Tak se opět hlásím se zpožděným příspěvkem. Tento se vrací k události z před čtrnácti dny. 28. září slavil, respektive Číňané, Taiwanci, nejspíš i Korejci, Japonci a další slavili a on se jen tiše díval z čínského nebe, narozeniny Konfucius (nebo Konfucia, podle toho, z jakého pohledu se na to díváte).
Ano, je toho opravdu hodně, co o tomto východním kousku světa víme. Koho by to bylo napadlo, že ve stejný den, ve který si Češi připomínají zavraždění svatého Václava, někde sedm tisíc kilometrů daleko vzdávají hold slavnému čínskému učenci a učiteli (vlastně taková obdoba Komenského) ?
Tak ten se prosím pěkně narodil někdy před 2 500 lety. Podrobnosti z jeho života nechám na každém, ať si zjistí. Teď už ale k tomu, proč se o tom vůbec zmiňuji.
Tak na některými opěvovaném, jinými zatracovaném facebooku existuje skupina, která zhromažďuje všechny zahraniční studenty v NTU. Člověk tam může hledat pomoc, domlouvat si výlety, jazykové výměny a tak podobně. Je to velice užitečná věc. A v předvečer oné události se tam objevil návrh, zda někdo nechce zajít do Konfuciova chrámu v Taipeji, kde od šesti hodin ráno měla probíhat slavnost. Ano, čtete správně, od šesti hodin ráno. Dlooouho jsem váhal, zda dát přednost spánku, nebo vstát ve čtyři hodiny ráno a pokusit se dostat k dalšímu unikátnímu zážitku. Tato touha nakonec vyhrála. Dalšími do party byla jedna Italka a jeden Američan.
Když jsme dorazili na místo, museli jsme se zařadit na konec značně dlouhé řady. Když se chrám otevřel a my začali postupovat, teprve teď jsme zjistili, že ke vstupu na tuto událost je potřeba lístek. Bohužel už žádný nebyl, a tak se zdálo, že ztvrdneme venku před velkou obrazovkou, na které bylo live pouštěno to, co se natáčelo vevnitř.
Ale štěstí se někdy dokáže pořádně zašklebit; deset minut nato jsme si to vykračovali směrem ke vstupu s lístky v ruce, které tam začala rozdávat nějaká dáma.
Ukázalo se však, že tato výhra balancovala na pokraji útesu, pod kterým zela jáma obávaného Pyrrhova vítězství. Chrám byl doslova přecpaný lidmi. Museli jsme být hodně trpěliví a bojovní, abychom dosáhli na nějaká místa, z kterých se celá ceremonie dala sledovat.
A ta ceremonie? No, byl to opravdu jedinečný a zvláštní zážitek, ale místy trošku opakující se a až nudný. Však posuďte sami, ve fotkách je i jedno video, které se mi tam podařilo natočit (pravda, trošku se mi to třepe, ale přecejen jsem držel ruku s foťákem 4 minuty nataženou nad hlavou). Pro pořádnou představu je ale potřeba těch několik málo minut natáhnout na hodinu a půl.
Je samozřejmě jasné, že Taiwanci v tom viděli větší hloubku. Tu ale asi nikdy nezměříme.
Mimochodem, jelikož byl učitelem, Konfuciovy narozeniny jsou zde považovány za den učitelů. Takže, až budete příště vzpomínat na smrt sv. Václava, můžete zároveň potěšit své známé, které se tímto řemeslem živí.
Teď z úplně jiného soudku. Pozorování, o kterých chci mluvit, jsem udělal už dávno, ale až teď jsem si konečně vzpomněl o nich napsat na blog.
Bod číslo jedna: 7/11, neboli Seven-Eleven. Tento původně americký obchod byl Taiwanci dotažen do dokonalosti. Krom toho, že zde můžete, byť v omezeném množství (tedy krom jídla) koupit snad cokoli, je jeho existence důležitá ještě jinak. To je zakódováno v jeho názvu. Lze jej číst takto: sedm dní v týdnu, jedenáct hodin denně. Tak to tedy bylo původně. Teď poslouchejte, jak to zní na Taiwanu: sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Tak. Nevím, co budu dělat, až se vrátím do Česka. Bude to docela velký nezvyk, když nebudu moci zajít do obchodu, kdykoli si vzpomenu.
Bod číslo dva: Jako v laboratoři. Ne že bych si připadal jako laboratorní krysa, spíš mám namysli obecnou čistotu, která v několikamilionovém městě je. A to dokonce i v Night Marketech, kde, jestli si vzpomenete, se vše děje na ulici, dokonce i mytí nádobí. K tomu bych ještě dodal jednu věc: sice se zde dají najít, ale chvíli to trvá - odpadkové koše. Fakt, že i přes jejich minimální množství (schválně se projděte Brnem: na kolik košů narazíte na, řekněme sto metrech?) je zde čisto a po zemi se neválejí žádné papírky, musí svědčit jedině o obrovské disciplíně a vůli Taiwanců tuto čistotu udržovat. Speciální je v tomto ohledu MRT, místní metro. Tam je ale důvod pro naprostou čistotu a nepoškozenost jasný: vysoké, několikatisícové pokuty hrozí každému, kdo by v metru kouřil, jedl, pil, nebo žvýkal žvýkačku.
Bod číslo tři: popeláři. Malá třešnička na závěr. Každý večer projíždí městem popeláři. Funguje to tak, že zastaví, vy vyneste své odpadky v pytlích a hodíte to na korbu. A aby se patřičně ohlásili, hrají vždy nějakou monofonní melodii. A zde ta třešnička: mezi nimi je i Für Elize od Ludwiga van Beethovena.
Žádné komentáře:
Okomentovat