Nga'ayho!
Tedy hello, tedy ahoj v jazyce Amisů. Amisové jsou jedna ze skupin domorodých obyvatel, jež žijí na Taiwanu. Tím slovem "domorodé" se rozumí to, že to nejsou Hanové, tedy obyvatelé s čínskými kořeny. Ale aby to nebylo tak jednoduché, jazyk Amisů patří do skupiny, kterým se svorně a obecně říká čínština. Proto, když člověk mluví o čínštině, udělá dobře, když to trošku specifikuje. Hovoří o mandarijštině (nejrozšířenější a to, čemu mi obecně říkáme čínština), nebo o kantonštině (mluví se v ní v Hong Kongu, má devět tónů a tím je z těchto jazyků nejsložitější), či snad o taiwanštině (a zde se dostáváme k domorodým jazykům Taiwanu) a amisštině?
Ale proč o tom vlastně mluvím? Tak před víc jak týdnem, přesně o víkendu, kdy se konala Školka, jsem se s velkou skupinou dalších zahraničních studentů účastnil dvoudenního výletu organizovaného klubem NTU pro studentské aktivity. Cíl: Blízké okolí města Hualien, území, kde žije početná skupina domorodých Amisů.
Teď, když se řekne "domorodý", většina si asi představí nějaké skutečné domorodce na způsob nomádských berberů, či některých afrických kmenů. Ovšem spíše se jedná o domorodce na způsob amerických indiánů, respektive toho, co z nich zbylo. Jsou modernizovaní, pouze si zachovají určité sobě vlastní způsoby života. Dokonce ani nežijí v rezervacích, tak jako američtí indiáni, kde by se řídili vlastními zákony.
Musí se ovšem uznat, že nejspíš budou úplně soběstační, což zdaleka není tak běžné. Pěstují rýži (speciální odrůdu - černou) a chovají slepice.
Určitě se ale neštítí menších přivýdělků, jako je třeba průvodcování pro turisty. A tak jsme hned na začátku dostali jednoho takového. Na fotkách je myslím jasné, kdo jím byl. Nepamatuju si jeho jméno, o sobě však prozradil, že jako potomek náčelníka se v podstatě řadí mezi jakousi kmenovou aristokracii.
Pod jeho průvodcovstvím jsme nejdříve zamířili na místo, o kterém říká, že je pro ně svaté. Na vstupní bráně můžete (viz fotky) vidět postavu, která je hlavou dolů. To je prý jejich hlavní bůh; hlavou dolů musí být, protože jinak by to s námi bylo špatné. Další z výrazných symbolů je nepochybně bílý krab. Ten prý vyhynul tak před 600 lety, ale symbolem zůstal. Na této posvátné půdě se mladíci stávali muži/bojovníky. Také se tam nachází zbytky starodávného pohřebiště. Nevím, jak přímo je kultura s pohřebištěm svázaná napojena na současné Amisy. Měli však prý zvláštní způsob pohřbívání. Vždy chtěli dosáhnout toho, aby mrtví byli pohřbíváni zchoulení co nejvíc do tvaru koule, a tak mrtvá těla na určitých místech nařízli, aby se lépe zohýbala.
Výlet se avšak nakonec stal především kulinářským zážitkem. V komunitě Amisů jsme si nejdřív sami nadrtili černou rýži (která má ale výrazný fialový nádech, když se uvaří), jež tak poněkud zkašovitěla a nabyla na lepkavosti. Černá rýže je VÝBORNÁ, a podle všeho nejen chuťově. Pan průvodce prozradil, že má větší obsah železa, než rýže obyčejná.
Amisové nás pak taky učili jejich tradiční tanec, který nejčastěji tančí o sklizni (to je taky jediné období, kdy mohou oficiálně pít jejich rýžové víno - ale ani to už se nedodržuje). S trochou štěstí je nezapomenu a jeho krokům vás naučím.
Večeře byla natolik pestrá, že vám jen těžko budu říkat, z čeho všeho se skládala. Tehdy padlo skutečně velké množství černé rýže.
Podobně se nesl i druhý den. Ten měl však jednu drobnou vadu. Přes veškeré pozitivní zkušenosti, které mohla přinést střelba z luku, zvláštním způsobem tepelně upravené kuře a procházka přírodou, chyběla jedna věc. Ta věc byla původně na programu a měla jí být návštěva domorodé vesnice Amisů. Nevím, co tam na nás čekalo, zda to byla skutečně žijící komunita, či pouhý skanzen, tak či tak to bylo místo hodné návštěvy. Místo, které bylo nahrazeno pláží v Hualienu, která, ačkoli skýtala pohled na skutečně velké vlny, je přecejen něco, co se dá najít i jinde ve světě.
Jediným náhledem do života původního amiského obyvatelstva tak zůstala chýše Kakita'an, kterou já bych směle nazval taiwanskou chaloupkou na kuří nožce. Jedná se o toto. Je docela jasné, že jak střecha, tak stěny, ačkoli z tepelně a vlhkostně dobře izolujícího materiálu, jsou přesto poměrně křehké (i když bambusová podlaha prý nikdy za asi 600 let existence nebyla měněna). Natolik křehké, že by chýše nepřežila silnější tajfun. Proto Amisové dávných dob přišli s takřka revolučním nápadem: chalupu udělali otočnou; aby se prostě otáčela tak, jak vál vítr. Bohužel, jak jste si někteří možná všimli, tomu už tak není, neb je stavba zapuštěna v betonu.
Zajímavým aspektem chajdy jsou její dva vchody. Lidé musí chodit tím bočním, protože ten přední je pouze pro bohy. Tedy, pro bohy a zvířata, ale ta bohům nevadí. Chýše také byla vpodstatě jakýmsi hlavním "stanem", obydlím náčelníka a jeho domácnosti. Pojmout mohla ke spánku až několik stovek lidí. A vše (tedy, téměř vše) se dělo v ní. Je rozdělena na dvě poloviny, s dvěmi ohništi; u jednoho seděli muži a debatovali, u druhého ženy a vařily. Nad tímto druhým ohništěm je také k povšimnutí jakási konstrukce. Její funkce člověku připomene, že lidé mají různé kultury, různá prostředí k obývání, některé věci jsou ale všude nevyhnutelně stejné. Tak například to, že se maso na teple rychle kazí. Takže člověk je buď může uchovat v chladu, nebo vyudit. A právě na uzení sloužila ona konstrukce. Podobně přemýšleli i obyvatelé středověkých měst. Ti měli pro případ obléhání celou věž plnou uzeného masa, které neskažené vydrželo mnoho měsíců. Stejný problém, stejné řešení.
Celá zkušenost byla po více než měsíci v Taipeji a nejbližším okolí osvěžující. Nejen svěží vzduch, ale už jen vidět to, jak odlišným tempem plyne tamní život. Pohodově, bezstarostně.
Nanay masaso’arawho kita a miliyaw.
úterý 25. října 2011
sobota 22. října 2011
Adresa
Krátká ozvěna z Pacifiku.
Uvědomil jsem si, že jsem tak různě rozesílal mou adresu na koleje, kde bydlím, ale sem, na nejviditelnější místo, jsem to nedal. Takže to teď napravuju.
Room No. 208, No. 30, Hsin Hai Road, Sec. 3, Taipei 10668, Taiwan (ROC)
Tak kdybyste měli nějaké větší nutkání zkusit jak funguje mezinárodní pošta, tak právě máte příležitost.
Mimochodem, dlouho jsem si lámal hlavu (rozuměj - kdykoli jsem si na to vzpomněl), proč Taiwanci občas jako datum píší 100/10/22. V čínštině se nejdřív postupuje od roku, pak měsíc, pak den (a pak denní doba, pak hodina, pak minuty). Ale to není to matoucí. Konečně jsem si jednou vzpomněl v situaci, kdy kolem byl člověk, kterého jsem se mohl zeptat. Odpověď je jasná. Stejně jako Francouzi před více než 200 lety začali počítat nový kalendář začínající od prvního roku Revoluce, tak i tady mají speciální počítání - od prvního roku samostatnosti ROC. Samozřejmě ale používají i gregoriánský kalendář.
Za chvíli se opět ozvu.
Uvědomil jsem si, že jsem tak různě rozesílal mou adresu na koleje, kde bydlím, ale sem, na nejviditelnější místo, jsem to nedal. Takže to teď napravuju.
Room No. 208, No. 30, Hsin Hai Road, Sec. 3, Taipei 10668, Taiwan (ROC)
Tak kdybyste měli nějaké větší nutkání zkusit jak funguje mezinárodní pošta, tak právě máte příležitost.
Mimochodem, dlouho jsem si lámal hlavu (rozuměj - kdykoli jsem si na to vzpomněl), proč Taiwanci občas jako datum píší 100/10/22. V čínštině se nejdřív postupuje od roku, pak měsíc, pak den (a pak denní doba, pak hodina, pak minuty). Ale to není to matoucí. Konečně jsem si jednou vzpomněl v situaci, kdy kolem byl člověk, kterého jsem se mohl zeptat. Odpověď je jasná. Stejně jako Francouzi před více než 200 lety začali počítat nový kalendář začínající od prvního roku Revoluce, tak i tady mají speciální počítání - od prvního roku samostatnosti ROC. Samozřejmě ale používají i gregoriánský kalendář.
Za chvíli se opět ozvu.
pátek 14. října 2011
Yeliu
Abych smazal mé všechny blogové resty, zbývá už jen jeden příspěvek. Voila, tady je.
Minulé pondělí se čtyřlčlenná výprava složená ze dvou Taiwanců, jedné Francouzky jménem Laetitia (která ale pochází z Reunionu - ostrovu v Indickém oceánu Francii patřící) a mě vydala na výlet do geologické rezervace v Yeliu.
Cítím, že je potřeba nejdříve vyjasnit, proč jsme si na celodenní výlet zvolili zrovna pondělí. Tak tedy, minulé pondělí, 10. října, byl na Taiwanu státní svátek. A co se slavilo? Ten den tomu bylo přesně 100 let od vzniku Čínské republiky. Toto si taky vyžaduje objasnění. Před 100 lety, v roce 1911, totiž Taiwan byl stále ještě pod koloniální nadvládou Japonska, tak co má co Taiwan něco takového slavit? Je ale potřeba si uvědomit, že se 10. října připomínal vznik Čínské republiky, nikoliv samostatnost Formosy. A Čínská republika v roce 1911 skutečně vznikla, její centrum ale bylo v Beijingu, v pevninské Číně. A je to přesně ta samá Čínská republika, která se v roce 1949 zbalila, vzala s sebou značnou část archivů, státního pokladu a armády a pod taktovkou Chian Kai Sheka utekla před Maovým tažením na Taiwan.
Tak to bylo něco z historie. Teď už k našemu výletu. Mimochodem, způsob oslavy tohoto výročí je nastíněn na prvních fotografiích na tomto výletu pořízených. Jsou to ty s vojenskou technikou.
Zpátky k našemu hlavnímu cíli. Yeliu je velice úzký a malý poloostrov nacházející se na severovýchodním pobřeží Taiwanu. Je to relikvie působení mořské vody, která nejspíš kdysi dávno sahala dál, než tomu je teď. Vítr určitě měl také své slovo a výsledek je tak jasný. V měkkém vápenci tyto elementy zanechaly skutečně viditelnou stopu.
Jedna z těch více slavných stop je takzvaná Queen's Head (Hlava královny). Je to vápencový útvar, který je zvláštním způsobem více nahlodán vespod, takže připomíná krk a pak se rozšiřuje do podoby hlavy. Nevím, podle které královny je to pojmenováno, ale silně mi celý monument, když už bych se měl zamyslet nad královnami, připomíná bustu Nefertiti. Queen's Head není nikde na fotkách. Opět se mi vybila baterka. Musím si koupit jednu náhradní.
Celá rezervace se nesla v podobném duchu. Různě zvláštně tvarované skály, jedna za druhou.
Naše pozornost se ale spíše točila k moři, které skýtalo daleko zajímavější podívanou. Sice to nebylo nijak extrémní, ale vlny, které bičovaly pobřeží, byly určitě daleko větší, než ty v Chorvatsku. S pobřežím, které z polostrova bylo vidět poněkud z dálky a mírně v mlze, vodní hladina vytvářela zajímavé panorama.
No, skoro by se chtělo skončit tady, nebýt ještě jednoho zážitku - je to přecejen pobřeží a pobřeží obvykle mívá čerstvé plody moře. A ty jsme také šli ochutnat. Bylo to asi poprvé, co jsem ochutnal takové bohatství moře. Docela mi chutnalo, ale okamžitě jsem poznal, že je opravdu velký rozdíl, když to člověk dostane opravdu čerstvé. Krevety jsem už dříve ochutnal, ale oproti tomu, co bylo na talíři toto pondělí, to bylo jako akorát uškvařené sádlo proti silně připálenému.
Minulé pondělí se čtyřlčlenná výprava složená ze dvou Taiwanců, jedné Francouzky jménem Laetitia (která ale pochází z Reunionu - ostrovu v Indickém oceánu Francii patřící) a mě vydala na výlet do geologické rezervace v Yeliu.
Cítím, že je potřeba nejdříve vyjasnit, proč jsme si na celodenní výlet zvolili zrovna pondělí. Tak tedy, minulé pondělí, 10. října, byl na Taiwanu státní svátek. A co se slavilo? Ten den tomu bylo přesně 100 let od vzniku Čínské republiky. Toto si taky vyžaduje objasnění. Před 100 lety, v roce 1911, totiž Taiwan byl stále ještě pod koloniální nadvládou Japonska, tak co má co Taiwan něco takového slavit? Je ale potřeba si uvědomit, že se 10. října připomínal vznik Čínské republiky, nikoliv samostatnost Formosy. A Čínská republika v roce 1911 skutečně vznikla, její centrum ale bylo v Beijingu, v pevninské Číně. A je to přesně ta samá Čínská republika, která se v roce 1949 zbalila, vzala s sebou značnou část archivů, státního pokladu a armády a pod taktovkou Chian Kai Sheka utekla před Maovým tažením na Taiwan.
Tak to bylo něco z historie. Teď už k našemu výletu. Mimochodem, způsob oslavy tohoto výročí je nastíněn na prvních fotografiích na tomto výletu pořízených. Jsou to ty s vojenskou technikou.
Zpátky k našemu hlavnímu cíli. Yeliu je velice úzký a malý poloostrov nacházející se na severovýchodním pobřeží Taiwanu. Je to relikvie působení mořské vody, která nejspíš kdysi dávno sahala dál, než tomu je teď. Vítr určitě měl také své slovo a výsledek je tak jasný. V měkkém vápenci tyto elementy zanechaly skutečně viditelnou stopu.
Jedna z těch více slavných stop je takzvaná Queen's Head (Hlava královny). Je to vápencový útvar, který je zvláštním způsobem více nahlodán vespod, takže připomíná krk a pak se rozšiřuje do podoby hlavy. Nevím, podle které královny je to pojmenováno, ale silně mi celý monument, když už bych se měl zamyslet nad královnami, připomíná bustu Nefertiti. Queen's Head není nikde na fotkách. Opět se mi vybila baterka. Musím si koupit jednu náhradní.
Celá rezervace se nesla v podobném duchu. Různě zvláštně tvarované skály, jedna za druhou.
Naše pozornost se ale spíše točila k moři, které skýtalo daleko zajímavější podívanou. Sice to nebylo nijak extrémní, ale vlny, které bičovaly pobřeží, byly určitě daleko větší, než ty v Chorvatsku. S pobřežím, které z polostrova bylo vidět poněkud z dálky a mírně v mlze, vodní hladina vytvářela zajímavé panorama.
No, skoro by se chtělo skončit tady, nebýt ještě jednoho zážitku - je to přecejen pobřeží a pobřeží obvykle mívá čerstvé plody moře. A ty jsme také šli ochutnat. Bylo to asi poprvé, co jsem ochutnal takové bohatství moře. Docela mi chutnalo, ale okamžitě jsem poznal, že je opravdu velký rozdíl, když to člověk dostane opravdu čerstvé. Krevety jsem už dříve ochutnal, ale oproti tomu, co bylo na talíři toto pondělí, to bylo jako akorát uškvařené sádlo proti silně připálenému.
Pingxi
Pokračujeme v dalších Taiwanských dobrodružstvích. Toto vypráví o výpravě uskutečněné poslední neděli.
Nejdřív něco k sestavě. Byl jsem v podstatě pozván Laurou a jejími kamarádkami, s tím, že tam budou i kamarádi těchto kamarádek. Dřív, než kohokoli začnou napadat jakékoli nápady, již předem musím zdůraznit to slovo "kamarádi". Takže ta sestava: zkráceně řečeno to bylo celkem pět Taiwanek, jeden Taiwanec, jedna Němka a já.
Takto jsme vlakem vyrazili v neděli ráno na jihovýchod od Taipeje, do místa zvaného Pingxi. Naprosto jsem netušil, co čekat, takže jsem vlastně ani nemohl být zklamaný.
Během cesty se nic zvláštního nestalo, tak mi jen dovolte jednu poznámku. Napadla mě při nástupu do vlaku. Přemýšlel jsem, jak se asi budu cítit, až budu opět v Nosislavi a v Brně. Až budu jezdit šalinami do školy a vlaky po České republice. Nejspíš si asi řeknu, jaká je to pohoda. Jak je všude liduprázdno. Protože dokud člověk nezažije vlaky v Taiwanu, nemůže znát význam slova "přecpaný".
Než pomyslně vystoupíme z vlaku, chtěl bych říct něco o tom, kam jsme se vypravili, a o účelu cesty. K tomu druhému: pokud jsem to původně dobře pochopil, tak někteří, vybaveni profi foťáky (vyzkoušel jsem si je - je to fakt lahoda - Bene, závidím), tam jeli, aby mohli fotit. Ale myslím si, že nakonec to byl prostě jen "výlet".
K tomu prvnímu: Cílem, jak bylo řečeno, bylo Pingxi. Jedná se o spíše venkovský distrikt/údolí, kudy jednak protíká nějaká řeka (tuším, že Keelung), jednak tam projíždí asi jedna ze starších drah a jednak se tam na začátku 20. století těžilo dřevěné uhlí.
První zastávka byla z důvodu pro mě těžko pochopitelného - to místo je známé tím, že je tam hodně koček volně se pohybujících. A, jak to je již v mírně "roztomilé" povaze Taiwanek, holky je prostě potřebovaly vidět. Takže, během toho, co ony naháněly značně vypasené a zlenivělé šelmy, já jsem se spíš díval po okolí. A bylo na co. Není tam nic speciálního, co by lákalo miliony turistů, ale místo skýtá nádherný výhled na scenérii, která kombinuje hustými subtropickými lesy porostlý zvlněný terén s vyššími vrcholy v dálce, s čínským vesnickým stylem, místy s relikty těžařství a jako bonus je pak ona dráha, která vše dělá velice zajímavé a fotogenické. Lepší, myslím, bude prohlídnout si fotky.
Druhá zastávka se nesla v podobném duchu, jen vesnice/městečko, ve kterém jsme stavěli, je speciální tím, že přímo středem prochází právě ta trať. Navíc je to známé jako město luceren/lampionů, především na čínský nový rok. Na asi metr vysoký lampion napíšete nějaký vzkaz, většinou nějaké přání, obsluha pak přidá výztuž a palivo, a jako horkovzdušný balón to vypustí k nebesům.
To bylo v podstatě vše, pak už jsme se jen prošli městem (kde jsem, mimochodem, světe div se, viděl mimořádně vymetený obchod) a zamířili jsme zpět do Taipeje.
Tam už čekalo pouze důstojné zakončení - nejdříve večeře v podobě deseti kousků taiwanských "knedlíků". Je to samozřejmě něco úplně jiného. Nevím, z čeho je to těsto, ale s náplní vevnitř (maso, zelenina) a s polevou dle vlastního výběru je to skutečná delikatesa. Pak, už ve značně redukované sestavě, zbývalo pouze celý den spláchnout vynikající Stellou Artois v baru západního stylu. To je vždy docela sváteční událost, dobré pivo tady není úplně nejlevnější. Je dokonce dražší, než sklenka whiskey.
Na první pohled se to nezdá jako moc, ale tento výlet se mi hodně líbil. Bylo skvělou zkušeností podívat se také na trošku jinou stránku Taiwanu - na tu venkovskou, kde se civilizace skutečně mýsí s přírodou. A co je hlavní, tento mix ve výsledku vypadá úplně jinak, než na co jsme zvyklí v České republice.
Nejdřív něco k sestavě. Byl jsem v podstatě pozván Laurou a jejími kamarádkami, s tím, že tam budou i kamarádi těchto kamarádek. Dřív, než kohokoli začnou napadat jakékoli nápady, již předem musím zdůraznit to slovo "kamarádi". Takže ta sestava: zkráceně řečeno to bylo celkem pět Taiwanek, jeden Taiwanec, jedna Němka a já.
Takto jsme vlakem vyrazili v neděli ráno na jihovýchod od Taipeje, do místa zvaného Pingxi. Naprosto jsem netušil, co čekat, takže jsem vlastně ani nemohl být zklamaný.
Během cesty se nic zvláštního nestalo, tak mi jen dovolte jednu poznámku. Napadla mě při nástupu do vlaku. Přemýšlel jsem, jak se asi budu cítit, až budu opět v Nosislavi a v Brně. Až budu jezdit šalinami do školy a vlaky po České republice. Nejspíš si asi řeknu, jaká je to pohoda. Jak je všude liduprázdno. Protože dokud člověk nezažije vlaky v Taiwanu, nemůže znát význam slova "přecpaný".
Než pomyslně vystoupíme z vlaku, chtěl bych říct něco o tom, kam jsme se vypravili, a o účelu cesty. K tomu druhému: pokud jsem to původně dobře pochopil, tak někteří, vybaveni profi foťáky (vyzkoušel jsem si je - je to fakt lahoda - Bene, závidím), tam jeli, aby mohli fotit. Ale myslím si, že nakonec to byl prostě jen "výlet".
K tomu prvnímu: Cílem, jak bylo řečeno, bylo Pingxi. Jedná se o spíše venkovský distrikt/údolí, kudy jednak protíká nějaká řeka (tuším, že Keelung), jednak tam projíždí asi jedna ze starších drah a jednak se tam na začátku 20. století těžilo dřevěné uhlí.
První zastávka byla z důvodu pro mě těžko pochopitelného - to místo je známé tím, že je tam hodně koček volně se pohybujících. A, jak to je již v mírně "roztomilé" povaze Taiwanek, holky je prostě potřebovaly vidět. Takže, během toho, co ony naháněly značně vypasené a zlenivělé šelmy, já jsem se spíš díval po okolí. A bylo na co. Není tam nic speciálního, co by lákalo miliony turistů, ale místo skýtá nádherný výhled na scenérii, která kombinuje hustými subtropickými lesy porostlý zvlněný terén s vyššími vrcholy v dálce, s čínským vesnickým stylem, místy s relikty těžařství a jako bonus je pak ona dráha, která vše dělá velice zajímavé a fotogenické. Lepší, myslím, bude prohlídnout si fotky.
Druhá zastávka se nesla v podobném duchu, jen vesnice/městečko, ve kterém jsme stavěli, je speciální tím, že přímo středem prochází právě ta trať. Navíc je to známé jako město luceren/lampionů, především na čínský nový rok. Na asi metr vysoký lampion napíšete nějaký vzkaz, většinou nějaké přání, obsluha pak přidá výztuž a palivo, a jako horkovzdušný balón to vypustí k nebesům.
To bylo v podstatě vše, pak už jsme se jen prošli městem (kde jsem, mimochodem, světe div se, viděl mimořádně vymetený obchod) a zamířili jsme zpět do Taipeje.
Tam už čekalo pouze důstojné zakončení - nejdříve večeře v podobě deseti kousků taiwanských "knedlíků". Je to samozřejmě něco úplně jiného. Nevím, z čeho je to těsto, ale s náplní vevnitř (maso, zelenina) a s polevou dle vlastního výběru je to skutečná delikatesa. Pak, už ve značně redukované sestavě, zbývalo pouze celý den spláchnout vynikající Stellou Artois v baru západního stylu. To je vždy docela sváteční událost, dobré pivo tady není úplně nejlevnější. Je dokonce dražší, než sklenka whiskey.
Na první pohled se to nezdá jako moc, ale tento výlet se mi hodně líbil. Bylo skvělou zkušeností podívat se také na trošku jinou stránku Taiwanu - na tu venkovskou, kde se civilizace skutečně mýsí s přírodou. A co je hlavní, tento mix ve výsledku vypadá úplně jinak, než na co jsme zvyklí v České republice.
středa 12. října 2011
Konfuciovy narozeniny a nějaké poznatky
Tak se opět hlásím se zpožděným příspěvkem. Tento se vrací k události z před čtrnácti dny. 28. září slavil, respektive Číňané, Taiwanci, nejspíš i Korejci, Japonci a další slavili a on se jen tiše díval z čínského nebe, narozeniny Konfucius (nebo Konfucia, podle toho, z jakého pohledu se na to díváte).
Ano, je toho opravdu hodně, co o tomto východním kousku světa víme. Koho by to bylo napadlo, že ve stejný den, ve který si Češi připomínají zavraždění svatého Václava, někde sedm tisíc kilometrů daleko vzdávají hold slavnému čínskému učenci a učiteli (vlastně taková obdoba Komenského) ?
Tak ten se prosím pěkně narodil někdy před 2 500 lety. Podrobnosti z jeho života nechám na každém, ať si zjistí. Teď už ale k tomu, proč se o tom vůbec zmiňuji.
Tak na některými opěvovaném, jinými zatracovaném facebooku existuje skupina, která zhromažďuje všechny zahraniční studenty v NTU. Člověk tam může hledat pomoc, domlouvat si výlety, jazykové výměny a tak podobně. Je to velice užitečná věc. A v předvečer oné události se tam objevil návrh, zda někdo nechce zajít do Konfuciova chrámu v Taipeji, kde od šesti hodin ráno měla probíhat slavnost. Ano, čtete správně, od šesti hodin ráno. Dlooouho jsem váhal, zda dát přednost spánku, nebo vstát ve čtyři hodiny ráno a pokusit se dostat k dalšímu unikátnímu zážitku. Tato touha nakonec vyhrála. Dalšími do party byla jedna Italka a jeden Američan.
Když jsme dorazili na místo, museli jsme se zařadit na konec značně dlouhé řady. Když se chrám otevřel a my začali postupovat, teprve teď jsme zjistili, že ke vstupu na tuto událost je potřeba lístek. Bohužel už žádný nebyl, a tak se zdálo, že ztvrdneme venku před velkou obrazovkou, na které bylo live pouštěno to, co se natáčelo vevnitř.
Ale štěstí se někdy dokáže pořádně zašklebit; deset minut nato jsme si to vykračovali směrem ke vstupu s lístky v ruce, které tam začala rozdávat nějaká dáma.
Ukázalo se však, že tato výhra balancovala na pokraji útesu, pod kterým zela jáma obávaného Pyrrhova vítězství. Chrám byl doslova přecpaný lidmi. Museli jsme být hodně trpěliví a bojovní, abychom dosáhli na nějaká místa, z kterých se celá ceremonie dala sledovat.
A ta ceremonie? No, byl to opravdu jedinečný a zvláštní zážitek, ale místy trošku opakující se a až nudný. Však posuďte sami, ve fotkách je i jedno video, které se mi tam podařilo natočit (pravda, trošku se mi to třepe, ale přecejen jsem držel ruku s foťákem 4 minuty nataženou nad hlavou). Pro pořádnou představu je ale potřeba těch několik málo minut natáhnout na hodinu a půl.
Je samozřejmě jasné, že Taiwanci v tom viděli větší hloubku. Tu ale asi nikdy nezměříme.
Mimochodem, jelikož byl učitelem, Konfuciovy narozeniny jsou zde považovány za den učitelů. Takže, až budete příště vzpomínat na smrt sv. Václava, můžete zároveň potěšit své známé, které se tímto řemeslem živí.
Teď z úplně jiného soudku. Pozorování, o kterých chci mluvit, jsem udělal už dávno, ale až teď jsem si konečně vzpomněl o nich napsat na blog.
Bod číslo jedna: 7/11, neboli Seven-Eleven. Tento původně americký obchod byl Taiwanci dotažen do dokonalosti. Krom toho, že zde můžete, byť v omezeném množství (tedy krom jídla) koupit snad cokoli, je jeho existence důležitá ještě jinak. To je zakódováno v jeho názvu. Lze jej číst takto: sedm dní v týdnu, jedenáct hodin denně. Tak to tedy bylo původně. Teď poslouchejte, jak to zní na Taiwanu: sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Tak. Nevím, co budu dělat, až se vrátím do Česka. Bude to docela velký nezvyk, když nebudu moci zajít do obchodu, kdykoli si vzpomenu.
Bod číslo dva: Jako v laboratoři. Ne že bych si připadal jako laboratorní krysa, spíš mám namysli obecnou čistotu, která v několikamilionovém městě je. A to dokonce i v Night Marketech, kde, jestli si vzpomenete, se vše děje na ulici, dokonce i mytí nádobí. K tomu bych ještě dodal jednu věc: sice se zde dají najít, ale chvíli to trvá - odpadkové koše. Fakt, že i přes jejich minimální množství (schválně se projděte Brnem: na kolik košů narazíte na, řekněme sto metrech?) je zde čisto a po zemi se neválejí žádné papírky, musí svědčit jedině o obrovské disciplíně a vůli Taiwanců tuto čistotu udržovat. Speciální je v tomto ohledu MRT, místní metro. Tam je ale důvod pro naprostou čistotu a nepoškozenost jasný: vysoké, několikatisícové pokuty hrozí každému, kdo by v metru kouřil, jedl, pil, nebo žvýkal žvýkačku.
Bod číslo tři: popeláři. Malá třešnička na závěr. Každý večer projíždí městem popeláři. Funguje to tak, že zastaví, vy vyneste své odpadky v pytlích a hodíte to na korbu. A aby se patřičně ohlásili, hrají vždy nějakou monofonní melodii. A zde ta třešnička: mezi nimi je i Für Elize od Ludwiga van Beethovena.
Ano, je toho opravdu hodně, co o tomto východním kousku světa víme. Koho by to bylo napadlo, že ve stejný den, ve který si Češi připomínají zavraždění svatého Václava, někde sedm tisíc kilometrů daleko vzdávají hold slavnému čínskému učenci a učiteli (vlastně taková obdoba Komenského) ?
Tak ten se prosím pěkně narodil někdy před 2 500 lety. Podrobnosti z jeho života nechám na každém, ať si zjistí. Teď už ale k tomu, proč se o tom vůbec zmiňuji.
Tak na některými opěvovaném, jinými zatracovaném facebooku existuje skupina, která zhromažďuje všechny zahraniční studenty v NTU. Člověk tam může hledat pomoc, domlouvat si výlety, jazykové výměny a tak podobně. Je to velice užitečná věc. A v předvečer oné události se tam objevil návrh, zda někdo nechce zajít do Konfuciova chrámu v Taipeji, kde od šesti hodin ráno měla probíhat slavnost. Ano, čtete správně, od šesti hodin ráno. Dlooouho jsem váhal, zda dát přednost spánku, nebo vstát ve čtyři hodiny ráno a pokusit se dostat k dalšímu unikátnímu zážitku. Tato touha nakonec vyhrála. Dalšími do party byla jedna Italka a jeden Američan.
Když jsme dorazili na místo, museli jsme se zařadit na konec značně dlouhé řady. Když se chrám otevřel a my začali postupovat, teprve teď jsme zjistili, že ke vstupu na tuto událost je potřeba lístek. Bohužel už žádný nebyl, a tak se zdálo, že ztvrdneme venku před velkou obrazovkou, na které bylo live pouštěno to, co se natáčelo vevnitř.
Ale štěstí se někdy dokáže pořádně zašklebit; deset minut nato jsme si to vykračovali směrem ke vstupu s lístky v ruce, které tam začala rozdávat nějaká dáma.
Ukázalo se však, že tato výhra balancovala na pokraji útesu, pod kterým zela jáma obávaného Pyrrhova vítězství. Chrám byl doslova přecpaný lidmi. Museli jsme být hodně trpěliví a bojovní, abychom dosáhli na nějaká místa, z kterých se celá ceremonie dala sledovat.
A ta ceremonie? No, byl to opravdu jedinečný a zvláštní zážitek, ale místy trošku opakující se a až nudný. Však posuďte sami, ve fotkách je i jedno video, které se mi tam podařilo natočit (pravda, trošku se mi to třepe, ale přecejen jsem držel ruku s foťákem 4 minuty nataženou nad hlavou). Pro pořádnou představu je ale potřeba těch několik málo minut natáhnout na hodinu a půl.
Je samozřejmě jasné, že Taiwanci v tom viděli větší hloubku. Tu ale asi nikdy nezměříme.
Mimochodem, jelikož byl učitelem, Konfuciovy narozeniny jsou zde považovány za den učitelů. Takže, až budete příště vzpomínat na smrt sv. Václava, můžete zároveň potěšit své známé, které se tímto řemeslem živí.
Teď z úplně jiného soudku. Pozorování, o kterých chci mluvit, jsem udělal už dávno, ale až teď jsem si konečně vzpomněl o nich napsat na blog.
Bod číslo jedna: 7/11, neboli Seven-Eleven. Tento původně americký obchod byl Taiwanci dotažen do dokonalosti. Krom toho, že zde můžete, byť v omezeném množství (tedy krom jídla) koupit snad cokoli, je jeho existence důležitá ještě jinak. To je zakódováno v jeho názvu. Lze jej číst takto: sedm dní v týdnu, jedenáct hodin denně. Tak to tedy bylo původně. Teď poslouchejte, jak to zní na Taiwanu: sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Tak. Nevím, co budu dělat, až se vrátím do Česka. Bude to docela velký nezvyk, když nebudu moci zajít do obchodu, kdykoli si vzpomenu.
Bod číslo dva: Jako v laboratoři. Ne že bych si připadal jako laboratorní krysa, spíš mám namysli obecnou čistotu, která v několikamilionovém městě je. A to dokonce i v Night Marketech, kde, jestli si vzpomenete, se vše děje na ulici, dokonce i mytí nádobí. K tomu bych ještě dodal jednu věc: sice se zde dají najít, ale chvíli to trvá - odpadkové koše. Fakt, že i přes jejich minimální množství (schválně se projděte Brnem: na kolik košů narazíte na, řekněme sto metrech?) je zde čisto a po zemi se neválejí žádné papírky, musí svědčit jedině o obrovské disciplíně a vůli Taiwanců tuto čistotu udržovat. Speciální je v tomto ohledu MRT, místní metro. Tam je ale důvod pro naprostou čistotu a nepoškozenost jasný: vysoké, několikatisícové pokuty hrozí každému, kdo by v metru kouřil, jedl, pil, nebo žvýkal žvýkačku.
Bod číslo tři: popeláři. Malá třešnička na závěr. Každý večer projíždí městem popeláři. Funguje to tak, že zastaví, vy vyneste své odpadky v pytlích a hodíte to na korbu. A aby se patřičně ohlásili, hrají vždy nějakou monofonní melodii. A zde ta třešnička: mezi nimi je i Für Elize od Ludwiga van Beethovena.
sobota 8. října 2011
Taipei ZOO, Maogong gondolla
Potřebuju dohnat všechny blogové resty, takže následující řádky budou o událostech a zážitcích poměrně starých.
Začnu výletem do ZOO v Taipeji a následujícím výjezdem na Maogong, sprostředkovaným tamní gondolou, nebo, chcete-li, kabinkovou lanovkou. Toto se uskutečnilo v neděli odpoledne, po již popsaných bohoslužbách. Na výlet se ke mně přidaly dvě Němky, později ještě jeden Němec a jeden Američan z Hawaje.
Jelikož jsme byli již ze začátku značně omezeni časem (hlavním dílem asi díky mé touze podívat se na ony bohoslužby), proběhl celý výlet tak trošku "z rychlíku". Již teď je jasné, že obě cesty podstoupím znovu (a je to krása, za ZOO tady zaplatíte ekvivalent nějakých 17 korun a za jednu cestu na té lanovce asi 35 korun).
V ZOO jsme nebyli schopni projít úplně všechno, takže jsme alespoň šli na místa, kde byla zvířata, která obvykle v českých zoo moc nejsou - především tam byla sekce věnovaná taiwanské divočině (ale nebyli tam skoro žádní hadi) a pak sekce věnovaná Asii. To je na této zoo docela dobře udělané - nevím, jak to vypadá v Brně, ale tady jsou zvířata rozdělena podle kontinentů, případně podle zeměpisné šířky (to jen v případě zvířat z mírného pásma). Díky časovému tlaku námi zůstalo nenavštíveno hmyzí údolí, kde, jak to tak vypadá, je hmyz v otevřené krajině. Jedná se asi především o motýly, ale z toho, co jsme viděli, když jsme přišli alespoň na začátek, jsou tam i jiné věci. Například, nad hlavami návštěvníků, na obrovské pavučině sedící pavouk velikosti lidské dlaně (nekecám). Tento ale nejspíš není jedovatý.
Stihli jsme se jít mrknout i na místní "celebrity", kterými jsou dvě pandy, které dostala Čínská republika od Čínské lidové republiky, jako projev zlepšujících se vztahů, v roce 2008. Tyto pandy byly nabídnuty již dříve, ale tehdy byly odmítnuty. Dar přijala až nová vláda KMT, která razí pročínskou politiku. Pro pobavení, na internetu jsem našel, že 1. dubna 2009 vyšel článek tvrdící, že pandy jsou nepravé, že se jedná o jistý druh medvěda, krátce řečeno, že jsou podvod. Samozřejmě, 1. duben je 1. duben, takže to byl aprílový žertík.
Teď obrátím pozornost k té lanovce. Maogong je místo, v podstatě hora, stojící nad městem Taipei. Dá se tedy očekávat, že je turisty hojně navštěvované kvůli výhledu na město. A to opravdu stojí za to. Většina spíš oceňuje noční scenérii, se všemi světly, která vytvářela iluzi "zemní noční oblohy". Mě se spíš líbil pohled na město za dne, celý ten kolos vypadal tak nějak, nereálně, opravdu z jiného světa.
Bohužel, z této první výpravy nemám fotky, došla mi baterka během focení v zoo, takže příště.
Mimochodem, je to hlavně z tohoto místa, kdy člověk skutečně docení výšku mrakodrapu Taipei 101. Když je občas zahlédnu z ulice ve městě, není to tak patrné, tady je ale opravdu vidět, že je na hony vzdálen výškám ostatních staveb.
Maogong je ještě slavný pro jeho čajová pole a tzv. "teahouses". Je tam také několik chrámů. Opět říkám, že nebylo už mnoho času a všichni jsme se cítili unaveni chozením v zoo, takže jsme pouze zašli na čaj do jednoho z "čajových domů". Jeden z chrámů mě ale skutečně zaujal a při příští návštěvě mi určitě neunikne.
Zážitek je i samotná lanovka, především pak zpáteční noční cesta. Nikdo nic neříkal. Bylo naprosté ticho, jen venku bylo slyšet cvrčky.
Začnu výletem do ZOO v Taipeji a následujícím výjezdem na Maogong, sprostředkovaným tamní gondolou, nebo, chcete-li, kabinkovou lanovkou. Toto se uskutečnilo v neděli odpoledne, po již popsaných bohoslužbách. Na výlet se ke mně přidaly dvě Němky, později ještě jeden Němec a jeden Američan z Hawaje.
Jelikož jsme byli již ze začátku značně omezeni časem (hlavním dílem asi díky mé touze podívat se na ony bohoslužby), proběhl celý výlet tak trošku "z rychlíku". Již teď je jasné, že obě cesty podstoupím znovu (a je to krása, za ZOO tady zaplatíte ekvivalent nějakých 17 korun a za jednu cestu na té lanovce asi 35 korun).
V ZOO jsme nebyli schopni projít úplně všechno, takže jsme alespoň šli na místa, kde byla zvířata, která obvykle v českých zoo moc nejsou - především tam byla sekce věnovaná taiwanské divočině (ale nebyli tam skoro žádní hadi) a pak sekce věnovaná Asii. To je na této zoo docela dobře udělané - nevím, jak to vypadá v Brně, ale tady jsou zvířata rozdělena podle kontinentů, případně podle zeměpisné šířky (to jen v případě zvířat z mírného pásma). Díky časovému tlaku námi zůstalo nenavštíveno hmyzí údolí, kde, jak to tak vypadá, je hmyz v otevřené krajině. Jedná se asi především o motýly, ale z toho, co jsme viděli, když jsme přišli alespoň na začátek, jsou tam i jiné věci. Například, nad hlavami návštěvníků, na obrovské pavučině sedící pavouk velikosti lidské dlaně (nekecám). Tento ale nejspíš není jedovatý.
Stihli jsme se jít mrknout i na místní "celebrity", kterými jsou dvě pandy, které dostala Čínská republika od Čínské lidové republiky, jako projev zlepšujících se vztahů, v roce 2008. Tyto pandy byly nabídnuty již dříve, ale tehdy byly odmítnuty. Dar přijala až nová vláda KMT, která razí pročínskou politiku. Pro pobavení, na internetu jsem našel, že 1. dubna 2009 vyšel článek tvrdící, že pandy jsou nepravé, že se jedná o jistý druh medvěda, krátce řečeno, že jsou podvod. Samozřejmě, 1. duben je 1. duben, takže to byl aprílový žertík.
Teď obrátím pozornost k té lanovce. Maogong je místo, v podstatě hora, stojící nad městem Taipei. Dá se tedy očekávat, že je turisty hojně navštěvované kvůli výhledu na město. A to opravdu stojí za to. Většina spíš oceňuje noční scenérii, se všemi světly, která vytvářela iluzi "zemní noční oblohy". Mě se spíš líbil pohled na město za dne, celý ten kolos vypadal tak nějak, nereálně, opravdu z jiného světa.
Bohužel, z této první výpravy nemám fotky, došla mi baterka během focení v zoo, takže příště.
Mimochodem, je to hlavně z tohoto místa, kdy člověk skutečně docení výšku mrakodrapu Taipei 101. Když je občas zahlédnu z ulice ve městě, není to tak patrné, tady je ale opravdu vidět, že je na hony vzdálen výškám ostatních staveb.
Maogong je ještě slavný pro jeho čajová pole a tzv. "teahouses". Je tam také několik chrámů. Opět říkám, že nebylo už mnoho času a všichni jsme se cítili unaveni chozením v zoo, takže jsme pouze zašli na čaj do jednoho z "čajových domů". Jeden z chrámů mě ale skutečně zaujal a při příští návštěvě mi určitě neunikne.
Zážitek je i samotná lanovka, především pak zpáteční noční cesta. Nikdo nic neříkal. Bylo naprosté ticho, jen venku bylo slyšet cvrčky.
neděle 2. října 2011
Návštěva bohoslužeb
Je to již týden, co jsem ráno vstal s tím, že si vyzkouším, jak Taiwanci-křesťané pořádají bohoslužby. Když jsem si pak dával ranní čaj a pečivo, neměl jsem ještě vůbec tušení, do čeho že se to pouštím.
Musím ale začít tři dny dříve, kdy jsem ve čtvrtek večer zašel s další kamarádkou z Yellowstonu, Suzan, na večeři. Věděl jsem, že je křesťanka a již dřív jsem vyjádřil zájem o to podívat se do jejího "kostela", abych se obohatil o nový náhled na křesťantví. Ve čtvrtek jsme se tedy blíže domluvili.
Již ten večer jsem se dozvěděl několik překvapujících faktů. Tak především (a v této chvíli by blog měli přestat číst všichni čeští evangeličtí faráři) se bohoslužeb v jejím kostele pravidelně účastní v průměru asi tisíc lidí. Každou neděli. Tentokrát se ale očekávala návštěvnost ještě vyšší, poněvadž byla očekávána návštěva jistého pastora z Austrálie, údajně velice slavného. To byl i důvod, proč jsem tam vlastně vůbec mohl jít - bohoslužby tak měly být i v angličtině (normálně tak taky prý občas bývají, ale zrovna teď to vyšlo přímo na nejbližší neděli).
Následující dny jsem si pak přestavoval, jak to asi bude vypadat, s tak velkým davem. V neděli ráno se ovšem dostavilo zklamání, které však bylo rychle vystřídáno silným šokem.
To zklamání: místo mělo do kostela daleko asi jako (jak jednou řekl Jaroslav Bosák) cesta z Prahy na Madagaskar. Přiroval bych to spíše k nějakému kulturnímu sálu - asi jako ten v židlochovické sokolovně. Navíc, než vše začalo, spíš než očekávání bohoslužeb to připomínalo očekávání nějakého důležitého summitu - nechyběla jakási ochranka, či uvaděči/čky. Na druhou stranu to měli vše hezky digitalizované - všude byly videokamery a pro pohodlí i několik promítacích pláten, na která byl přenášen obraz toho, co se dějo na centrálním pódiu. Ano, je třeba říct pódium - a nechyběla ani záclona. Rozhodně nešlo čekat nějakou kazatelnu.
Teď ale ten šok. Tedy, každý člověk, kdo by o tom přemýšlel, by asi již předtím dospěl k tomu, že to bude vypadat, tak, jak to vypadalo. Já jsem ale byl opravdu zvědavý na to, jak to bude vypadat, nijak jsem nechtěl mít nějaká očekávání. Opravdu se ale možná nedalo čekat nic jiného, vzhledem k tomu, že Taiwan je po kulturní stránce důsledně ovlivněn Západem, ale ne tím evropským, nýbrž tím zaatlantickým. Přidejte k tomu, na rozdíl od Ameriky, jakousi až dětinskou nadšenost a nevázanost výsledek je na světě.
Pódium se brzo zaplnilo postupně bubeníkem, kytaristy, podpůrným sborem a asi čtyřmi zpěváky. Ti všichni dohromady začali opravdovou show, s tím rozdílem, že zpívali křesťanské písničky a zbytek sálu se k nim přidal - vše ve stoje, za divoké gestikulace rukou (zvedání dlaní k nebi, někdy i zvednuté pěsti v souhlasných gestech). K písním - sice měly křesťanskou náplň, ale tak nějak "pop křesťanskou" - texty byly do značné míry jednoduché a optimistické.
Tím ovšem překvapení nekončila. Ačkoli mi bylo řečeno, že toto bylo součástí jen kvůli tomu, že to byla speciální neděle, přesto mě vystoupení tanečního souboru překvapilo. Teda, to první bylo pěkné, a mělo i jakous takous hloubku, dále už to bylo no - Britney Spears hadr. Na druhou stranu, divadlo, které následovalo potom, jistě bylo povedené, žel jsem mu nerozumněl. Ale už se tu čínštinu učím!
No, pak následovalo konečně kázání hostujícího pastora. V této chvíli už jsem čekal trošku mírnější projev, ale zdá se, že i v Austrálii se tento velký optimismus nosí. Kázání bylo na text Uzdravení slepého u Jericha z Markova evangelia. Tady bych si dovolil dvě poznámky. Jednak k obsahu kázání a jednak k reakcím "publika". Obsah byl poměrně jednoznačný, nekomplikovaný a přímočarý. Spíš mi zde ale jde o to, že se tam až příliš jasně vyskytovala jakási víra v neomylnost křesťanů (tím teď myslím opravdu běžných lidí) a až s arogancí hraničící nadřazenost nad nevěřícími. Jinými slovy, naprosto tam chyběla jakákoli známka sebekritiky. No a "publikum" nezůstávalo v klidu, ale velice často se ozývaly různé souhlasné výkřiky.
Bohužel jsem nemohl zůstat do konce celých (2h 30 min trvajících) bohoslužeb; chystal jsem se na další výlet a musel jsem se ještě stihnout vrátit a nachystat. Kdybych ale měl tuto celou zkušenost shrnout, pak bych řekl, že to, čeho jsem byl svědkem, nebyl ani tak rozdíl mezi vyznáními, spíš je to další projev onoho nesmrtelného rozdílu kultur. Mám takový dojem, že občasný nedostatek optimismu a notná dávka sebekritiky v evropských kostelech pramení z nepříjemných historických zkušeností nejen minulého století. Takže v jistém ohledu se máme i zde čemu přiučit (do určité míry). Ale tak možná i Taiwanci možná.
Na závěr mi to dopoledne připravilo ještě jedno překvapení, hned pět minut poté, co jsem z bohoslužeb odešel. Mířil jsem ke stanici metra, když jsem v jednu chvíli zvedl hlavu. Na krátký okamžik se dostavil dojem, že snad už vynalezli teleportační zařízení a já se na krátký okamžik ocitl na ulici v Brně. Na zdi jednoho obchodu s dioptrickými brýlemi byla cedule. Ta hlásala jednak, že se tam dá koupit "glasswear" (anglicky pro brýle), pak 眼鏡 (čínsky pro brýle), ale především, velkým nápisem byl do světa hlásán název obchodu: BRÝLE.
Musím ale začít tři dny dříve, kdy jsem ve čtvrtek večer zašel s další kamarádkou z Yellowstonu, Suzan, na večeři. Věděl jsem, že je křesťanka a již dřív jsem vyjádřil zájem o to podívat se do jejího "kostela", abych se obohatil o nový náhled na křesťantví. Ve čtvrtek jsme se tedy blíže domluvili.
Již ten večer jsem se dozvěděl několik překvapujících faktů. Tak především (a v této chvíli by blog měli přestat číst všichni čeští evangeličtí faráři) se bohoslužeb v jejím kostele pravidelně účastní v průměru asi tisíc lidí. Každou neděli. Tentokrát se ale očekávala návštěvnost ještě vyšší, poněvadž byla očekávána návštěva jistého pastora z Austrálie, údajně velice slavného. To byl i důvod, proč jsem tam vlastně vůbec mohl jít - bohoslužby tak měly být i v angličtině (normálně tak taky prý občas bývají, ale zrovna teď to vyšlo přímo na nejbližší neděli).
Následující dny jsem si pak přestavoval, jak to asi bude vypadat, s tak velkým davem. V neděli ráno se ovšem dostavilo zklamání, které však bylo rychle vystřídáno silným šokem.
To zklamání: místo mělo do kostela daleko asi jako (jak jednou řekl Jaroslav Bosák) cesta z Prahy na Madagaskar. Přiroval bych to spíše k nějakému kulturnímu sálu - asi jako ten v židlochovické sokolovně. Navíc, než vše začalo, spíš než očekávání bohoslužeb to připomínalo očekávání nějakého důležitého summitu - nechyběla jakási ochranka, či uvaděči/čky. Na druhou stranu to měli vše hezky digitalizované - všude byly videokamery a pro pohodlí i několik promítacích pláten, na která byl přenášen obraz toho, co se dějo na centrálním pódiu. Ano, je třeba říct pódium - a nechyběla ani záclona. Rozhodně nešlo čekat nějakou kazatelnu.
Teď ale ten šok. Tedy, každý člověk, kdo by o tom přemýšlel, by asi již předtím dospěl k tomu, že to bude vypadat, tak, jak to vypadalo. Já jsem ale byl opravdu zvědavý na to, jak to bude vypadat, nijak jsem nechtěl mít nějaká očekávání. Opravdu se ale možná nedalo čekat nic jiného, vzhledem k tomu, že Taiwan je po kulturní stránce důsledně ovlivněn Západem, ale ne tím evropským, nýbrž tím zaatlantickým. Přidejte k tomu, na rozdíl od Ameriky, jakousi až dětinskou nadšenost a nevázanost výsledek je na světě.
Pódium se brzo zaplnilo postupně bubeníkem, kytaristy, podpůrným sborem a asi čtyřmi zpěváky. Ti všichni dohromady začali opravdovou show, s tím rozdílem, že zpívali křesťanské písničky a zbytek sálu se k nim přidal - vše ve stoje, za divoké gestikulace rukou (zvedání dlaní k nebi, někdy i zvednuté pěsti v souhlasných gestech). K písním - sice měly křesťanskou náplň, ale tak nějak "pop křesťanskou" - texty byly do značné míry jednoduché a optimistické.
Tím ovšem překvapení nekončila. Ačkoli mi bylo řečeno, že toto bylo součástí jen kvůli tomu, že to byla speciální neděle, přesto mě vystoupení tanečního souboru překvapilo. Teda, to první bylo pěkné, a mělo i jakous takous hloubku, dále už to bylo no - Britney Spears hadr. Na druhou stranu, divadlo, které následovalo potom, jistě bylo povedené, žel jsem mu nerozumněl. Ale už se tu čínštinu učím!
No, pak následovalo konečně kázání hostujícího pastora. V této chvíli už jsem čekal trošku mírnější projev, ale zdá se, že i v Austrálii se tento velký optimismus nosí. Kázání bylo na text Uzdravení slepého u Jericha z Markova evangelia. Tady bych si dovolil dvě poznámky. Jednak k obsahu kázání a jednak k reakcím "publika". Obsah byl poměrně jednoznačný, nekomplikovaný a přímočarý. Spíš mi zde ale jde o to, že se tam až příliš jasně vyskytovala jakási víra v neomylnost křesťanů (tím teď myslím opravdu běžných lidí) a až s arogancí hraničící nadřazenost nad nevěřícími. Jinými slovy, naprosto tam chyběla jakákoli známka sebekritiky. No a "publikum" nezůstávalo v klidu, ale velice často se ozývaly různé souhlasné výkřiky.
Bohužel jsem nemohl zůstat do konce celých (2h 30 min trvajících) bohoslužeb; chystal jsem se na další výlet a musel jsem se ještě stihnout vrátit a nachystat. Kdybych ale měl tuto celou zkušenost shrnout, pak bych řekl, že to, čeho jsem byl svědkem, nebyl ani tak rozdíl mezi vyznáními, spíš je to další projev onoho nesmrtelného rozdílu kultur. Mám takový dojem, že občasný nedostatek optimismu a notná dávka sebekritiky v evropských kostelech pramení z nepříjemných historických zkušeností nejen minulého století. Takže v jistém ohledu se máme i zde čemu přiučit (do určité míry). Ale tak možná i Taiwanci možná.
Na závěr mi to dopoledne připravilo ještě jedno překvapení, hned pět minut poté, co jsem z bohoslužeb odešel. Mířil jsem ke stanici metra, když jsem v jednu chvíli zvedl hlavu. Na krátký okamžik se dostavil dojem, že snad už vynalezli teleportační zařízení a já se na krátký okamžik ocitl na ulici v Brně. Na zdi jednoho obchodu s dioptrickými brýlemi byla cedule. Ta hlásala jednak, že se tam dá koupit "glasswear" (anglicky pro brýle), pak 眼鏡 (čínsky pro brýle), ale především, velkým nápisem byl do světa hlásán název obchodu: BRÝLE.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)