Pingxi

Pokračujeme v dalších Taiwanských dobrodružstvích. Toto vypráví o výpravě uskutečněné poslední neděli.
Nejdřív něco k sestavě. Byl jsem v podstatě pozván Laurou a jejími kamarádkami, s tím, že tam budou i kamarádi těchto kamarádek. Dřív, než kohokoli začnou napadat jakékoli nápady, již předem musím zdůraznit to slovo "kamarádi". Takže ta sestava: zkráceně řečeno to bylo celkem pět Taiwanek, jeden Taiwanec, jedna Němka a já.
Takto jsme vlakem vyrazili v neděli ráno na jihovýchod od Taipeje, do místa zvaného Pingxi. Naprosto jsem netušil, co čekat, takže jsem vlastně ani nemohl být zklamaný.
Během cesty se nic zvláštního nestalo, tak mi jen dovolte jednu poznámku. Napadla mě při nástupu do vlaku. Přemýšlel jsem, jak se asi budu cítit, až budu opět v Nosislavi a v Brně. Až budu jezdit šalinami do školy a vlaky po České republice. Nejspíš si asi řeknu, jaká je to pohoda. Jak je všude liduprázdno. Protože dokud člověk nezažije vlaky v Taiwanu, nemůže znát význam slova "přecpaný".
Než pomyslně vystoupíme z vlaku, chtěl bych říct něco o tom, kam jsme se vypravili, a o účelu cesty. K tomu druhému: pokud jsem to původně dobře pochopil, tak někteří, vybaveni profi foťáky (vyzkoušel jsem si je - je to fakt lahoda - Bene, závidím), tam jeli, aby mohli fotit. Ale myslím si, že nakonec to byl prostě jen "výlet".
K tomu prvnímu: Cílem, jak bylo řečeno, bylo Pingxi. Jedná se o spíše venkovský distrikt/údolí, kudy jednak protíká nějaká řeka (tuším, že Keelung), jednak tam projíždí asi jedna ze starších drah a jednak se tam na začátku 20. století těžilo dřevěné uhlí.
První zastávka byla z důvodu pro mě těžko pochopitelného - to místo je známé tím, že je tam hodně koček volně se pohybujících. A, jak to je již v mírně "roztomilé" povaze Taiwanek, holky je prostě potřebovaly vidět. Takže, během toho, co ony naháněly značně vypasené a zlenivělé šelmy, já jsem se spíš díval po okolí. A bylo na co. Není tam nic speciálního, co by lákalo miliony turistů, ale místo skýtá nádherný výhled na scenérii, která kombinuje hustými subtropickými lesy porostlý zvlněný terén s vyššími vrcholy v dálce, s čínským vesnickým stylem, místy s relikty těžařství a jako bonus je pak ona dráha, která vše dělá velice zajímavé a fotogenické. Lepší, myslím, bude prohlídnout si fotky.
Druhá zastávka se nesla v podobném duchu, jen vesnice/městečko, ve kterém jsme stavěli, je speciální tím, že přímo středem prochází právě ta trať. Navíc je to známé jako město luceren/lampionů, především na čínský nový rok. Na asi metr vysoký lampion napíšete nějaký vzkaz, většinou nějaké přání, obsluha pak přidá výztuž a palivo, a jako horkovzdušný balón to vypustí k nebesům.
To bylo v podstatě vše, pak už jsme se jen prošli městem (kde jsem, mimochodem, světe div se, viděl mimořádně vymetený obchod) a zamířili jsme zpět do Taipeje.
Tam už čekalo pouze důstojné zakončení - nejdříve večeře v podobě deseti kousků taiwanských "knedlíků". Je to samozřejmě něco úplně jiného. Nevím, z čeho je to těsto, ale s náplní vevnitř (maso, zelenina) a s polevou dle vlastního výběru je to skutečná delikatesa. Pak, už ve značně redukované sestavě, zbývalo pouze celý den spláchnout vynikající Stellou Artois v baru západního stylu. To je vždy docela sváteční událost, dobré pivo tady není úplně nejlevnější. Je dokonce dražší, než sklenka whiskey.
Na první pohled se to nezdá jako moc, ale tento výlet se mi hodně líbil. Bylo skvělou zkušeností podívat se také na trošku jinou stránku Taiwanu - na tu venkovskou, kde se civilizace skutečně mýsí s přírodou. A co je hlavní, tento mix ve výsledku vypadá úplně jinak, než na co jsme zvyklí v České republice.