Lin Family Mansion and Garden a první chrámy

Jak už jsem zmínil, ve čtvrtek mě Naranca zavedla na několik zajímavých historických míst.
Tím prvním byly Sídlo a zahrada rodiny Lin. Jak jsem se dočetl, zakladatel této obchodnické rodiny přišel na Taiwan v roce 1778. Jeho syn, Lin Ping-hou se propracoval postupně z pomocníka u obchodníka s rýží až po nejbohatšího muže na ostrově. Byl to také on, kdo položil základy tohoto sídla a zahrady, která je obklopuje. Dva z jeho potomků, Lin Guo-hua a Lin Guo-fang se později podíleli na rozšiřování celého komplexu a dílo završil syn prvně jmenovaného, Lin Wei-yuan.
Po vstupu dovnitř mně v hlavě vyvstala myšlenka: to už jsem někde viděl. Ne snad, že bych si z nějakého filmu pamatoval přesně tato konkrétní místa, ta architektura je však nezaměnitelná. Lehké, jakoby téměř dýchající stavby s typickými zakončeními střech a domy s okny a dveřmi s otvory pro proudění vzduchu (žádné těžké dveře, jaké známe z evropských staveb), to vše ze dřeva. Nejsem odborník, ale nemyslím si, že se jednalo o nějaký obyčejný strom, který dal své kmeny pro vybudování tohoto komplexu. Nelze také zapomenout na jistým způsobem typické stropy s barevnými figurami a všudypřítomné tabule s čínskými nápisy.
K budovám přílehá zahrada. A není více typického prvku, než dvě jezírka, zabírající poměrně velkou plochu celého sídla. Na hladinách jezírek plavou (opět nejsem odborník) nejspíš lotusy (Bene?) a na různých místech kolem nich stojí nejrůznější altánky a mosty přes vodní hladinu, které, ačkoli krátké, vždy poněkud vyběhnou nahoru než se hned s ladným obloukem snesou zase dolů.
Celé to je obehnáno nízkou zdí, jež ovšem byla na vrcholu vylepšena chytrým mechanismem skládajícím se z malty a střepů skla. Proti nezvaným návštěvníkům, nejspíš.
Na závěr: ačkoli tam již nežije, rodina Lin stále někde na Taiwanu pobíhá a zdá se, že se těší stejného bohatství, jako dříve.
V ten stejný den nás kroky zavedly i do několika chrámů. První věcí, která návštěvníka-cizince zarazí, je fakt, že ty chrámy jsou stále živé. Nejsou tam ovšem nějaké řízené mše či bohoslužby, tak jak je známe u nás. Lidé tam, a to je ta překvapivá část, chodí sami od sebe, zapalují vonné tyčinky a modlí se za různé věci, podle toho, v jakém chrámu se zrovna nachází.
Něco k architektuře. Jedná se opět o stavby ze dřeva, tentokrát ale bohatě zlacené. Nakolik je toto zlacení výrazné, je snad poznat na fotkách, které si již nějakou tu chvíli můžete v albu prohlížet.
Upozorňuji, že ani jeden z navštívených svatostánků nebyl buddhistický. Vždy se jednalo o chrám zasvěcený nějakému staršímu božstvu. Podle všeho je zde víra v duchy stále velice živá. Nejoblíbenější pak je bohyně Mazu (chrámy 1 a 3), jejíž hlavní starostí, pokud jsem to správně pochopil, by měla být voda. Je natolik populární, že její nejznámější socha ve městě Taichung (či Taizhong) se každoročně vydává na pouť a kolem této události se drží různé slavnosti. Ale existují i jiná božstva. Tak například v druhém chrámu lze nalézt množství postranních svatyní zasvěcených menším božstvům. U jednoho z nich je prosklenná krabice, do které hážou mladí lidé jakési papírky a modlí se, aby jim daný duch daroval úspěch při testech a zkouškách.
Když už jsem narazil na chrámy, našel jsem i pár křesťanských. Nelze si však představovat kostely. Jsou to prosté domy, mnohdy ani neoddělené od okolní zástavby. Mimoto jsou zde i křesťanské školy a jistě někde budou k nalezení i nějaké kláštery a konventy, protože jsem narazil i na jednu jeptišku. Docela zvláštní, vidět Asiatku v typické roli latinského světa. Je to něco jako jistí prodavači knih, lemující Masarykovu ulici, Náměstí Svobody a Českou, vydávající se za hinduisty.