Nga'ayho!

Nga'ayho!
Tedy hello, tedy ahoj v jazyce Amisů. Amisové jsou jedna ze skupin domorodých obyvatel, jež žijí na Taiwanu. Tím slovem "domorodé" se rozumí to, že to nejsou Hanové, tedy obyvatelé s čínskými kořeny. Ale aby to nebylo tak jednoduché, jazyk Amisů patří do skupiny, kterým se svorně a obecně říká čínština. Proto, když člověk mluví o čínštině, udělá dobře, když to trošku specifikuje. Hovoří o mandarijštině (nejrozšířenější a to, čemu mi obecně říkáme čínština), nebo o kantonštině (mluví se v ní v Hong Kongu, má devět tónů a tím je z těchto jazyků nejsložitější), či snad o taiwanštině (a zde se dostáváme k domorodým jazykům Taiwanu) a amisštině?
Ale proč o tom vlastně mluvím? Tak před víc jak týdnem, přesně o víkendu, kdy se konala Školka, jsem se s velkou skupinou dalších zahraničních studentů účastnil dvoudenního výletu organizovaného klubem NTU pro studentské aktivity. Cíl: Blízké okolí města Hualien, území, kde žije početná skupina domorodých Amisů.
Teď, když se řekne "domorodý", většina si asi představí nějaké skutečné domorodce na způsob nomádských berberů, či některých afrických kmenů. Ovšem spíše se jedná o domorodce na způsob amerických indiánů, respektive toho, co z nich zbylo. Jsou modernizovaní, pouze si zachovají určité sobě vlastní způsoby života. Dokonce ani nežijí v rezervacích, tak jako američtí indiáni, kde by se řídili vlastními zákony.
Musí se ovšem uznat, že nejspíš budou úplně soběstační, což zdaleka není tak běžné. Pěstují rýži (speciální odrůdu - černou) a chovají slepice.
Určitě se ale neštítí menších přivýdělků, jako je třeba průvodcování pro turisty. A tak jsme hned na začátku dostali jednoho takového. Na fotkách je myslím jasné, kdo jím byl. Nepamatuju si jeho jméno, o sobě však prozradil, že jako potomek náčelníka se v podstatě řadí mezi jakousi kmenovou aristokracii.
Pod jeho průvodcovstvím jsme nejdříve zamířili na místo, o kterém říká, že je pro ně svaté. Na vstupní bráně můžete (viz fotky) vidět postavu, která je hlavou dolů. To je prý jejich hlavní bůh; hlavou dolů musí být, protože jinak by to s námi bylo špatné. Další z výrazných symbolů je nepochybně bílý krab. Ten prý vyhynul tak před 600 lety, ale symbolem zůstal. Na této posvátné půdě se mladíci stávali muži/bojovníky. Také se tam nachází zbytky starodávného pohřebiště. Nevím, jak přímo je kultura s pohřebištěm svázaná napojena na současné Amisy. Měli však prý zvláštní způsob pohřbívání. Vždy chtěli dosáhnout toho, aby mrtví byli pohřbíváni zchoulení co nejvíc do tvaru koule, a tak mrtvá těla na určitých místech nařízli, aby se lépe zohýbala.
Výlet se avšak nakonec stal především kulinářským zážitkem. V komunitě Amisů jsme si nejdřív sami nadrtili černou rýži (která má ale výrazný fialový nádech, když se uvaří), jež tak poněkud zkašovitěla a nabyla na lepkavosti. Černá rýže je VÝBORNÁ, a podle všeho nejen chuťově. Pan průvodce prozradil, že má větší obsah železa, než rýže obyčejná.
Amisové nás pak taky učili jejich tradiční tanec, který nejčastěji tančí o sklizni (to je taky jediné období, kdy mohou oficiálně pít jejich rýžové víno - ale ani to už se nedodržuje). S trochou štěstí je nezapomenu a jeho krokům vás naučím.
Večeře byla natolik pestrá, že vám jen těžko budu říkat, z čeho všeho se skládala. Tehdy padlo skutečně velké množství černé rýže.
Podobně se nesl i druhý den. Ten měl však jednu drobnou vadu. Přes veškeré pozitivní zkušenosti, které mohla přinést střelba z luku, zvláštním způsobem tepelně upravené kuře a procházka přírodou, chyběla jedna věc. Ta věc byla původně na programu a měla jí být návštěva domorodé vesnice Amisů. Nevím, co tam na nás čekalo, zda to byla skutečně žijící komunita, či pouhý skanzen, tak či tak to bylo místo hodné návštěvy. Místo, které bylo nahrazeno pláží v Hualienu, která, ačkoli skýtala pohled na skutečně velké vlny, je přecejen něco, co se dá najít i jinde ve světě.
Jediným náhledem do života původního amiského obyvatelstva tak zůstala chýše Kakita'an, kterou já bych směle nazval taiwanskou chaloupkou na kuří nožce. Jedná se o toto. Je docela jasné, že jak střecha, tak stěny, ačkoli z tepelně a vlhkostně dobře izolujícího materiálu, jsou přesto poměrně křehké (i když bambusová podlaha prý nikdy za asi 600 let existence nebyla měněna). Natolik křehké, že by chýše nepřežila silnější tajfun. Proto Amisové dávných dob přišli s takřka revolučním nápadem: chalupu udělali otočnou; aby se prostě otáčela tak, jak vál vítr. Bohužel, jak jste si někteří možná všimli, tomu už tak není, neb je stavba zapuštěna v betonu.
Zajímavým aspektem chajdy jsou její dva vchody. Lidé musí chodit tím bočním, protože ten přední je pouze pro bohy. Tedy, pro bohy a zvířata, ale ta bohům nevadí. Chýše také byla vpodstatě jakýmsi hlavním "stanem", obydlím náčelníka a jeho domácnosti. Pojmout mohla ke spánku až několik stovek lidí. A vše (tedy, téměř vše) se dělo v ní. Je rozdělena na dvě poloviny, s dvěmi ohništi; u jednoho seděli muži a debatovali, u druhého ženy a vařily. Nad tímto druhým ohništěm je také k povšimnutí jakási konstrukce. Její funkce člověku připomene, že lidé mají různé kultury, různá prostředí k obývání, některé věci jsou ale všude nevyhnutelně stejné. Tak například to, že se maso na teple rychle kazí. Takže člověk je buď může uchovat v chladu, nebo vyudit. A právě na uzení sloužila ona konstrukce. Podobně přemýšleli i obyvatelé středověkých měst. Ti měli pro případ obléhání celou věž plnou uzeného masa, které neskažené vydrželo mnoho měsíců. Stejný problém, stejné řešení.
Celá zkušenost byla po více než měsíci v Taipeji a nejbližším okolí osvěžující. Nejen svěží vzduch, ale už jen vidět to, jak odlišným tempem plyne tamní život. Pohodově, bezstarostně.
Nanay masaso’arawho kita a miliyaw.