky k našemu hlavnímu cíli. Yeliu je velice úzký a malý poloostrov nacházející se na severovýchodním pobřeží Taiwanu. Je to relikvie působení mořské vody, která nejspíš kdysi dávno sahala dál, než tomu je teď. Vítr určitě měl také své slovo a výsledek je tak jasný. V měkkém vápenci tyto elementy zanechaly skutečně viditelnou stopu.
Jedna z těch více slavných stop je takzvaná Queen's Head (Hlava královny). Je to vápencový útvar, který je zvláštním způsobem více nahlodán vespod, takže připomíná krk a pak se rozšiřuje do podoby hlavy. Nevím, podle které královny je to pojmenováno, ale silně mi celý monument, když už bych se měl zamyslet nad královnami, připomíná bustu Nefertiti. Queen's Head není nikde na fotkách. Opět se mi vybila baterka. Musím si koupit jednu náhradní.
Celá rezervace se nesla v podobném duchu. Různě zvláštně tvarované skály, jedna za druhou.
Naše pozornost se ale spíše točila k moři, které skýtalo daleko zajímavější podívanou. Sice to nebylo nijak extrémní, ale vlny, které bičovaly pobřeží, byly určitě daleko větší, než ty v Chorvatsku. S pobřežím, které z polostrova bylo vidět poněkud z dálky a mírně v mlze, vodní hladina vytvářela zajímavé panorama.
No, skoro by se chtělo skončit tady, nebýt ještě jednoho zážitku - je to přecejen pobřeží a pobřeží obvykle mívá čerstvé plody moře. A ty jsme také šli ochutnat. Bylo to asi poprvé, co jsem ochutnal takové bohatství moře. Docela mi chutnalo, ale okamžitě jsem poznal, že je opravdu velký rozdíl, když to člověk dostane opravdu čerstvé. Krevety jsem už dříve ochutnal, ale oproti tomu, co bylo na talíři toto pondělí, to bylo jako akorát uškvařené sádlo proti silně připálenému.
Pingxi
Pokračujeme v dalších Taiwanských dobrodružstvích. Toto vypráví o výpravě uskutečněné poslední neděli.
Nejdřív něco k sestavě. Byl jsem v podstatě pozván Laurou a jejími kamarádkami, s tím, že tam budou i kamarádi těchto kamarádek. Dřív, než kohokoli začnou napadat jakékoli nápady, již předem musím zdůraznit to slovo "kamarádi". Takže ta sestava: zkráceně řečeno to bylo celkem pět Taiwanek, jeden Taiwanec, jedna Němka a já.
Takto jsme vlakem vyrazili v neděli ráno na jihovýchod od Taipeje, do místa zvaného Pingxi. Naprosto jsem netušil, co čekat, takže jsem vlastně ani nemohl být zklamaný.
Během cesty se nic zvláštního nestalo, tak mi jen dovolte jednu poznámku. Napadla mě při nástupu do vlaku. Přemýšlel jsem, jak se asi budu cítit, až budu opět v Nosislavi a v Brně. Až budu jezdit šalinami do školy a vlaky po České republice. Nejspíš si asi řeknu, jaká je to pohoda. Jak je všude liduprázdno. Protože dokud člověk nezažije vlaky v Taiwanu, nemůže znát význam slova "přecpaný".
Než pomyslně vystoupíme z vlaku, chtěl bych říct něco o tom, kam jsme se vypravili, a o účelu cesty. K tomu druhému: pokud jsem to původně dobře pochopil, tak někteří, vybaveni profi foťáky (vyzkoušel jsem si je - je to fakt lahoda - Bene, závidím), tam jeli, aby mohli fotit. Ale myslím si, že nakonec to byl prostě jen "výlet".
K tomu prvnímu: Cílem, jak bylo řečeno, bylo Pingxi. Jedná se o spíše venkovský distrikt/údolí, kudy jednak protíká nějaká řeka (tuším, že Keelung), jednak tam projíždí asi jedna ze starších drah a jednak se tam na začátku 20. století těžilo dřevěné uhlí.
První zastávka byla z důvodu pro mě těžko pochopitelného - to místo je známé tím, že je tam hodně koček volně se pohybujících. A, jak to je již v mírně "roztomilé" povaze Taiwanek, holky je prostě potřebovaly vidět. Takže, během toho, co ony naháněly značně vypasené a zlenivělé šelmy, já jsem se spíš díval po okolí. A bylo na co. Není tam nic speciálního, co by lákalo miliony turistů, ale místo skýtá nádherný výhled na scenérii, která kombinuje hustými subtropickými lesy porostlý zvlněný terén s vyššími vrcholy v dálce, s čínským vesnickým stylem, místy s relikty těžařství a jako bonus je pak ona dráha, která vše dělá velice zajímavé a fotogenické. Lepší, myslím, bude prohlídnout si fotky.
Druhá zastávka se nesla v podobném duchu, jen vesnice/městečko, ve kterém jsme stavěli, je speciální tím, že přímo středem prochází právě ta trať. Navíc je to známé jako město luceren/lampionů, především na čínský nový rok. Na asi metr vysoký lampion napíšete nějaký vzkaz, většinou nějaké přání, obsluha pak přidá výztuž a palivo, a jako horkovzdušný balón to vypustí k nebesům.
To bylo v podstatě vše, pak už jsme se jen prošli městem (kde jsem, mimochodem, světe div se, viděl mimořádně vymetený obchod) a zamířili jsme zpět do Taipeje.
Tam už čekalo pouze důstojné zakončení - nejdříve večeře v podobě deseti kousků taiwanských "knedlíků". Je to samozřejmě něco úplně jiného. Nevím, z čeho je to těsto, ale s náplní vevnitř (maso, zelenina) a s polevou dle vlastního výběru je to skutečná delikatesa. Pak, už ve značně redukované sestavě, zbývalo pouze celý den spláchnout vynikající Stellou Artois v baru západního stylu. To je vždy docela sváteční událost, dobré pivo tady není úplně nejlevnější. Je dokonce dražší, než sklenka whiskey.
Na první pohled se to nezdá jako moc, ale tento výlet se mi hodně líbil. Bylo skvělou zkušeností podívat se také na trošku jinou stránku Taiwanu - na tu venkovskou, kde se civilizace skutečně mýsí s přírodou. A co je hlavní, tento mix ve výsledku vypadá úplně jinak, než na co jsme zvyklí v České republice.
Nejdřív něco k sestavě. Byl jsem v podstatě pozván Laurou a jejími kamarádkami, s tím, že tam budou i kamarádi těchto kamarádek. Dřív, než kohokoli začnou napadat jakékoli nápady, již předem musím zdůraznit to slovo "kamarádi". Takže ta sestava: zkráceně řečeno to bylo celkem pět Taiwanek, jeden Taiwanec, jedna Němka a já.
Takto jsme vlakem vyrazili v neděli ráno na jihovýchod od Taipeje, do místa zvaného Pingxi. Naprosto jsem netušil, co čekat, takže jsem vlastně ani nemohl být zklamaný.
Během cesty se nic zvláštního nestalo, tak mi jen dovolte jednu poznámku. Napadla mě při nástupu do vlaku. Přemýšlel jsem, jak se asi budu cítit, až budu opět v Nosislavi a v Brně. Až budu jezdit šalinami do školy a vlaky po České republice. Nejspíš si asi řeknu, jaká je to pohoda. Jak je všude liduprázdno. Protože dokud člověk nezažije vlaky v Taiwanu, nemůže znát význam slova "přecpaný".
Než pomyslně vystoupíme z vlaku, chtěl bych říct něco o tom, kam jsme se vypravili, a o účelu cesty. K tomu druhému: pokud jsem to původně dobře pochopil, tak někteří, vybaveni profi foťáky (vyzkoušel jsem si je - je to fakt lahoda - Bene, závidím), tam jeli, aby mohli fotit. Ale myslím si, že nakonec to byl prostě jen "výlet".
K tomu prvnímu: Cílem, jak bylo řečeno, bylo Pingxi. Jedná se o spíše venkovský distrikt/údolí, kudy jednak protíká nějaká řeka (tuším, že Keelung), jednak tam projíždí asi jedna ze starších drah a jednak se tam na začátku 20. století těžilo dřevěné uhlí.
První zastávka byla z důvodu pro mě těžko pochopitelného - to místo je známé tím, že je tam hodně koček volně se pohybujících. A, jak to je již v mírně "roztomilé" povaze Taiwanek, holky je prostě potřebovaly vidět. Takže, během toho, co ony naháněly značně vypasené a zlenivělé šelmy, já jsem se spíš díval po okolí. A bylo na co. Není tam nic speciálního, co by lákalo miliony turistů, ale místo skýtá nádherný výhled na scenérii, která kombinuje hustými subtropickými lesy porostlý zvlněný terén s vyššími vrcholy v dálce, s čínským vesnickým stylem, místy s relikty těžařství a jako bonus je pak ona dráha, která vše dělá velice zajímavé a fotogenické. Lepší, myslím, bude prohlídnout si fotky.
Druhá zastávka se nesla v podobném duchu, jen vesnice/městečko, ve kterém jsme stavěli, je speciální tím, že přímo středem prochází právě ta trať. Navíc je to známé jako město luceren/lampionů, především na čínský nový rok. Na asi metr vysoký lampion napíšete nějaký vzkaz, většinou nějaké přání, obsluha pak přidá výztuž a palivo, a jako horkovzdušný balón to vypustí k nebesům.
To bylo v podstatě vše, pak už jsme se jen prošli městem (kde jsem, mimochodem, světe div se, viděl mimořádně vymetený obchod) a zamířili jsme zpět do Taipeje.
Tam už čekalo pouze důstojné zakončení - nejdříve večeře v podobě deseti kousků taiwanských "knedlíků". Je to samozřejmě něco úplně jiného. Nevím, z čeho je to těsto, ale s náplní vevnitř (maso, zelenina) a s polevou dle vlastního výběru je to skutečná delikatesa. Pak, už ve značně redukované sestavě, zbývalo pouze celý den spláchnout vynikající Stellou Artois v baru západního stylu. To je vždy docela sváteční událost, dobré pivo tady není úplně nejlevnější. Je dokonce dražší, než sklenka whiskey.
Na první pohled se to nezdá jako moc, ale tento výlet se mi hodně líbil. Bylo skvělou zkušeností podívat se také na trošku jinou stránku Taiwanu - na tu venkovskou, kde se civilizace skutečně mýsí s přírodou. A co je hlavní, tento mix ve výsledku vypadá úplně jinak, než na co jsme zvyklí v České republice.
středa 12. října 2011
Konfuciovy narozeniny a nějaké poznatky
Tak se opět hlásím se zpožděným příspěvkem. Tento se vrací k události z před čtrnácti dny. 28. září slavil, respektive Číňané, Taiwanci, nejspíš i Korejci, Japonci a další slavili a on se jen tiše díval z čínského nebe, narozeniny Konfucius (nebo Konfucia, podle toho, z jakého pohledu se na to díváte).
Ano, je toho opravdu hodně, co o tomto východním kousku světa víme. Koho by to bylo napadlo, že ve stejný den, ve který si Češi připomínají zavraždění svatého Václava, někde sedm tisíc kilometrů daleko vzdávají hold slavnému čínskému učenci a učiteli (vlastně taková obdoba Komenského) ?
Tak ten se prosím pěkně narodil někdy před 2 500 lety. Podrobnosti z jeho života nechám na každém, ať si zjistí. Teď už ale k tomu, proč se o tom vůbec zmiňuji.
Tak na některými opěvovaném, jinými zatracovaném facebooku existuje skupina, která zhromažďuje všechny zahraniční studenty v NTU. Člověk tam může hledat pomoc, domlouvat si výlety, jazykové výměny a tak podobně. Je to velice užitečná věc. A v předvečer oné události se tam objevil návrh, zda někdo nechce zajít do Konfuciova chrámu v Taipeji, kde od šesti hodin ráno měla probíhat slavnost. Ano, čtete správně, od šesti hodin ráno. Dlooouho jsem váhal, zda dát přednost spánku, nebo vstát ve čtyři hodiny ráno a pokusit se dostat k dalšímu unikátnímu zážitku. Tato touha nakonec vyhrála. Dalšími do party byla jedna Italka a jeden Američan.
Když jsme dorazili na místo, museli jsme se zařadit na konec značně dlouhé řady. Když se chrám otevřel a my začali postupovat, teprve teď jsme zjistili, že ke vstupu na tuto událost je potřeba lístek. Bohužel už žádný nebyl, a tak se zdálo, že ztvrdneme venku před velkou obrazovkou, na které bylo live pouštěno to, co se natáčelo vevnitř.
Ale štěstí se někdy dokáže pořádně zašklebit; deset minut nato jsme si to vykračovali směrem ke vstupu s lístky v ruce, které tam začala rozdávat nějaká dáma.
Ukázalo se však, že tato výhra balancovala na pokraji útesu, pod kterým zela jáma obávaného Pyrrhova vítězství. Chrám byl doslova přecpaný lidmi. Museli jsme být hodně trpěliví a bojovní, abychom dosáhli na nějaká místa, z kterých se celá ceremonie dala sledovat.
A ta ceremonie? No, byl to opravdu jedinečný a zvláštní zážitek, ale místy trošku opakující se a až nudný. Však posuďte sami, ve fotkách je i jedno video, které se mi tam podařilo natočit (pravda, trošku se mi to třepe, ale přecejen jsem držel ruku s foťákem 4 minuty nataženou nad hlavou). Pro pořádnou představu je ale potřeba těch několik málo minut natáhnout na hodinu a půl.
Je samozřejmě jasné, že Taiwanci v tom viděli větší hloubku. Tu ale asi nikdy nezměříme.
Mimochodem, jelikož byl učitelem, Konfuciovy narozeniny jsou zde považovány za den učitelů. Takže, až budete příště vzpomínat na smrt sv. Václava, můžete zároveň potěšit své známé, které se tímto řemeslem živí.
Teď z úplně jiného soudku. Pozorování, o kterých chci mluvit, jsem udělal už dávno, ale až teď jsem si konečně vzpomněl o nich napsat na blog.
Bod číslo jedna: 7/11, neboli Seven-Eleven. Tento původně americký obchod byl Taiwanci dotažen do dokonalosti. Krom toho, že zde můžete, byť v omezeném množství (tedy krom jídla) koupit snad cokoli, je jeho existence důležitá ještě jinak. To je zakódováno v jeho názvu. Lze jej číst takto: sedm dní v týdnu, jedenáct hodin denně. Tak to tedy bylo původně. Teď poslouchejte, jak to zní na Taiwanu: sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Tak. Nevím, co budu dělat, až se vrátím do Česka. Bude to docela velký nezvyk, když nebudu moci zajít do obchodu, kdykoli si vzpomenu.
Bod číslo dva: Jako v laboratoři. Ne že bych si připadal jako laboratorní krysa, spíš mám namysli obecnou čistotu, která v několikamilionovém městě je. A to dokonce i v Night Marketech, kde, jestli si vzpomenete, se vše děje na ulici, dokonce i mytí nádobí. K tomu bych ještě dodal jednu věc: sice se zde dají najít, ale chvíli to trvá - odpadkové koše. Fakt, že i přes jejich minimální množství (schválně se projděte Brnem: na kolik košů narazíte na, řekněme sto metrech?) je zde čisto a po zemi se neválejí žádné papírky, musí svědčit jedině o obrovské disciplíně a vůli Taiwanců tuto čistotu udržovat. Speciální je v tomto ohledu MRT, místní metro. Tam je ale důvod pro naprostou čistotu a nepoškozenost jasný: vysoké, několikatisícové pokuty hrozí každému, kdo by v metru kouřil, jedl, pil, nebo žvýkal žvýkačku.
Bod číslo tři: popeláři. Malá třešnička na závěr. Každý večer projíždí městem popeláři. Funguje to tak, že zastaví, vy vyneste své odpadky v pytlích a hodíte to na korbu. A aby se patřičně ohlásili, hrají vždy nějakou monofonní melodii. A zde ta třešnička: mezi nimi je i Für Elize od Ludwiga van Beethovena.
Ano, je toho opravdu hodně, co o tomto východním kousku světa víme. Koho by to bylo napadlo, že ve stejný den, ve který si Češi připomínají zavraždění svatého Václava, někde sedm tisíc kilometrů daleko vzdávají hold slavnému čínskému učenci a učiteli (vlastně taková obdoba Komenského) ?
Tak ten se prosím pěkně narodil někdy před 2 500 lety. Podrobnosti z jeho života nechám na každém, ať si zjistí. Teď už ale k tomu, proč se o tom vůbec zmiňuji.
Tak na některými opěvovaném, jinými zatracovaném facebooku existuje skupina, která zhromažďuje všechny zahraniční studenty v NTU. Člověk tam může hledat pomoc, domlouvat si výlety, jazykové výměny a tak podobně. Je to velice užitečná věc. A v předvečer oné události se tam objevil návrh, zda někdo nechce zajít do Konfuciova chrámu v Taipeji, kde od šesti hodin ráno měla probíhat slavnost. Ano, čtete správně, od šesti hodin ráno. Dlooouho jsem váhal, zda dát přednost spánku, nebo vstát ve čtyři hodiny ráno a pokusit se dostat k dalšímu unikátnímu zážitku. Tato touha nakonec vyhrála. Dalšími do party byla jedna Italka a jeden Američan.
Když jsme dorazili na místo, museli jsme se zařadit na konec značně dlouhé řady. Když se chrám otevřel a my začali postupovat, teprve teď jsme zjistili, že ke vstupu na tuto událost je potřeba lístek. Bohužel už žádný nebyl, a tak se zdálo, že ztvrdneme venku před velkou obrazovkou, na které bylo live pouštěno to, co se natáčelo vevnitř.
Ale štěstí se někdy dokáže pořádně zašklebit; deset minut nato jsme si to vykračovali směrem ke vstupu s lístky v ruce, které tam začala rozdávat nějaká dáma.
Ukázalo se však, že tato výhra balancovala na pokraji útesu, pod kterým zela jáma obávaného Pyrrhova vítězství. Chrám byl doslova přecpaný lidmi. Museli jsme být hodně trpěliví a bojovní, abychom dosáhli na nějaká místa, z kterých se celá ceremonie dala sledovat.
A ta ceremonie? No, byl to opravdu jedinečný a zvláštní zážitek, ale místy trošku opakující se a až nudný. Však posuďte sami, ve fotkách je i jedno video, které se mi tam podařilo natočit (pravda, trošku se mi to třepe, ale přecejen jsem držel ruku s foťákem 4 minuty nataženou nad hlavou). Pro pořádnou představu je ale potřeba těch několik málo minut natáhnout na hodinu a půl.
Je samozřejmě jasné, že Taiwanci v tom viděli větší hloubku. Tu ale asi nikdy nezměříme.
Mimochodem, jelikož byl učitelem, Konfuciovy narozeniny jsou zde považovány za den učitelů. Takže, až budete příště vzpomínat na smrt sv. Václava, můžete zároveň potěšit své známé, které se tímto řemeslem živí.
Teď z úplně jiného soudku. Pozorování, o kterých chci mluvit, jsem udělal už dávno, ale až teď jsem si konečně vzpomněl o nich napsat na blog.
Bod číslo jedna: 7/11, neboli Seven-Eleven. Tento původně americký obchod byl Taiwanci dotažen do dokonalosti. Krom toho, že zde můžete, byť v omezeném množství (tedy krom jídla) koupit snad cokoli, je jeho existence důležitá ještě jinak. To je zakódováno v jeho názvu. Lze jej číst takto: sedm dní v týdnu, jedenáct hodin denně. Tak to tedy bylo původně. Teď poslouchejte, jak to zní na Taiwanu: sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Tak. Nevím, co budu dělat, až se vrátím do Česka. Bude to docela velký nezvyk, když nebudu moci zajít do obchodu, kdykoli si vzpomenu.
Bod číslo dva: Jako v laboratoři. Ne že bych si připadal jako laboratorní krysa, spíš mám namysli obecnou čistotu, která v několikamilionovém městě je. A to dokonce i v Night Marketech, kde, jestli si vzpomenete, se vše děje na ulici, dokonce i mytí nádobí. K tomu bych ještě dodal jednu věc: sice se zde dají najít, ale chvíli to trvá - odpadkové koše. Fakt, že i přes jejich minimální množství (schválně se projděte Brnem: na kolik košů narazíte na, řekněme sto metrech?) je zde čisto a po zemi se neválejí žádné papírky, musí svědčit jedině o obrovské disciplíně a vůli Taiwanců tuto čistotu udržovat. Speciální je v tomto ohledu MRT, místní metro. Tam je ale důvod pro naprostou čistotu a nepoškozenost jasný: vysoké, několikatisícové pokuty hrozí každému, kdo by v metru kouřil, jedl, pil, nebo žvýkal žvýkačku.
Bod číslo tři: popeláři. Malá třešnička na závěr. Každý večer projíždí městem popeláři. Funguje to tak, že zastaví, vy vyneste své odpadky v pytlích a hodíte to na korbu. A aby se patřičně ohlásili, hrají vždy nějakou monofonní melodii. A zde ta třešnička: mezi nimi je i Für Elize od Ludwiga van Beethovena.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)