Je to již týden, co jsem ráno vstal s tím, že si vyzkouším, jak Taiwanci-křesťané pořádají bohoslužby. Když jsem si pak dával ranní čaj a pečivo, neměl jsem ještě vůbec tušení, do čeho že se to pouštím.
Musím ale začít tři dny dříve, kdy jsem ve čtvrtek večer zašel s další kamarádkou z Yellowstonu, Suzan, na večeři. Věděl jsem, že je křesťanka a již dřív jsem vyjádřil zájem o to podívat se do jejího "kostela", abych se obohatil o nový náhled na křesťantví. Ve čtvrtek jsme se tedy blíže domluvili.
Již ten večer jsem se dozvěděl několik překvapujících faktů. Tak především (a v této chvíli by blog měli přestat číst všichni čeští evangeličtí faráři) se bohoslužeb v jejím kostele pravidelně účastní v průměru asi tisíc lidí. Každou neděli. Tentokrát se ale očekávala návštěvnost ještě vyšší, poněvadž byla očekávána návštěva jistého pastora z Austrálie, údajně velice slavného. To byl i důvod, proč jsem tam vlastně vůbec mohl jít - bohoslužby tak měly být i v angličtině (normálně tak taky prý občas bývají, ale zrovna teď to vyšlo přímo na nejbližší neděli).
Následující dny jsem si pak přestavoval, jak to asi bude vypadat, s tak velkým davem. V neděli ráno se ovšem dostavilo zklamání, které však bylo rychle vystřídáno silným šokem.
To zklamání: místo mělo do kostela daleko asi jako (jak jednou řekl Jaroslav Bosák) cesta z Prahy na Madagaskar. Přiroval bych to spíše k nějakému kulturnímu sálu - asi jako ten v židlochovické sokolovně. Navíc, než vše začalo, spíš než očekávání bohoslužeb to připomínalo očekávání nějakého důležitého summitu - nechyběla jakási ochranka, či uvaděči/čky. Na druhou stranu to měli vše hezky digitalizované - všude byly videokamery a pro pohodlí i několik promítacích pláten, na která byl přenášen obraz toho, co se dějo na centrálním pódiu. Ano, je třeba říct pódium - a nechyběla ani záclona. Rozhodně nešlo čekat nějakou kazatelnu.
Teď ale ten šok. Tedy, každý člověk, kdo by o tom přemýšlel, by asi již předtím dospěl k tomu, že to bude vypadat, tak, jak to vypadalo. Já jsem ale byl opravdu zvědavý na to, jak to bude vypadat, nijak jsem nechtěl mít nějaká očekávání. Opravdu se ale možná nedalo čekat nic jiného, vzhledem k tomu, že Taiwan je po kulturní stránce důsledně ovlivněn Západem, ale ne tím evropským, nýbrž tím zaatlantickým. Přidejte k tomu, na rozdíl od Ameriky, jakousi až dětinskou nadšenost a nevázanost výsledek je na světě.
Pódium se brzo zaplnilo postupně bubeníkem, kytaristy, podpůrným sborem a asi čtyřmi zpěváky. Ti všichni dohromady začali opravdovou show, s tím rozdílem, že zpívali křesťanské písničky a zbytek sálu se k nim přidal - vše ve stoje, za divoké gestikulace rukou (zvedání dlaní k nebi, někdy i zvednuté pěsti v souhlasných gestech). K písním - sice měly křesťanskou náplň, ale tak nějak "pop křesťanskou" - texty byly do značné míry jednoduché a optimistické.
Tím ovšem překvapení nekončila. Ačkoli mi bylo řečeno, že toto bylo součástí jen kvůli tomu, že to byla speciální neděle, přesto mě vystoupení tanečního souboru překvapilo. Teda, to první bylo pěkné, a mělo i jakous takous hloubku, dále už to bylo no - Britney Spears hadr. Na druhou stranu, divadlo, které následovalo potom, jistě bylo povedené, žel jsem mu nerozumněl. Ale už se tu čínštinu učím!
No, pak následovalo konečně kázání hostujícího pastora. V této chvíli už jsem čekal trošku mírnější projev, ale zdá se, že i v Austrálii se tento velký optimismus nosí. Kázání bylo na text Uzdravení slepého u Jericha z Markova evangelia. Tady bych si dovolil dvě poznámky. Jednak k obsahu kázání a jednak k reakcím "publika". Obsah byl poměrně jednoznačný, nekomplikovaný a přímočarý. Spíš mi zde ale jde o to, že se tam až příliš jasně vyskytovala jakási víra v neomylnost křesťanů (tím teď myslím opravdu běžných lidí) a až s arogancí hraničící nadřazenost nad nevěřícími. Jinými slovy, naprosto tam chyběla jakákoli známka sebekritiky. No a "publikum" nezůstávalo v klidu, ale velice často se ozývaly různé souhlasné výkřiky.
Bohužel jsem nemohl zůstat do konce celých (2h 30 min trvajících) bohoslužeb; chystal jsem se na další výlet a musel jsem se ještě stihnout vrátit a nachystat. Kdybych ale měl tuto celou zkušenost shrnout, pak bych řekl, že to, čeho jsem byl svědkem, nebyl ani tak rozdíl mezi vyznáními, spíš je to další projev onoho nesmrtelného rozdílu kultur. Mám takový dojem, že občasný nedostatek optimismu a notná dávka sebekritiky v evropských kostelech pramení z nepříjemných historických zkušeností nejen minulého století. Takže v jistém ohledu se máme i zde čemu přiučit (do určité míry). Ale tak možná i Taiwanci možná.
Na závěr mi to dopoledne připravilo ještě jedno překvapení, hned pět minut poté, co jsem z bohoslužeb odešel. Mířil jsem ke stanici metra, když jsem v jednu chvíli zvedl hlavu. Na krátký okamžik se dostavil dojem, že snad už vynalezli teleportační zařízení a já se na krátký okamžik ocitl na ulici v Brně. Na zdi jednoho obchodu s dioptrickými brýlemi byla cedule. Ta hlásala jednak, že se tam dá koupit "glasswear" (anglicky pro brýle), pak 眼鏡 (čínsky pro brýle), ale především, velkým nápisem byl do světa hlásán název obchodu: BRÝLE.
Žádné komentáře:
Okomentovat