Chrám Lungshan a další poznatky

Tady si budu muset dávat opravdu dobrý pozor, abych na nic nezapomněl, protože je toho dost, co jsem se dozvěděl, nebo co jsem ještě neřekl.
V úterý jsem byl v jednom z nejslavnějších chrámů v Taipeji, Lunghan temple, neboli chrám Dračí hory. Tentokrát se již jednalo o záležitost buddhistickou. Opět mě tam vzala Naranca, v podstatě mi to nabídla, říkala, že se tam chystá jít a pomodlit se za úspěch při hledání práce.
Když jsem se jí zeptal, jestli je nějaký viditelný rozdíl mezi buddhistickým a taoistickým chrámem, myšleno v architektuře, odpověděla, že žádný. Člověk si tedy musí dávat pozor, musí se snažit najít nějakou tabulku, kde by o tomto psali.
Teď již k chrámu. Je těžké to popisovat, zvláště když už jsem zde vylíčil podoby chrámů jiných. Je to pořád to stejné. Rozlehlé, s otevřeným nádvořím, masivně zlacené. Tento chrám je akorát významnější, větší, bohatší, neustále plný lidí. Rozhodně na něm bylo použito více zlaté barvy. I tak by zážitek nebyl tak dobrý, zvláště po zhlédnutí několika jiných chrámů, kdyby se jeho prostory neozývala duchovní, meditační, velice uklidňující hudba. Díky ní se vnímání toho, co se kolem mne dělo, posunulo úplně do jiné roviny. Člověk to pak nebyl schopen vnímat pouze jako architektonickou památku, turistickou atrakci. Není to sice moc, ale i z toho důvodu jsem se ten dojem snažil zachytit nedokonalou kamerou na mém novém foťáku. Video můžete najít na stránce s fotkami.
Ale chci zde mluvit hlavně o některých zajímavostech. Tak jsem už zmínil, že velká většina Taiwanců bere přítomnost zlých a hodných duchů dost vážně. Téměř to hraničí s pověrčivostí. To bylo naprosto patrné v Lungshan temple. Lidé tam chodili z různých důvodů. Rituální úkony, které při modlení prováděli, jsou také na videu zachyceny. Dozvěděl jsem se, že člověk by měl zapálit vonné tyčinky pouze v případě, že s některým z bohů chce skutečně mluvit. Obětovávaly se také různé dary. Na některých z fotek jsou zachyceny takové zvláštní zlatě svítící sloupy a stěny. Ty jsou plné papírků se jmény lidí, kteří si místo předplatili. Má jim to přinést přízeň bohů. Nakonec, jestli jste si všimli jedné fotky, která zachycuje ruku se dvěma kousky dřeva, tak tyto kousky dřeva lidé háží na zem. Má jim to, samozřejmě podle vůle bohů, pomoci rozhodnout nějakou důležitou životní situaci.
Další zajímavostí je jejich vztah k měsíci/slunci. Je to považováno za hrubou urážku, když člověk ukazuje na měsíc. Pro ně je to samozřejmě bůh. Ne tak slunce. Na to můžete ukazovat, jak chcete. My bychom řekli, že to je démon, oni spíš, že to je zlý duch. Od Lary jsem se dozvěděl, že podle legendy bylo sluncí osm, spalujících zemi, takže nic moc. Byl nějaký bůh, který přišel a sedm z těchto sluncí sestřelil, ponechal pouze jedno, aby byl možný život. Takže tak.
Teď již opustím duchovní rovinu života Taiwanců a řeknu něco o životě tady. Konkrétně jsem učinil jeden asi docela zásadní poznatek, zásadní rozdíl mezi naší a jejich kulturou. Situace u nás: Pokud není zahrádka, všichni kolem osmé sedí buďto doma, nebo v hospodě/restauraci/kině/kavárně/čajovně, atp. Pokud je zahrádka, tak sedí venku, ale sedí. Ulice opravdu slouží především k tomu, aby se člověk někam pohodlně dostal.
Situace tady: v šest (jo, důležitá věc - jsme tu daleko blíže rovníku, takže se moc nemění poměr světla a tmy během jednoho dne v průběhu roku - v podstatě se začíná stmívat kolem šesté hodiny večer) se lidé začínají hrnout do ulic - otevírají se obchody a stánky v night marketech (noční market - prostě otevřou, až je tma). Můžete zde najít cokoli; především jídlo, ale i oblečení, elektroniku či blbosti. Důležité je, že jsou ulice plné, vše se děje venku, na ulicích. Již to není pouze cesta někam, je to i cíl. A nejde jen o nakupování. Pokud provozovatelé stánků chtějí něco umýt, pak také využijí prostoru ulice.
Vše to, mytí, nepřeberné množství jídla a pití, pak dohromady vytváří silnou a ne vždy úplně příjemnou vůni.

Mañana

Zjišťuji, že není úplně od věci psát příspěvky do blogu co nejdříve poté, co se věci, o kterých člověk píše, staly. Je to ještě v čerstvé paměti. Takto, nějakých čtyři, pět dnů po oněch událostech, už se zapomíná a je možné, že se vynechají nějaké důležité body. Nicméně, pokusím se.
Minulý týden se zde slavil tzv. Moon Festival, je to vždy na úplněk v září a v podstatě je to oslava podzimu. Rodiny se sejdou a grilují, někdy i tři dny po sobě. A já byl pozván jednou Němkou, jménem Lara, která zde také studuje, na menší výlet na pláž. Měly jsme jít i s několika lidmi z Nikaragui, které zde poznala při svém prvním pobytu na Taiwanu.
Bylo to v neděli. Sešli jsme se v pravé poledne, odcházeli jsme v půl jedné. Přidala se i jedna Rakušanka, Nathalie. Na stanici metra jsme dorazili asi v 13.15, to si ještě Lara stačila koupit oběd. Do této doby vše v naprostém pořádku. Na této stanici jsme se měli sejít s dvěma Nikaragujkami (asi tak nějak se to píše). V půl druhé, kdy měly přijet, se však ještě vybatolovaly z bytu. Proto jsme jeli napřed, trošku si prohlédnout nějaké mangrovové porosty. To bylo asi kolem půl třetí. Někdy poté přijely ony dvě holky. To ovšem ještě nebylo všechno. Měli jsme se sejít ještě s dalšími lidmi, jejichž počet se nakonec vyšplhal na nějakých čtrnáct nebo patnáct, někteří z Hondurasu, ne všichni známí. Byly možná tak čtyři hodiny, když jsme se konečně sešli v plném počtu. Pak teprve přišlo nějaké nakupování na menší grilování na pláži. Nákup, a především placení, bylo docela vtipné. My, tak nějak logicky, necháme jednoho vše zaplatit a ten dotyčný si od nás pak vybere peníze. Tady se ty peníze vybíraly rovnou, což způsobilo v daném obchodu menší chaos.
Teď už jsme se blížili k pláži, ale ještě tam stále nebyli. Zdálo se se, že jim je skoro jedno, zda tam vůbec dorazíme. Prostě mañana. Stáli jsme na zastávce autobusu a nikdo se nebyl schopen domluvit, co se vlastně bude dít. Nakonec se to ale přecejen podařilo. Na pláž jsme dorazili v půl šesté. Tedy po pěti hodinách. Normálně by to trvalo maximálně dvě hodiny. A na místě jsme zůstali asi dvě až tři hodiny.
Uvědomuju si, že já taky některé věci řeším dost na poslední chvíli a často prokrastinuji, ale aspoň se pak cítím blbě. Latinoameričané se tím moc netrápili. A co je moc, to je moc. Pro dvě germánské dámy to muselo (a podle všeho i bylo) být pořádné utrpení.
Jsou také dost hluční. Nic pro mě.

Lin Family Mansion and Garden a první chrámy

Jak už jsem zmínil, ve čtvrtek mě Naranca zavedla na několik zajímavých historických míst.
Tím prvním byly Sídlo a zahrada rodiny Lin. Jak jsem se dočetl, zakladatel této obchodnické rodiny přišel na Taiwan v roce 1778. Jeho syn, Lin Ping-hou se propracoval postupně z pomocníka u obchodníka s rýží až po nejbohatšího muže na ostrově. Byl to také on, kdo položil základy tohoto sídla a zahrady, která je obklopuje. Dva z jeho potomků, Lin Guo-hua a Lin Guo-fang se později podíleli na rozšiřování celého komplexu a dílo završil syn prvně jmenovaného, Lin Wei-yuan.
Po vstupu dovnitř mně v hlavě vyvstala myšlenka: to už jsem někde viděl. Ne snad, že bych si z nějakého filmu pamatoval přesně tato konkrétní místa, ta architektura je však nezaměnitelná. Lehké, jakoby téměř dýchající stavby s typickými zakončeními střech a domy s okny a dveřmi s otvory pro proudění vzduchu (žádné těžké dveře, jaké známe z evropských staveb), to vše ze dřeva. Nejsem odborník, ale nemyslím si, že se jednalo o nějaký obyčejný strom, který dal své kmeny pro vybudování tohoto komplexu. Nelze také zapomenout na jistým způsobem typické stropy s barevnými figurami a všudypřítomné tabule s čínskými nápisy.
K budovám přílehá zahrada. A není více typického prvku, než dvě jezírka, zabírající poměrně velkou plochu celého sídla. Na hladinách jezírek plavou (opět nejsem odborník) nejspíš lotusy (Bene?) a na různých místech kolem nich stojí nejrůznější altánky a mosty přes vodní hladinu, které, ačkoli krátké, vždy poněkud vyběhnou nahoru než se hned s ladným obloukem snesou zase dolů.
Celé to je obehnáno nízkou zdí, jež ovšem byla na vrcholu vylepšena chytrým mechanismem skládajícím se z malty a střepů skla. Proti nezvaným návštěvníkům, nejspíš.
Na závěr: ačkoli tam již nežije, rodina Lin stále někde na Taiwanu pobíhá a zdá se, že se těší stejného bohatství, jako dříve.
V ten stejný den nás kroky zavedly i do několika chrámů. První věcí, která návštěvníka-cizince zarazí, je fakt, že ty chrámy jsou stále živé. Nejsou tam ovšem nějaké řízené mše či bohoslužby, tak jak je známe u nás. Lidé tam, a to je ta překvapivá část, chodí sami od sebe, zapalují vonné tyčinky a modlí se za různé věci, podle toho, v jakém chrámu se zrovna nachází.
Něco k architektuře. Jedná se opět o stavby ze dřeva, tentokrát ale bohatě zlacené. Nakolik je toto zlacení výrazné, je snad poznat na fotkách, které si již nějakou tu chvíli můžete v albu prohlížet.
Upozorňuji, že ani jeden z navštívených svatostánků nebyl buddhistický. Vždy se jednalo o chrám zasvěcený nějakému staršímu božstvu. Podle všeho je zde víra v duchy stále velice živá. Nejoblíbenější pak je bohyně Mazu (chrámy 1 a 3), jejíž hlavní starostí, pokud jsem to správně pochopil, by měla být voda. Je natolik populární, že její nejznámější socha ve městě Taichung (či Taizhong) se každoročně vydává na pouť a kolem této události se drží různé slavnosti. Ale existují i jiná božstva. Tak například v druhém chrámu lze nalézt množství postranních svatyní zasvěcených menším božstvům. U jednoho z nich je prosklenná krabice, do které hážou mladí lidé jakési papírky a modlí se, aby jim daný duch daroval úspěch při testech a zkouškách.
Když už jsem narazil na chrámy, našel jsem i pár křesťanských. Nelze si však představovat kostely. Jsou to prosté domy, mnohdy ani neoddělené od okolní zástavby. Mimoto jsou zde i křesťanské školy a jistě někde budou k nalezení i nějaké kláštery a konventy, protože jsem narazil i na jednu jeptišku. Docela zvláštní, vidět Asiatku v typické roli latinského světa. Je to něco jako jistí prodavači knih, lemující Masarykovu ulici, Náměstí Svobody a Českou, vydávající se za hinduisty.

Taiwanský lifestyle, aneb, jak dlouho ještě?

Toto bude trošku kratší příspěvek, ovšem dle mého názoru docela důležitý. Toto by měl vědět snad asi každý, kdo by se na na tento malý ostrov na pomezí Pacifiku a Jižního čínského moře chtěl vypravit.
Bod číslo jedna: jídlo. Zatím se mi ještě nepodařilo najít nějaký obchod/restauraci/bufet, který by měl širší výběr opravdu dobrého jídla. Proto jsem se zatím vždy nechal někam zavést, a většinou se jednalo o jakousi, dalo by se říci taiwanskou, specialitu, ovšem nic ve stylu nudlí či rýže s masem a zeleninou. Ne. Bylo to spíš něco zvláštního, velmi často želatinového, mnohokrát z rýže vyrobeného, ale snad vždy prazvláštně až někdy i nechutně sladkého. Některé nápady jsou ovšem docela zajímavé, je jen potřeba trošku změnit ingredience. Například včera jsem se byl podívat s Narancou (ta holka, s kterou jsem byl v Praze) na nějaké chrámy a tak podobně (o tom později). Také mě zavedla na místní specialitu, která se skládala z různých blíže (snad kromě fazolí) neidentifikovatelných věcí, opět především želatinových. To vše bylo pokryto obrovským kopcem nastrouhaného ledu. Také si to vše můžete nechat polít mlékem (nebo spíš krémem). Skvělý nápad na letní pochoutku i v České republice, kdyby jen základem byly nejrůznější druhy ovoce.
Bod číslo dva: doprava. Už jsem se zmínil o kvalitě místního metra, které je opravdu dobře promyšlené. Kde vidím kámen úrazu je záliba Taiwanců ve scooterech. Rádi jezdí i na kolech, ale scootery, myslím, docela převládají. Pro ilustraci jsem pořídil pár fotek, které můžete najít na webu. Není neobvyklé, že na každou zelenou vyjede na křižovatku z obou stran po třiceti scooterech, zatímco dalších 60 čeká na jejich příležitost z dalších dvou stran. Myslím, že především toto přispívá k všudypřítomné špatné kvalitě vzduchu a jistého zápachu. Jako doplněk k metru zde mají i autobusy, jenže to je další motor na benzín; bylo by, myslím, lepší, kdyby to zkusili s šalinami. Možná by pak nemusela taková spousta lidí nosit doktorskou roušku. Situace určitě není tak zlá, jako v Číně, pořád tady mají dost zeleně a parků, ale to asi úplně nestačí. Jak dlouho tedy, dokud sami sebe neudusí?

Tak to začíná

Zdravím místní i přespolní, přesmořské, zámořské, podmořské i předmořské,
Právě sedím připojen k internetu v mém novém pokoji, který bude mým domovem po dalších pět měsíců. A tak tedy jsem se také rozhodl založit tento blog, ať z toho "Krásného ostrova", jak je pojmenovali Portugalci, taky něco máte. K blogu samozřejmě patří i fotky, a ani tam vás rozhodně nezklamu. Najdete je (časem) na tomto ostrůvku.
Tímto v podstatě zvedám rukavici mně nepřímo hozenou Evkou, když mě označila za původce myšlenky, že na každé pořádné cestě by měl člověk psát blog.
Co se stalo i nestalo? Člověk by se divil, ale už se toho stihlo stát poměrně dost. Samozřejmě teď mají přednost především papírové záležitosti, dnes tedy především ubytování. Ale i mezi tím se našlo dost času na nějakou tu zábavu, či spíše seznamování si se s okolím. V tom mně dost napomáhala dobrovolnice z řad studentů, jejímž úkolem bylo mě tak pomoci v rozjezdu a trošku mi ukázat, jak to tady vlastně v tom Taipeji chodí.
Ono to tedy ze začátku byla spíše taková nákupní lítačka. V prvé řadě bylo potřeba koupit matraci, polštář a deku, abych vlastně měl na čem a pod čím spát. Dále, což už bylo příjemnější, pak koupě veledůležitého foťáku, bez kterého jako bych tady ani nebyl.
Během toho všeho jsem ale začal pronikat do tajů zdejšího života. První poznatek: vypadá to úplně jinak, než tady, dokonce víc jinak, než jsem to čekal. Je tady poměrně dost takových...ošuntělých domů. Ale možná tomu člověk příjde na chuť a bude to považovat za nezbytnou součást celé duše národa. Kdo ví. To, jak moc je ta kultura jiná, jsem měl možnost okusit již kolem oběda, a myslím to doslova, protože kolem oběda je kolem oběda a žaludek si nevybírá, zda je na Severním pólu, nebo v Taipeji. Tak tedy, myslel jsem si, že filmy kecají, ale jestli někdy něco uvidíte, kde někdo jí v čínské trošku méně kvalitní restauraci, tak vězte, že to je pravda. I podobou návštěvníků. Jídlo tam mají dost sladké, dokonce i polívku, kterou bych mohl považovat za úspěšný mix čočkové a zabijačkové s kroupami, kdyby tam ještě neplavaly jakési sladké cosi. Ovšem na nasládlé příchuti masa si zakládám, a proto druhý chod s nudlemi už stál za to (k tomu ještě pití zdarma (taky nechutně sladké) - vše za 80 NTD, převedeno asi 56 Korun - a v půlce hlavního jídla už jsem byl opravdu dost najezenej).
Dále už trošku z jiného soudku. A to z takového, že kdyby do něj zabloudili Češi, myslím, že by se nikdo nezlobil (a samozřejmě i jiné národy). O daňovém systému a loterii invoice už jsem se zmiňoval, ale teď chci říct něco jiného. Do zdejšího metra, MRT, si kupujete jízdenky v podobě žetonů, které prostě přiložíte k čtečce a je to. Není to omezeno časem, pouze (což může být občas blbé) v podstatě cílovou stanicí. Když pak odcházíte, žeton vložíte do škvíry, dvířka se otevřou, vy projdete a žeton jde vesele dál k dalšímu užití. Čili žádné tuny papírů (ano, řek bych, že pražský systém přes sms je také na dobré cestě) v peněžence, pak v koších a tak dále.
Jen tak pro zajímavost jsem s dotyčnou dívkou šel mrknout na Taipei 101, do nedávna nejvyšší, teď druhou nejvyšší budovu světa. Viz fotky.
Také jsem slíbil, že se něco nestalo. Tak tady to je: nestalo se zabloudění mého kufru.