A jak to bylo dál....

V neděli, kdy zemřel první český prezident, jsem se šťastnou náhodou dostal do Národního Taiwanského Muzea. Trošku rozvířím vody a řeknu, že to bylo díky dvěma volným lístkům, které měla Laura, a jelikož nikdo z jejích známých nebyl očivině dostatečně zaujat vlastní historií, pozvala mě. Samozřejmě jsem nemohl odmítnout.
Je potřeba říct, že stálá expozice v muzeu se nacházející pochází původně především z Číny a na Taiwan se dostala díky "úhybnému manévru" Chiang-Kai Sheka, při kterém před komunisty uprchl na Taiwan a vzal s sebou většinu armády, státního zlata, státních archivů a muzejních sbírek. Toto nám často nezapomíná připomínat jeden profesor (historie mezinárodních vztahů), který je na to jak se zdá patřičně pyšný a tvrdí, že to byl daleko úspěšnější taktický ústup, než ten u Dunkerque.
Takže to, co bylo možno vidět, pochází z kontinentální Číny, někdy sahající až do období neolitu, občas i do období Válčících států (kdo viděl Hrdinu, tak to je ono), dynastie Ming, ale především z poslední manchurské dynastie Qing. Krom takových věcí, jako k čemu všemu se využíval nefrit, jak vypadaly pokoje císařských úředníků a tak podobně bylo z těch zajímavějších věcí možno k vidění čínské malířské umění a též a především pak poměrně velká sbírka vystavených starých dokumentů.
A tady se dostávám k jádru věci, tady narážím na ona traumata, o kterých jsem se dříve zmiňoval. Jedná se o takzvané nerovné smlouvy.
Ale nejdřív trošku historie. Ale opravdu jenom trošku. V 19. století se Čína díky sérii prohraných válek s Velkou Británií, známých jako opiové, dostala do značně nerovného vztahu s evropskými mocnostmi. Krom toho, že války prohrála a obyčejně musela platit nějaké ty reparace, byla donucena uzavřít smlouvy, které západním mocnostem zaručovaly přístup do čínských přístavů, právo soudit své provinilce podle vlastního práva, výhodné tarify a tak podobně. Podstatou těchto smluv bylo to, že platily jen jedním směrem. Navíc obsahovaly tzv. větu o upřednostňovaném národu, která zaručovala stejné výhody i pro další země po Velké Británii.
No a těchto smluv tam bylo hodně. Ale opravdu hodně. Byly jich plné místnosti. A když tam zrovna nebyly nerovné smlouvy, pak tam byly takové, které onu nerovnost rušily. To se dělo po První světové válce, ovšem mezi tím leželo téměř jedno století, kdy byla ona slavná Říše středu pokořena a zahanbena. Zde musím zdůraznit, že ty smlouvy v muzeu vystavené nejsou pouhým reliktem dob minulých. I Laura, tedy osoba, která je událostem časově naprosto vzdálena a tato historie vlastně nijak nemá dopad na její život, to pociťovala jako křivdu.
Je tu ještě jedno temné období...tedy takové, které je pro Taiwance velice důležité. A to je období konce Druhé světové války, kdy se do jejich národní paměti silně zaryly americké bombové nálety (pamatujte, že v té době byl Taiwan stále součástí Japonska) a Bílého teroru, který následoval posléze. A opět, proč o tom mluvím? Tak 15. prosince jsem byl ještě s dvěmi německými slečnami na představení ve zdejším Národním divadle. Neslo název Portrait of Families (Portrét rodin) a pochází z dílny nejslavnější Taiwanské divadelní skupiny Cloud Gate Dance Theatre (Taneční divadlo brány oblaků). Jedná se o moderní balet s nepřehlédnutelnými prvky tradičních bojových umění a moderního tance. Jako takové bylo extrémně náročné na sledování, jelikož to v podstatě neobsahovalo žádný pořádný děj. Na plátnu v pozadí byly promítány fotky rodin z té doby. Do toho byly pouštěny nahrávky dialogů pořízené již po demokratizaci, některé byly plné emocí. A zároveň s tím se na pódiu odehrával tanec, jehož prostřednictvím herci vyjadřovali každodenní aktivity, jako číštění zubů, mytí vlasů, svatba...V té době...A to je to důležité, to zajímavé. Jedinečným příkladem bylo právě to čištění zubů, které bylo pojato jako nesmyslný, oblbující a k smrti vyčerpávající armádní dril.

Tolik k traumatům. Teď trošku zlehčím.
K ženskému šatníku. Totiž, abyste rozuměli, týká se to jednoho zajímavého kulturního protikladu, o kterém jsme debatovali na jednom z tréninků bojových umění. Je to možná i z části vysvětlení, proč zde většina holek nosí extrémně krátké kraťásky. To je totiž podle všeho v pořádku. Co není v pořádku jsou hluboké výstřihy a trička na ramínkách. Když se na tuto věc podíváme v Evropě, tak zjistíme, že...je to přesně naopak. Trička na ramínkách a hluboké výstřihy jsou akceptovatelné, ale co extrémně, ale extrémně krátké kraťásky? K tomu ještě jedna poznámka. Jeden z Taiwanců (vlastně jediný Taiwanec) této debaty se účastnící nám (mně a Francouzce, co nás trénuje) řekl, že žena, která by nosila hluboké výstřihy, by byla považována za barbarku...a kulturní poznámka: starý čínský koncept, 天下 tianxia, neboli vše pod nebesy (opět odkazuji na film Hrdina), říká, že nebesa jsou jako kruh a vše pod nimi je civilizace. Země je ale jako čtverec, ve kterém je onen nebeský kruh umístěn. Když si to představíte, zjistíte, že rohy čtverců jsou mimo kruh, tedy mimo civilizaci, tedy územím barbarů. A zajímavé bylo tento vzorec vidět na nádobách v Národním muzeu, kdy se úzké čtveraté hrdlo otevíralo kruhovým otvorem.

Jiné hodnoty

Jistě si někteří, alespoň ti, kterým jsem to říkal, možná vzpomenou na jeden docela zajímavý rozdíl mezi kulturou východoasijskou a evropskou/křesťanskou latinské provenience. Na to jsem nepřišel zde, ale v Praze, kde jsem byl spolu s onou již dříve zmiňovanou Taiwankou - Narancou. Týkalo se to draka a narazili jsme na to na jednom z nádvoří Pražského hradu, vedle Chrámu sv. Víta, kde stojí socha sv. Jiří na koni, zabíjející draka. Tehdy byla Naranca dost šokována. Pro ně je totiž drak jedno z nejposvátnějších zvířat, ne-li nejposvátnější. Zabíjet draka je pro ně něco jako pro Indy zabíjet krávu. Jeho důležitost vyšla najevo minulý týden na jedné hodině čínštiny. Byla to speciální hodina. Pánčitelka nám povídala o čínském novém roce, o zvyklostech, o kaligrafii a to celé pak plynule přešlo v naše kaligrafické pokusy. Čínský zvěrokruh střídá zvířata po jednom roce. Jejich rok je kombinací lunárního a solárního kalendáře, takže nový rok pro ně není pevně dán, začátek se pohybuje někde mezi půlkou ledna a půlkou února. No a rok 2012, který pro ně začne 23. ledna, bude rokem draka. Pánčitelka nám řekla, že tato skutečnost uvedla letos Taiwance v jakousi "svatbovou mánii". Bylo to skutečně poznat - kampus NTU má několik pěkných zákoutí a během těch čtyř měsíců, co tady jsem, jsem mohl být svědkem mnohých novomanželských focení. Důvod? Kdo se narodí ve znamení draka, má prý před sebou úspěšný život, tedy alespoň kariérně (jelikož "úspěšný" je dost relativní pojem) - budou z nich doktoři, právníci, politici a tak dále. A kdo by nechtěl mít dítě právníkem nebo doktorem?
Kdo by se snad zajímal, zvířata v čínském zvěrokruhu jdou po sobě následovně: Krysa, Buvol, Tygr, Zajíc, Drak, Had, Kůň, Koza, Opice, Kohout, Pes, Vepř. Dvanáct zvířat, opakují se po dvanácti letech. Drak bude v roce 2012, byl v roce 2000 a 1988. Tak si podle toho můžete určit svoje znamení. Jen připomenu: čínský nový rok začíná někdy v lednu/únoru. To znamená, že ti, kdo jsou takto na začátku, si ještě musí zjistit přesný začátek roku v tom kterém roce, aby věděli, kam se počítat.
No ale trošku jsem odběhl. Takže v Číně je drak super. V křesťanském světě se stal zpodobněním ďábla. V severské mytologii taky nic moc: kořeny Yggdrassilu, stromu světa, ohlodává drak Niddhogg. Řecká mytologie má zase Scyllu, mnohohlavého draka, který byl jednou z překážek Odyssea. Staroegyptský Apep (Apophis) byl sice obrovský had, ale dal by se považovat za draka. Ten byl protějškem slunečního boha Rea, který s hadem sváděl souboj každou noc, kdy ve své sluneční bárce plul vodami podsvětí. Prostě drak to má v Evropě a okolí špatný.

Ale to není vše.
Budou to tuším už tři týdny, co jsme byli v sestavě Jorane, Laura, Evelyn a já v Jiufenu. Je to takové pěkné malé přímořské městečko, které je především zajímavé svými starými čajovnami a dloooouhou ulicí plnou stánků s jídlem, čaji, jídlem, jídlem, čaji, oblečením, jídlem, jídlem, ale také a skoro především různými druhy suvenýrů. Nechci nějak kazit překvapení, ale odkaz tohoto výletu mnozí z vás pocítí.
V mém fotoalbu jsou z tohoto výletu dvě nebo tři fotografie, které, pokud vás zaujaly natolik, že jste se nad nimi zastavili, ve vás určitě vyvolaly spoustu otázek. Jedná se o obrázky figurín příslušníků SS. Jak u nás (já), tak ve Francii (Jorane) toto je téměř nemyslitelné a nejspíš by to bylo považováno za propagaci nacismu. Taiwanci to tak nevnímají. Více světla na to vrhla jedna z mých přednášek, kde se profesor mimojiné zmínil o postoji Taiwanců (a nejspíš hlavně Taiwanek) k nacistům. Řeknou si, "Ooo, to jsou ti pěkní blonďáci ze starých filmů, že?" Pro ně je to moc vzdálené, aby to vnímali jako nějaké historické trauma. Mají svá.

No a o nich, stejně jako o dalších věcích, budu pokračovat v dalším záznamu.

Trivia

S obrovským zpožděním bych rád napsal pár řádků o někomu již avizované soutěži ve Wu Shu, což je slovo, které se zde používá pro bojová umění.
Soutěže se zúčastnilo poměrně velký počet škol. V základě se to celé rozdělilo na dvě velké části: na ty, kteří se bojovým uměním věnují profesionálně, tzn. je studují na vysokých školách, a na amatéry, čili nás. A dál už se to dělilo tak, jak by se dalo čekat: ženy-muži, skupiny-jednotlivci, bez zbraní-se zbraněmi, atd. My jsme byli skupina a byla to skupina v kategorie žen - můžou si prý vzít na pomoc až dva borce, takže bylo všechno v pořádku. No, a jelikož byl v kateogorii amatéři - ženy - skupiny pouze jeden tým, my, soutěž jsme vyhráli. Ale abyste si nemysleli - i přesto jsme dostali docela slušný počet bodů. Průměr je prý tak 8,7, my jsme měli 8,75.
Myslím, že zde nejlépe poslouží video. http://www.youtube.com/watch?v=NzqTiebKoDw&feature=related
Jak jsem řekl není moc o čem povídat. A tak se posunu o hodinu dál, do doby, kdy jsem se ze soutěže vracel dlouhou jízdou metrem. Ve fotogalerii jsou dvě fotky, které myslím dobře ilustrují, jak to uvnitř vlaku metra vypadá. Je to, tuším, v sekci Kultura a lifestyle. Vidíte, jak se tam vše leskne, jak je tam čisto? Téměř na konci cesty se stala zajímavá věc. Nastoupily dvě slečny, jedna z nich měla v rukou nějaké pití (samozřejmě nepila, pokud nechtěla dostat pokutu v přepočtu asi 4500 Korun). Nějak to cuklo a pití se rozlilo po podlaze. A co udělala slečna? Sebrala ubrousky a dala se do utírání. Dřív jsem jen tušil disciplínu Taiwanců, která by mohla být za onou všudypřítomnou čistotou. Teď jsem stal jejím přímým svědkem.
O tři dny dříve, 25. listopadu (ano, až s takovým zpožděním dneska píšu) byly vyhlášeny výherní čísla invoice lottery. O co jde? Každý doklad o zaplacení, který dostanete v obchodech, restauracích a podobně, obsahuje osmimístné číslo. No a každé dva měsíce jsou vybrána výherní čísla a pokud se s nějakým dokladem trefíte alespoň posledními třemi čísly, vyhráváte, a to minimálně 200 taiwanských dolarů. Pokud se naopak trefíte všemi čísly, výhra jde do milionových částek. Tento systém byl zaveden pro zvýšení vládních příjmů z daní v roce 1951 a prý se díky tomu v tom roce vybralo oproti tomu předchozímu o 75 % víc.
Zakončím poznámkou o televizi. Tady jsou všude. Na stanicích metra. V restauracích, v jídelnách. Na chodbách. Jistě mnozí z vás nemáte rádi velké množství reklam, které nova a prima cpou každou půl hodinu i do filmů. Možná si někteří vzpomenete, jak jsem minulý rok říkal, že to je ještě dobré, v Americe je to každých 15 minut. Shruba. Tady jsou reklamy snad pořád. Možná tedy mají vždy naladěny specifické programy, ale zatím jsem neviděl, kromě některých čínských/taiwanských telenovel nic, co by mělo děj. A je zajímavé, jak jsou telenovely zde hltány. Mohl jsem být svědkem zajímavého úkazu, kdy v "hlavní" školní jídelně, běžně plné, sedělo mnoho lidí, hlavu zakloněnou a oči upřené na obrazovku, nevnímajíc okolí.
Co se týče zpráv, jsou dost často zaměřeny na Taiwan. Zvláštní je jejich záliba v individuálních tragédiích, haváriích, krádežích, loupežích a tak podobně. Prostě ve všem, co je snad nějakým způsobem "senzační" a co by člověk našel na stránkách bulvárního tisku. Opět říkám, nevím, možná mají kanály, které pokrývají více informací. Ale jinak je to Taiwan, Taiwan. Pokud je tam něco ze zahraničí, tak pak z toho pro ně nejbližšího. Takže v posledních dnech mluví o smrti Kim Čong-Ila, o Havlovi ale ani zmínka.

Taiwancova továrna na čokoládu

Je tomu něco málo přes týden, kdy pro nás, kdo se učíme čínsky, byla zorganizována návštěva společnosti Guo Yuan Yi. Stalo se tak díky iniciativě naší slečny pánčitelky, která, jen tak pro zajímavost, je pouze asi o měsíc mladší, než Lenka.
V současné době se sortiment rozšířil na spoustu výrobků, včetně svatebních šatů, svatebních fotografií a dalších věcí spojených s těmi šťastnějšími chvilkami života, ovšem hlavním produktem byly, jsou a nadále budou cukrovinky, dorty a zákusky všeho druhu, svatební i nesvatební. Tuto malou taiwanskou "cukrárnu" založil někdy v 19. století imigrant z Číny, Guo Yuan Yi. Je to skoro až klasický příběh amerického střihu: from rags to riches, self-made men. V podstatě z ničeho vybudoval prosperující společnost, s továrnami, spoustou zakázek a dostatkem kapitálu k rozšiřování nabídky.
A do tohoto jsme přišli my. Přesněji řečeno, přišli jsme do jejich musea, alespoň to museem všichni nazývali. Ovšem kromě malé série vystavených objektů, které ilustrovaly tradiční čínské svatby, a tedy byly spojeny s oním teprve nedávným rozšířením zájmů společnosti, a jen několika málo kusů vztahujících se k tradiční výrobě pochutin to museum spíše nebylo než bylo. Taiwanci si to vymysleli jinak, hezky svým vlastním způsobem.
Nejznámějším zákuskem společnosti, o němž brzy ví snad každý návštěvník Formosy, je tzv. pineapple cake, neboli ananasový "koláček". A vlastní výroba tohoto "koláčku" pro nás byla nachystána jako hlavní atrakce.
Zkusme, jestli si ještě vzpomenu, co to vše obsahovalo. Není to nijak náročné. Byl to, tuším, bílek vajíčka, hladká mouka, cukr moučka máslo a samozřejmě ananas. Avšak nemám ponětí, v jakém stavu to ovoce bylo, rozhodně ne čerstvé. Vypadalo to spíš jako nějaká želatina. Těžko říct, co s tím provedli.
Postup je, myslím, docela očividný. Z prvních čtyřech, opravdu najemno rozmýchaných, surovin vytvoříte těsto, to pak rozkouskujete (podle toho, kolik toho máte, pineapple cake je docela malá věc) a pak do toho vložíte onen "ananasový" kousek a zabalíte a upečete.
Nakonec jsme si to zabalili do typických papírků a to vše dali do krabice, přesně takové, v jaké se to prodává v obchodech. A chutnalo to tak, jak mělo (to ovšem neznamená, že budu od teď péct sobotní buchty!!!! Možná občas...).
K tomu není mnoho co dodat. Takto to nezní nějak záživně, ale myslím, že jsme se všichni slušně bavili. Hlavně při čekání na troubu. To jsme si zkoušeli tradiční čínské svatební šaty, předváděli si svatební obřad a také "princezninu volbu". U toho svatebního obřadu jsem toho moc nepochytil, byl jsem docela vzadu. Vím, že v tom nějakým způsobem hrály roli pomeranče. S tou princezninou volbou to už bylo lepší. Když totiž princezna ještě neměla manžela, tak císař nařídil, aby si vybrala. Tak se shromáždili možní ženiši, princezna vzala jakousi kytici a se zakrytýma očima ji vhodila do davu. Pochopitelně, kdo ji chytil, ten ji měl.
Nakonec to bylo super odpoledne, zvláště po týdnu, který byl, co se týče školy, opět jeden z těch náročnějších.
A když už jsem u školy, jen drobná poznámka. Taiwan je především buddhistický, a tak zde mají Vánoce především přinejlepším komerční náplň, přinejhorším se pro mnohé stává záminkou ke kalbám. Důsledkem toho jsem si za a) naprosto neuvědomil, že začal advent, a když mě na to upozornila jedna Švédka, docela mě to zamrzelo (mimochodem, trošku mě překvapilo, že švédské Vánoce jsou spíše jako ty české, tedy z 24. prosincem jako tím hlavním dnem, atp. a ne jako ty britské). A za b) Vánoce nevánoce, škola vesele běží dál. Naštěstí je 24. prosinec letos v sobotu, takže nehrozí, že bych snad v ten den jakýmkoli způsobem studoval. Ale stejně tak to asi nebude mít ten nádech, to kouzlo. A já hlavně zatím nevím, co o Vánocích vlastně budu dělat. Možná to nakonec dopadne tak, že prostě půjdu s někým do nějaké restaurace na "Vánoční" večeři...