Tady si budu muset dávat opravdu dobrý pozor, abych na nic nezapomněl, protože je toho dost, co jsem se dozvěděl, nebo co jsem ještě neřekl.
V úterý jsem byl v jednom z nejslavnějších chrámů v Taipeji, Lunghan temple, neboli chrám Dračí hory. Tentokrát se již jednalo o záležitost buddhistickou. Opět mě tam vzala Naranca, v podstatě mi to nabídla, říkala, že se tam chystá jít a pomodlit se za úspěch při hledání práce.
Když jsem se jí zeptal, jestli je nějaký viditelný rozdíl mezi buddhistickým a taoistickým chrámem, myšleno v architektuře, odpověděla, že žádný. Člověk si tedy musí dávat pozor, musí se snažit najít nějakou tabulku, kde by o tomto psali.
Teď již k chrámu. Je těžké to popisovat, zvláště když už jsem zde vylíčil podoby chrámů jiných. Je to pořád to stejné. Rozlehlé, s otevřeným nádvořím, masivně zlacené. Tento chrám je akorát významnější, větší, bohatší, neustále plný lidí. Rozhodně na něm bylo použito více zlaté barvy. I tak by zážitek nebyl tak dobrý, zvláště po zhlédnutí několika jiných chrámů, kdyby se jeho prostory neozývala duchovní, meditační, velice uklidňující hudba. Díky ní se vnímání toho, co se kolem mne dělo, posunulo úplně do jiné roviny. Člověk to pak nebyl schopen vnímat pouze jako architektonickou památku, turistickou atrakci. Není to sice moc, ale i z toho důvodu jsem se ten dojem snažil zachytit nedokonalou kamerou na mém novém foťáku. Video můžete najít na stránce s fotkami.
Ale chci zde mluvit hlavně o některých zajímavostech. Tak jsem už zmínil, že velká většina Taiwanců bere přítomnost zlých a hodných duchů dost vážně. Téměř to hraničí s pověrčivostí. To bylo naprosto patrné v Lungshan temple. Lidé tam chodili z různých důvodů. Rituální úkony, které při modlení prováděli, jsou také na videu zachyceny. Dozvěděl jsem se, že člověk by měl zapálit vonné tyčinky pouze v případě, že s některým z bohů chce skutečně mluvit. Obětovávaly se také různé dary. Na některých z fotek jsou zachyceny takové zvláštní zlatě svítící sloupy a stěny. Ty jsou plné papírků se jmény lidí, kteří si místo předplatili. Má jim to přinést přízeň bohů. Nakonec, jestli jste si všimli jedné fotky, která zachycuje ruku se dvěma kousky dřeva, tak tyto kousky dřeva lidé háží na zem. Má jim to, samozřejmě podle vůle bohů, pomoci rozhodnout nějakou důležitou životní situaci.
Další zajímavostí je jejich vztah k měsíci/slunci. Je to považováno za hrubou urážku, když člověk ukazuje na měsíc. Pro ně je to samozřejmě bůh. Ne tak slunce. Na to můžete ukazovat, jak chcete. My bychom řekli, že to je démon, oni spíš, že to je zlý duch. Od Lary jsem se dozvěděl, že podle legendy bylo sluncí osm, spalujících zemi, takže nic moc. Byl nějaký bůh, který přišel a sedm z těchto sluncí sestřelil, ponechal pouze jedno, aby byl možný život. Takže tak.
Teď již opustím duchovní rovinu života Taiwanců a řeknu něco o životě tady. Konkrétně jsem učinil jeden asi docela zásadní poznatek, zásadní rozdíl mezi naší a jejich kulturou. Situace u nás: Pokud není zahrádka, všichni kolem osmé sedí buďto doma, nebo v hospodě/restauraci/kině/kavárně/čajovně, atp. Pokud je zahrádka, tak sedí venku, ale sedí. Ulice opravdu slouží především k tomu, aby se člověk někam pohodlně dostal.
Situace tady: v šest (jo, důležitá věc - jsme tu daleko blíže rovníku, takže se moc nemění poměr světla a tmy během jednoho dne v průběhu roku - v podstatě se začíná stmívat kolem šesté hodiny večer) se lidé začínají hrnout do ulic - otevírají se obchody a stánky v night marketech (noční market - prostě otevřou, až je tma). Můžete zde najít cokoli; především jídlo, ale i oblečení, elektroniku či blbosti. Důležité je, že jsou ulice plné, vše se děje venku, na ulicích. Již to není pouze cesta někam, je to i cíl. A nejde jen o nakupování. Pokud provozovatelé stánků chtějí něco umýt, pak také využijí prostoru ulice.
Vše to, mytí, nepřeberné množství jídla a pití, pak dohromady vytváří silnou a ne vždy úplně příjemnou vůni.
Žádné komentáře:
Okomentovat