Tak to začíná

Zdravím místní i přespolní, přesmořské, zámořské, podmořské i předmořské,
Právě sedím připojen k internetu v mém novém pokoji, který bude mým domovem po dalších pět měsíců. A tak tedy jsem se také rozhodl založit tento blog, ať z toho "Krásného ostrova", jak je pojmenovali Portugalci, taky něco máte. K blogu samozřejmě patří i fotky, a ani tam vás rozhodně nezklamu. Najdete je (časem) na tomto ostrůvku.
Tímto v podstatě zvedám rukavici mně nepřímo hozenou Evkou, když mě označila za původce myšlenky, že na každé pořádné cestě by měl člověk psát blog.
Co se stalo i nestalo? Člověk by se divil, ale už se toho stihlo stát poměrně dost. Samozřejmě teď mají přednost především papírové záležitosti, dnes tedy především ubytování. Ale i mezi tím se našlo dost času na nějakou tu zábavu, či spíše seznamování si se s okolím. V tom mně dost napomáhala dobrovolnice z řad studentů, jejímž úkolem bylo mě tak pomoci v rozjezdu a trošku mi ukázat, jak to tady vlastně v tom Taipeji chodí.
Ono to tedy ze začátku byla spíše taková nákupní lítačka. V prvé řadě bylo potřeba koupit matraci, polštář a deku, abych vlastně měl na čem a pod čím spát. Dále, což už bylo příjemnější, pak koupě veledůležitého foťáku, bez kterého jako bych tady ani nebyl.
Během toho všeho jsem ale začal pronikat do tajů zdejšího života. První poznatek: vypadá to úplně jinak, než tady, dokonce víc jinak, než jsem to čekal. Je tady poměrně dost takových...ošuntělých domů. Ale možná tomu člověk příjde na chuť a bude to považovat za nezbytnou součást celé duše národa. Kdo ví. To, jak moc je ta kultura jiná, jsem měl možnost okusit již kolem oběda, a myslím to doslova, protože kolem oběda je kolem oběda a žaludek si nevybírá, zda je na Severním pólu, nebo v Taipeji. Tak tedy, myslel jsem si, že filmy kecají, ale jestli někdy něco uvidíte, kde někdo jí v čínské trošku méně kvalitní restauraci, tak vězte, že to je pravda. I podobou návštěvníků. Jídlo tam mají dost sladké, dokonce i polívku, kterou bych mohl považovat za úspěšný mix čočkové a zabijačkové s kroupami, kdyby tam ještě neplavaly jakési sladké cosi. Ovšem na nasládlé příchuti masa si zakládám, a proto druhý chod s nudlemi už stál za to (k tomu ještě pití zdarma (taky nechutně sladké) - vše za 80 NTD, převedeno asi 56 Korun - a v půlce hlavního jídla už jsem byl opravdu dost najezenej).
Dále už trošku z jiného soudku. A to z takového, že kdyby do něj zabloudili Češi, myslím, že by se nikdo nezlobil (a samozřejmě i jiné národy). O daňovém systému a loterii invoice už jsem se zmiňoval, ale teď chci říct něco jiného. Do zdejšího metra, MRT, si kupujete jízdenky v podobě žetonů, které prostě přiložíte k čtečce a je to. Není to omezeno časem, pouze (což může být občas blbé) v podstatě cílovou stanicí. Když pak odcházíte, žeton vložíte do škvíry, dvířka se otevřou, vy projdete a žeton jde vesele dál k dalšímu užití. Čili žádné tuny papírů (ano, řek bych, že pražský systém přes sms je také na dobré cestě) v peněžence, pak v koších a tak dále.
Jen tak pro zajímavost jsem s dotyčnou dívkou šel mrknout na Taipei 101, do nedávna nejvyšší, teď druhou nejvyšší budovu světa. Viz fotky.
Také jsem slíbil, že se něco nestalo. Tak tady to je: nestalo se zabloudění mého kufru.