Duše Taiwanu: Berliner Philharmoniker

Tento mírně matoucí titulek pod sebou skrývá nezapomenutelnou cestu do hlubin Taiwancovy duše, kterou jsem dobrovolně, ač původně nevědomky, podnikl minulý víkend.
Ale než se k tomu dostanu, dovolte mi malou odbočku, která s vámi bude sdílet další z mých pozorování zdejších zvyklostí a zvláštností. Taiwan je prudce se vyvíjející země, je jeden ze čtyř asijských tygrů, což denotuje skupinu jihovýchodních - východních asijských zemí, které zažívají obrovský ekonomický růst (jsou jimi Taiwan, Jižní Korea, Hong Kong a Malaysie). Jedním z důsledků je i to, že se zde neustále a prakticky všude staví, a to i v okolí univerzity. Vždyť i koleje, ve kterých bydlím, prošly a stále ještě procházejí rozsáhlou rekonstrukcí. Ale to není to, co jsem chtěl říci především, ačkoli to s tím úzce souvisí a nepochybně je to samo o sobě zajímavé. Samozřejmě, pokud máte v plánu novou budovu, či rekonstrukci budovy staré, potřebujete někoho, kdo to zrealizuje. Kdo by toto prováděl v České republice? Ukrajinci, Češi, Slováci, velice často s cigaretou a lahváčem blízko po ruce. Ale viděli jste někdy v životě, že by tuto práci, a teď myslím opravdu placenou práci, ne jako výpomoc u někoho známého, či na svém vlastním domu, zastávala žena? Tady je to naprosto běžné.
Ale teď k hlavnímu tématu.
Nedávno byl v Taipeji hostem orchestr Berliner Philharmoniker. Pod vedením britského dirigenta Sira Simona Rattlea se představil v National Concert Hall s třemi hudebními kusy: Alborada del gracioso od Maurice Ravela, Concerto for Horn and Orchestra - Moment of Blossoming od Toshia Hosokawy a Symphony No. 9 in d minor od Antona Brucknera.
Zajímavostí, jejíž možnosti by možná nebylo od věci prozkoumat i v Česku, byl fakt, že se celý koncert živě přenášel na tři další místa: Taipei Arena, a dvě další města Hsinchu a Hualien. A ještě zajímavější je fakt, že lístky bylo možné získat zdarma. Pravda, není to stejný zážitek, jako být přímo u toho, ale přesto to stálo za to (zadarmo).
K lístkům jsem se dostal tak trošku jako slepý k houslím. V sobotu, kdy to mělo probíhat, mi napsala jedna taiwanská známá, bývalá spolužačka Laury, že s Laurou na ten živý přenos mají lístky + dva lístky navíc. Proč vzaly dva extra, je otázka, kterou bych nechal stranou. Nicméně mě pozvaly, a také mi navrhly, abych s sebou vzal ještě někoho dalšího. Zeptal jsem se tedy jedné Francouzky, s kterou mám společné hodiny čínštiny, jménem Jorane, zda by neměla zájem. Měla.
Přeskočím cestu tam a samotný koncert, to teď není důležité. Kdyby někdo chtěl, tak mu můžu říct, jaké jsem z hudby měl dojmy, jinak bych asi odkázal na Youtube. To pravé začalo až po koncertu.
Musíte pochopit, že zde nešlo jen o koncert samotný. Celý večer byl pojatý jako taková zábavně-naučná (asi - moc jsem nerozuměl) show pro publikum (nevím, kolik jich tam bylo, ale hala byla obrovská - typoval bych klidně i deset tisíc). Večerem provázela dvojice profesionálních řečníků - málokdy kolem sebe někoho slyším tak pečlivě vyslovovat. Jak je mnohdy zvykem i v Česku, tak se jednalo o muže a ženu.
Nejsem si už jistý pořadím toho, co následovalo. Ale dělo se zhruba toto: po skončení koncertu ona dvojice začala něco říkat. Najednou ta dáma pronesla zvýšeným hlasem do mikrofonu anglickou větu: "Rattle, Rattle, Taipei loves You! (s ne moc pěkným americkým přízvukem - Taiwancům by podle mě spíš slušel Britský BBC přízvuk)" a my s Jorane pochopili, co bude následovat. Žena větu zopakovala a pak se chórem spolu s ní rozezvučela celá hala. Poznatek číslo jedna: Taiwanci se nebojí expresivního projevu. Otázkou ale zůstává, a je to skutečně předmětná otázka, zda je takový projev upřímný. A zda prostě třeba nemají rádi davy (a některá další setkání podobného druhu by toto potvrzovala) a jednoduše se nenechají strhnout a nejdou se zbytkem.
Dál se dělo něco, co zakouším denně kolem sebe, co ovšem při té příležitosti bylo dovedeno do tisícového extrému. V sále trošku potemnělo. Žena na pódiu mluvila dál, nejspíš vydala další povel, protože Taiwanci všude na tribunách začali vytahovat svoje telefony, rozsvěcovali displeje a mávali s nimi. Poznatek číslo dva: Taiwanci mají rádi (mimojiné) zářivé a barevné objekty. To ovšem byla docela roztomilá zábava a člověk si dokázal poměrně snadno představit hvězdnou oblohu (těším se na tu Českou).
Takto to pokračovalo dál. S Jorane jsme nejdříve byli trošku udiveni, ovšem pak jsme to začali ignorovat, povídali si, čekali, až to přejde (Do rozsvícených telefonů opět začalo předchozí skandování).
V jedné chvíli jsem ale začínal pociťovat v hlavě zvláštní pocit. Poznal jsem jak silný vliv může mít tisícihlasné skandované opakování téhož, doslova až do zblbnutí. Protože to je přesně ten efekt, který jsem začal pociťovat - člověku se tím otupí smysly, přestane vnímat ostře, zvláštně se přiblíží mírnému druhu tranzu, ve kterém je snad i více tvárným. A v té chvíli jsem si uvědomil, jak jednoduché pro různé populistické diktátory může být a bylo dav manipulovat, když se tento nechá. S Jorane jsme cítili to stejné: pocit mírného zděšení, ne nechuti, ale zděšení. Opravdu celý výjev naháněl husí kůži. Korunku tomu pak nasadila ona žena, která, nejspíše nevědomky, publiku pro skandování udávala takt opakovaným natahováním a pokrčováním ruky. Naštěstí byla dlaní nahoru. Poznatek číslo tři: ale o tom už jsem mluvil: davová psychóza, ale skutečné emoce? Mimochodem, vzpomeňte si, co jsem tady před dvěma měsíci psal o mé návštěvě "kostela".
Překvapující bylo, že se po asi patnácti minutách tohto stavu podobnému tranzu Sir Simon Rattle na pódiu skutečně objevil, i s částí svého orchestru. Tady už jen drobná poznámka. Je občas úsměvné až opět roztomilé, jak se Taiwanci snaží být světoví, ale ne vždy to výjde. Tak to bylo poznat z toho, jak ona žena (je zvláštní, že, ačkoli promlouval, se ten muž nepodílel na žádné z věcí, o kterých jsem zde hovořil) britského šlechtice oslovovala. "Sir, sir," jako kdyby mluvila na neznámého muže na ulici a ptala se ho na cestu k metru, nejspíš aniž by si uvědomovala, co to slovo před jménem "Simon" skutečně značí. Nechci tedy dělat nějaké nepodložené závěry, ale tak to skutečně vyznělo.
Také nechci dělat nějaké generalizace. Určitě jsou Taiwanci, kteří ve svých projevech ukazují své skutečné emoce, určitě jsou takoví, kteří mají rádi černou, bílou a šedou, určitě jsou takoví, kteří se nenechají strhnout. Ale člověk velice rychle nabyde opačného dojmu.
Řekl jsem, že se Taiwanci snaži být světoví. Abych byl přesný, svět pro ně znamená USA, což se odráží v hudbě, kterou většina z nich poslouchá, ve velkém množství McDonalds, Burger King a dalších amerických řetězců, a také, což je občas otravné, v jejich zálibě a až přehnanému používání amerického přízvuku (je to cílový přízvuk úvodu do fonetiky, kurzu, který jsem si zde zapsal, a je tak výraznou kaňkou na jinak docela příznivém obrázku, který o tomto předmětu mám). Ovšem někdo mi naznačil, nebo se o tom možná hovořilo na jednom z mých předmětů, že přesto přese všechno jsou Taiwanci ve své podstatě značně ochranářští k své kultuře a někdo dokonce mluvil o mírné xenofobii. Tím si však nejsem úplně jistý.
Jorane je docela zábavná holka. Byl jsem se s ní dívat na finále světového šampionátu v rugby (hrála Francie proti Novému Zélandu). Moje první zkušenost. Dokázal jsem říct, že to bylo dost napínavé. Také se učila rusky, tak se občas bavíme tím, že hledáme, nakolik je ruština s češtinou podobná. A já dělám nesmělé krůčky ve francouzštině. A je stoprocentně upřímná.

Kondička

Je pátek večer a já v poklidu odpočívám. A řekl jsem si, všiml jsem si, nejsou tady za listopad žádné příspěvky. Tak to přece nemůže zůstat!
Ono se ani není moc co divit. V poslední době se toho moc neděje, jde teď především o školu a ani o víkendech toho času moc nezbývá. Nemyslete si ale, že tento příspěvek bude o ničem.
Mohl bych začít asi takto: každé ráno, určitě každé všední ráno, mi ke vstávání (které se díky hodinám čínštiny děje kolem sedmé) do otevřeného okna hraje jakási podivná hudba. Hned první den, kdy se takto linula, jsem natrefil na jejího původce. Tak se nedaleko mých kolejí odehrává zvláštní podívaná. Skupina asi 20 žen ve středním věku (u Taiwanců se tohle těžko poznává - člověk by řekl, že někomu je třeba 18, a přitom mu/jí je kolem 25), oblečená v růžových trikách, tam nacvičuje....a já vlastně ani nevím, co to je, každopádně se pohybují do rytmu hudby.
A něco podobného člověk, pokud si přivstane, může vidět snad na každém kroku. Ve skupinkách či po jednom se hlavně starší Taiwanci a Taiwanky ráno protahují, cvičí dech, kosti, svaly. Jak často můžeme být svědky něčeho takového v České republice?
Samozřejmě se těžko poznává, zda to má nějaký efekt. Nevím, jestli je jejich mladistvý vzhled zásluhou genů, či tohoto pravidelného cvičení. Tedy, poznávalo by se to těžko, nebýt toho, že jsem mohl být přítomen při pro asi spoustu nás mladých nezapomenutelné události.
Někteří to již ví, někteří asi ještě ne; nicméně hned na začátku studia jsem se zde přidal do klubu bojových umění (pro ty, komu by se snad starostí zvlnilo čelo: je to naprosto bezpečné, nejde o skutečné souboje, pouze nácviky). Mimochodem, tento klub je dílem zodpovědný za nedostatek času, který v návalech občas pociťuju. Sport totiž Taiwanci berou opravdu vážně. Když už nějaký provozují v takové skupině, tak to dělají pořádně - a tak například naše tréninky jsou pětkrát týdně (nechodím na všechny).
Provozovat bojová umění není jen o technikách. Člověk se musí po všech stránkách zocelit, zpevnit svaly, pořádně se protahovat, naučit se správně používat své tělo. To poslední je asi to nejtěžší; Západňané si nejspíš odvykli být v uvolněném postoji a tak jsem velice často upozorňován, abych povolil napětí v ramenou a předloktí.
Dnes jsem se také dozvěděl, že bojová umění jsou o tom správně ovládat vnější a vnitřní tzv. klouby (spíš by se dalo ale mluvit o jakýchsi silových místech). Ty vnější jsou ramena, pánev, kolena, lokty, ruce a chodidla. A vnitřní, a jejich zvládnutí už chce opravdové mistrovství, jsou například tep, srdce, dech.
A jak to vypadá, když člověk zvládne toto vše provést? Minulou neděli byla pořádána jakási show, konalo se setkání nějaké asociace bojových umění tady. Součástí byl mimojiné i výstup našeho klubu a dalších klubů (budou videa). To co ale opravdu stálo za to vidět, co bralo dech, bylo pozorovat staré mistry, kteří ty náročné pohyby stále zvládali a zvládají. Jednomu z nich mohlo být i přes osmdesát let.
K něčemu to tedy asi bude.