V neděli, kdy zemřel první český prezident, jsem se šťastnou náhodou dostal do Národního Taiwanského Muzea. Trošku rozvířím vody a řeknu, že to bylo díky dvěma volným lístkům, které měla Laura, a jelikož nikdo z jejích známých nebyl očivině dostatečně zaujat vlastní historií, pozvala mě. Samozřejmě jsem nemohl odmítnout.
Je potřeba říct, že stálá expozice v muzeu se nacházející pochází původně především z Číny a na Taiwan se dostala díky "úhybnému manévru" Chiang-Kai Sheka, při kterém před komunisty uprchl na Taiwan a vzal s sebou většinu armády, státního zlata, státních archivů a muzejních sbírek. Toto nám často nezapomíná připomínat jeden profesor (historie mezinárodních vztahů), který je na to jak se zdá patřičně pyšný a tvrdí, že to byl daleko úspěšnější taktický ústup, než ten u Dunkerque.
Takže to, co bylo možno vidět, pochází z kontinentální Číny, někdy sahající až do období neolitu, občas i do období Válčících států (kdo viděl Hrdinu, tak to je ono), dynastie Ming, ale především z poslední manchurské dynastie Qing. Krom takových věcí, jako k čemu všemu se využíval nefrit, jak vypadaly pokoje císařských úředníků a tak podobně bylo z těch zajímavějších věcí možno k vidění čínské malířské umění a též a především pak poměrně velká sbírka vystavených starých dokumentů.
A tady se dostávám k jádru věci, tady narážím na ona traumata, o kterých jsem se dříve zmiňoval. Jedná se o takzvané nerovné smlouvy.
Ale nejdřív trošku historie. Ale opravdu jenom trošku. V 19. století se Čína díky sérii prohraných válek s Velkou Británií, známých jako opiové, dostala do značně nerovného vztahu s evropskými mocnostmi. Krom toho, že války prohrála a obyčejně musela platit nějaké ty reparace, byla donucena uzavřít smlouvy, které západním mocnostem zaručovaly přístup do čínských přístavů, právo soudit své provinilce podle vlastního práva, výhodné tarify a tak podobně. Podstatou těchto smluv bylo to, že platily jen jedním směrem. Navíc obsahovaly tzv. větu o upřednostňovaném národu, která zaručovala stejné výhody i pro další země po Velké Británii.
No a těchto smluv tam bylo hodně. Ale opravdu hodně. Byly jich plné místnosti. A když tam zrovna nebyly nerovné smlouvy, pak tam byly takové, které onu nerovnost rušily. To se dělo po První světové válce, ovšem mezi tím leželo téměř jedno století, kdy byla ona slavná Říše středu pokořena a zahanbena. Zde musím zdůraznit, že ty smlouvy v muzeu vystavené nejsou pouhým reliktem dob minulých. I Laura, tedy osoba, která je událostem časově naprosto vzdálena a tato historie vlastně nijak nemá dopad na její život, to pociťovala jako křivdu.
Je tu ještě jedno temné období...tedy takové, které je pro Taiwance velice důležité. A to je období konce Druhé světové války, kdy se do jejich národní paměti silně zaryly americké bombové nálety (pamatujte, že v té době byl Taiwan stále součástí Japonska) a Bílého teroru, který následoval posléze. A opět, proč o tom mluvím? Tak 15. prosince jsem byl ještě s dvěmi německými slečnami na představení ve zdejším Národním divadle. Neslo název Portrait of Families (Portrét rodin) a pochází z dílny nejslavnější Taiwanské divadelní skupiny Cloud Gate Dance Theatre (Taneční divadlo brány oblaků). Jedná se o moderní balet s nepřehlédnutelnými prvky tradičních bojových umění a moderního tance. Jako takové bylo extrémně náročné na sledování, jelikož to v podstatě neobsahovalo žádný pořádný děj. Na plátnu v pozadí byly promítány fotky rodin z té doby. Do toho byly pouštěny nahrávky dialogů pořízené již po demokratizaci, některé byly plné emocí. A zároveň s tím se na pódiu odehrával tanec, jehož prostřednictvím herci vyjadřovali každodenní aktivity, jako číštění zubů, mytí vlasů, svatba...V té době...A to je to důležité, to zajímavé. Jedinečným příkladem bylo právě to čištění zubů, které bylo pojato jako nesmyslný, oblbující a k smrti vyčerpávající armádní dril.
Tolik k traumatům. Teď trošku zlehčím.
K ženskému šatníku. Totiž, abyste rozuměli, týká se to jednoho zajímavého kulturního protikladu, o kterém jsme debatovali na jednom z tréninků bojových umění. Je to možná i z části vysvětlení, proč zde většina holek nosí extrémně krátké kraťásky. To je totiž podle všeho v pořádku. Co není v pořádku jsou hluboké výstřihy a trička na ramínkách. Když se na tuto věc podíváme v Evropě, tak zjistíme, že...je to přesně naopak. Trička na ramínkách a hluboké výstřihy jsou akceptovatelné, ale co extrémně, ale extrémně krátké kraťásky? K tomu ještě jedna poznámka. Jeden z Taiwanců (vlastně jediný Taiwanec) této debaty se účastnící nám (mně a Francouzce, co nás trénuje) řekl, že žena, která by nosila hluboké výstřihy, by byla považována za barbarku...a kulturní poznámka: starý čínský koncept, 天下 tianxia, neboli vše pod nebesy (opět odkazuji na film Hrdina), říká, že nebesa jsou jako kruh a vše pod nimi je civilizace. Země je ale jako čtverec, ve kterém je onen nebeský kruh umístěn. Když si to představíte, zjistíte, že rohy čtverců jsou mimo kruh, tedy mimo civilizaci, tedy územím barbarů. A zajímavé bylo tento vzorec vidět na nádobách v Národním muzeu, kdy se úzké čtveraté hrdlo otevíralo kruhovým otvorem.
čtvrtek 29. prosince 2011
sobota 24. prosince 2011
Jiné hodnoty
Jistě si někteří, alespoň ti, kterým jsem to říkal, možná vzpomenou na jeden docela zajímavý rozdíl mezi kulturou východoasijskou a evropskou/křesťanskou latinské provenience. Na to jsem nepřišel zde, ale v Praze, kde jsem byl spolu s onou již dříve zmiňovanou Taiwankou - Narancou. Týkalo se to draka a narazili jsme na to na jednom z nádvoří Pražského hradu, vedle Chrámu sv. Víta, kde stojí socha sv. Jiří na koni, zabíjející draka. Tehdy byla Naranca dost šokována. Pro ně je totiž drak jedno z nejposvátnějších zvířat, ne-li nejposvátnější. Zabíjet draka je pro ně něco jako pro Indy zabíjet krávu. Jeho důležitost vyšla najevo minulý týden na jedné hodině čínštiny. Byla to speciální hodina. Pánčitelka nám povídala o čínském novém roce, o zvyklostech, o kaligrafii a to celé pak plynule přešlo v naše kaligrafické pokusy. Čínský zvěrokruh střídá zvířata po jednom roce. Jejich rok je kombinací lunárního a solárního kalendáře, takže nový rok pro ně není pevně dán, začátek se pohybuje někde mezi půlkou ledna a půlkou února. No a rok 2012, který pro ně začne 23. ledna, bude rokem draka. Pánčitelka nám řekla, že tato skutečnost uvedla letos Taiwance v jakousi "svatbovou mánii". Bylo to skutečně poznat - kampus NTU má několik pěkných zákoutí a během těch čtyř měsíců, co tady jsem, jsem mohl být svědkem mnohých novomanželských focení. Důvod? Kdo se narodí ve znamení draka, má prý před sebou úspěšný život, tedy alespoň kariérně (jelikož "úspěšný" je dost relativní pojem) - budou z nich doktoři, právníci, politici a tak dále. A kdo by nechtěl mít dítě právníkem nebo doktorem?
Kdo by se snad zajímal, zvířata v čínském zvěrokruhu jdou po sobě následovně: Krysa, Buvol, Tygr, Zajíc, Drak, Had, Kůň, Koza, Opice, Kohout, Pes, Vepř. Dvanáct zvířat, opakují se po dvanácti letech. Drak bude v roce 2012, byl v roce 2000 a 1988. Tak si podle toho můžete určit svoje znamení. Jen připomenu: čínský nový rok začíná někdy v lednu/únoru. To znamená, že ti, kdo jsou takto na začátku, si ještě musí zjistit přesný začátek roku v tom kterém roce, aby věděli, kam se počítat.
No ale trošku jsem odběhl. Takže v Číně je drak super. V křesťanském světě se stal zpodobněním ďábla. V severské mytologii taky nic moc: kořeny Yggdrassilu, stromu světa, ohlodává drak Niddhogg. Řecká mytologie má zase Scyllu, mnohohlavého draka, který byl jednou z překážek Odyssea. Staroegyptský Apep (Apophis) byl sice obrovský had, ale dal by se považovat za draka. Ten byl protějškem slunečního boha Rea, který s hadem sváděl souboj každou noc, kdy ve své sluneční bárce plul vodami podsvětí. Prostě drak to má v Evropě a okolí špatný.
Ale to není vše.
Budou to tuším už tři týdny, co jsme byli v sestavě Jorane, Laura, Evelyn a já v Jiufenu. Je to takové pěkné malé přímořské městečko, které je především zajímavé svými starými čajovnami a dloooouhou ulicí plnou stánků s jídlem, čaji, jídlem, jídlem, čaji, oblečením, jídlem, jídlem, ale také a skoro především různými druhy suvenýrů. Nechci nějak kazit překvapení, ale odkaz tohoto výletu mnozí z vás pocítí.
V mém fotoalbu jsou z tohoto výletu dvě nebo tři fotografie, které, pokud vás zaujaly natolik, že jste se nad nimi zastavili, ve vás určitě vyvolaly spoustu otázek. Jedná se o obrázky figurín příslušníků SS. Jak u nás (já), tak ve Francii (Jorane) toto je téměř nemyslitelné a nejspíš by to bylo považováno za propagaci nacismu. Taiwanci to tak nevnímají. Více světla na to vrhla jedna z mých přednášek, kde se profesor mimojiné zmínil o postoji Taiwanců (a nejspíš hlavně Taiwanek) k nacistům. Řeknou si, "Ooo, to jsou ti pěkní blonďáci ze starých filmů, že?" Pro ně je to moc vzdálené, aby to vnímali jako nějaké historické trauma. Mají svá.
No a o nich, stejně jako o dalších věcích, budu pokračovat v dalším záznamu.
Kdo by se snad zajímal, zvířata v čínském zvěrokruhu jdou po sobě následovně: Krysa, Buvol, Tygr, Zajíc, Drak, Had, Kůň, Koza, Opice, Kohout, Pes, Vepř. Dvanáct zvířat, opakují se po dvanácti letech. Drak bude v roce 2012, byl v roce 2000 a 1988. Tak si podle toho můžete určit svoje znamení. Jen připomenu: čínský nový rok začíná někdy v lednu/únoru. To znamená, že ti, kdo jsou takto na začátku, si ještě musí zjistit přesný začátek roku v tom kterém roce, aby věděli, kam se počítat.
No ale trošku jsem odběhl. Takže v Číně je drak super. V křesťanském světě se stal zpodobněním ďábla. V severské mytologii taky nic moc: kořeny Yggdrassilu, stromu světa, ohlodává drak Niddhogg. Řecká mytologie má zase Scyllu, mnohohlavého draka, který byl jednou z překážek Odyssea. Staroegyptský Apep (Apophis) byl sice obrovský had, ale dal by se považovat za draka. Ten byl protějškem slunečního boha Rea, který s hadem sváděl souboj každou noc, kdy ve své sluneční bárce plul vodami podsvětí. Prostě drak to má v Evropě a okolí špatný.
Ale to není vše.
Budou to tuším už tři týdny, co jsme byli v sestavě Jorane, Laura, Evelyn a já v Jiufenu. Je to takové pěkné malé přímořské městečko, které je především zajímavé svými starými čajovnami a dloooouhou ulicí plnou stánků s jídlem, čaji, jídlem, jídlem, čaji, oblečením, jídlem, jídlem, ale také a skoro především různými druhy suvenýrů. Nechci nějak kazit překvapení, ale odkaz tohoto výletu mnozí z vás pocítí.
V mém fotoalbu jsou z tohoto výletu dvě nebo tři fotografie, které, pokud vás zaujaly natolik, že jste se nad nimi zastavili, ve vás určitě vyvolaly spoustu otázek. Jedná se o obrázky figurín příslušníků SS. Jak u nás (já), tak ve Francii (Jorane) toto je téměř nemyslitelné a nejspíš by to bylo považováno za propagaci nacismu. Taiwanci to tak nevnímají. Více světla na to vrhla jedna z mých přednášek, kde se profesor mimojiné zmínil o postoji Taiwanců (a nejspíš hlavně Taiwanek) k nacistům. Řeknou si, "Ooo, to jsou ti pěkní blonďáci ze starých filmů, že?" Pro ně je to moc vzdálené, aby to vnímali jako nějaké historické trauma. Mají svá.
No a o nich, stejně jako o dalších věcích, budu pokračovat v dalším záznamu.
úterý 20. prosince 2011
Trivia
S obrovským zpožděním bych rád napsal pár řádků o někomu již avizované soutěži ve Wu Shu, což je slovo, které se zde používá pro bojová umění.
Soutěže se zúčastnilo poměrně velký počet škol. V základě se to celé rozdělilo na dvě velké části: na ty, kteří se bojovým uměním věnují profesionálně, tzn. je studují na vysokých školách, a na amatéry, čili nás. A dál už se to dělilo tak, jak by se dalo čekat: ženy-muži, skupiny-jednotlivci, bez zbraní-se zbraněmi, atd. My jsme byli skupina a byla to skupina v kategorie žen - můžou si prý vzít na pomoc až dva borce, takže bylo všechno v pořádku. No, a jelikož byl v kateogorii amatéři - ženy - skupiny pouze jeden tým, my, soutěž jsme vyhráli. Ale abyste si nemysleli - i přesto jsme dostali docela slušný počet bodů. Průměr je prý tak 8,7, my jsme měli 8,75.
Myslím, že zde nejlépe poslouží video. http://www.youtube.com/watch?v=NzqTiebKoDw&feature=related
Jak jsem řekl není moc o čem povídat. A tak se posunu o hodinu dál, do doby, kdy jsem se ze soutěže vracel dlouhou jízdou metrem. Ve fotogalerii jsou dvě fotky, které myslím dobře ilustrují, jak to uvnitř vlaku metra vypadá. Je to, tuším, v sekci Kultura a lifestyle. Vidíte, jak se tam vše leskne, jak je tam čisto? Téměř na konci cesty se stala zajímavá věc. Nastoupily dvě slečny, jedna z nich měla v rukou nějaké pití (samozřejmě nepila, pokud nechtěla dostat pokutu v přepočtu asi 4500 Korun). Nějak to cuklo a pití se rozlilo po podlaze. A co udělala slečna? Sebrala ubrousky a dala se do utírání. Dřív jsem jen tušil disciplínu Taiwanců, která by mohla být za onou všudypřítomnou čistotou. Teď jsem stal jejím přímým svědkem.
O tři dny dříve, 25. listopadu (ano, až s takovým zpožděním dneska píšu) byly vyhlášeny výherní čísla invoice lottery. O co jde? Každý doklad o zaplacení, který dostanete v obchodech, restauracích a podobně, obsahuje osmimístné číslo. No a každé dva měsíce jsou vybrána výherní čísla a pokud se s nějakým dokladem trefíte alespoň posledními třemi čísly, vyhráváte, a to minimálně 200 taiwanských dolarů. Pokud se naopak trefíte všemi čísly, výhra jde do milionových částek. Tento systém byl zaveden pro zvýšení vládních příjmů z daní v roce 1951 a prý se díky tomu v tom roce vybralo oproti tomu předchozímu o 75 % víc.
Zakončím poznámkou o televizi. Tady jsou všude. Na stanicích metra. V restauracích, v jídelnách. Na chodbách. Jistě mnozí z vás nemáte rádi velké množství reklam, které nova a prima cpou každou půl hodinu i do filmů. Možná si někteří vzpomenete, jak jsem minulý rok říkal, že to je ještě dobré, v Americe je to každých 15 minut. Shruba. Tady jsou reklamy snad pořád. Možná tedy mají vždy naladěny specifické programy, ale zatím jsem neviděl, kromě některých čínských/taiwanských telenovel nic, co by mělo děj. A je zajímavé, jak jsou telenovely zde hltány. Mohl jsem být svědkem zajímavého úkazu, kdy v "hlavní" školní jídelně, běžně plné, sedělo mnoho lidí, hlavu zakloněnou a oči upřené na obrazovku, nevnímajíc okolí.
Co se týče zpráv, jsou dost často zaměřeny na Taiwan. Zvláštní je jejich záliba v individuálních tragédiích, haváriích, krádežích, loupežích a tak podobně. Prostě ve všem, co je snad nějakým způsobem "senzační" a co by člověk našel na stránkách bulvárního tisku. Opět říkám, nevím, možná mají kanály, které pokrývají více informací. Ale jinak je to Taiwan, Taiwan. Pokud je tam něco ze zahraničí, tak pak z toho pro ně nejbližšího. Takže v posledních dnech mluví o smrti Kim Čong-Ila, o Havlovi ale ani zmínka.
Soutěže se zúčastnilo poměrně velký počet škol. V základě se to celé rozdělilo na dvě velké části: na ty, kteří se bojovým uměním věnují profesionálně, tzn. je studují na vysokých školách, a na amatéry, čili nás. A dál už se to dělilo tak, jak by se dalo čekat: ženy-muži, skupiny-jednotlivci, bez zbraní-se zbraněmi, atd. My jsme byli skupina a byla to skupina v kategorie žen - můžou si prý vzít na pomoc až dva borce, takže bylo všechno v pořádku. No, a jelikož byl v kateogorii amatéři - ženy - skupiny pouze jeden tým, my, soutěž jsme vyhráli. Ale abyste si nemysleli - i přesto jsme dostali docela slušný počet bodů. Průměr je prý tak 8,7, my jsme měli 8,75.
Myslím, že zde nejlépe poslouží video. http://www.youtube.com/watch?v=NzqTiebKoDw&feature=related
Jak jsem řekl není moc o čem povídat. A tak se posunu o hodinu dál, do doby, kdy jsem se ze soutěže vracel dlouhou jízdou metrem. Ve fotogalerii jsou dvě fotky, které myslím dobře ilustrují, jak to uvnitř vlaku metra vypadá. Je to, tuším, v sekci Kultura a lifestyle. Vidíte, jak se tam vše leskne, jak je tam čisto? Téměř na konci cesty se stala zajímavá věc. Nastoupily dvě slečny, jedna z nich měla v rukou nějaké pití (samozřejmě nepila, pokud nechtěla dostat pokutu v přepočtu asi 4500 Korun). Nějak to cuklo a pití se rozlilo po podlaze. A co udělala slečna? Sebrala ubrousky a dala se do utírání. Dřív jsem jen tušil disciplínu Taiwanců, která by mohla být za onou všudypřítomnou čistotou. Teď jsem stal jejím přímým svědkem.
O tři dny dříve, 25. listopadu (ano, až s takovým zpožděním dneska píšu) byly vyhlášeny výherní čísla invoice lottery. O co jde? Každý doklad o zaplacení, který dostanete v obchodech, restauracích a podobně, obsahuje osmimístné číslo. No a každé dva měsíce jsou vybrána výherní čísla a pokud se s nějakým dokladem trefíte alespoň posledními třemi čísly, vyhráváte, a to minimálně 200 taiwanských dolarů. Pokud se naopak trefíte všemi čísly, výhra jde do milionových částek. Tento systém byl zaveden pro zvýšení vládních příjmů z daní v roce 1951 a prý se díky tomu v tom roce vybralo oproti tomu předchozímu o 75 % víc.
Zakončím poznámkou o televizi. Tady jsou všude. Na stanicích metra. V restauracích, v jídelnách. Na chodbách. Jistě mnozí z vás nemáte rádi velké množství reklam, které nova a prima cpou každou půl hodinu i do filmů. Možná si někteří vzpomenete, jak jsem minulý rok říkal, že to je ještě dobré, v Americe je to každých 15 minut. Shruba. Tady jsou reklamy snad pořád. Možná tedy mají vždy naladěny specifické programy, ale zatím jsem neviděl, kromě některých čínských/taiwanských telenovel nic, co by mělo děj. A je zajímavé, jak jsou telenovely zde hltány. Mohl jsem být svědkem zajímavého úkazu, kdy v "hlavní" školní jídelně, běžně plné, sedělo mnoho lidí, hlavu zakloněnou a oči upřené na obrazovku, nevnímajíc okolí.
Co se týče zpráv, jsou dost často zaměřeny na Taiwan. Zvláštní je jejich záliba v individuálních tragédiích, haváriích, krádežích, loupežích a tak podobně. Prostě ve všem, co je snad nějakým způsobem "senzační" a co by člověk našel na stránkách bulvárního tisku. Opět říkám, nevím, možná mají kanály, které pokrývají více informací. Ale jinak je to Taiwan, Taiwan. Pokud je tam něco ze zahraničí, tak pak z toho pro ně nejbližšího. Takže v posledních dnech mluví o smrti Kim Čong-Ila, o Havlovi ale ani zmínka.
pondělí 5. prosince 2011
Taiwancova továrna na čokoládu
Je tomu něco málo přes týden, kdy pro nás, kdo se učíme čínsky, byla zorganizována návštěva společnosti Guo Yuan Yi. Stalo se tak díky iniciativě naší slečny pánčitelky, která, jen tak pro zajímavost, je pouze asi o měsíc mladší, než Lenka.
V současné době se sortiment rozšířil na spoustu výrobků, včetně svatebních šatů, svatebních fotografií a dalších věcí spojených s těmi šťastnějšími chvilkami života, ovšem hlavním produktem byly, jsou a nadále budou cukrovinky, dorty a zákusky všeho druhu, svatební i nesvatební. Tuto malou taiwanskou "cukrárnu" založil někdy v 19. století imigrant z Číny, Guo Yuan Yi. Je to skoro až klasický příběh amerického střihu: from rags to riches, self-made men. V podstatě z ničeho vybudoval prosperující společnost, s továrnami, spoustou zakázek a dostatkem kapitálu k rozšiřování nabídky.
A do tohoto jsme přišli my. Přesněji řečeno, přišli jsme do jejich musea, alespoň to museem všichni nazývali. Ovšem kromě malé série vystavených objektů, které ilustrovaly tradiční čínské svatby, a tedy byly spojeny s oním teprve nedávným rozšířením zájmů společnosti, a jen několika málo kusů vztahujících se k tradiční výrobě pochutin to museum spíše nebylo než bylo. Taiwanci si to vymysleli jinak, hezky svým vlastním způsobem.
Nejznámějším zákuskem společnosti, o němž brzy ví snad každý návštěvník Formosy, je tzv. pineapple cake, neboli ananasový "koláček". A vlastní výroba tohoto "koláčku" pro nás byla nachystána jako hlavní atrakce.
Zkusme, jestli si ještě vzpomenu, co to vše obsahovalo. Není to nijak náročné. Byl to, tuším, bílek vajíčka, hladká mouka, cukr moučka máslo a samozřejmě ananas. Avšak nemám ponětí, v jakém stavu to ovoce bylo, rozhodně ne čerstvé. Vypadalo to spíš jako nějaká želatina. Těžko říct, co s tím provedli.
Postup je, myslím, docela očividný. Z prvních čtyřech, opravdu najemno rozmýchaných, surovin vytvoříte těsto, to pak rozkouskujete (podle toho, kolik toho máte, pineapple cake je docela malá věc) a pak do toho vložíte onen "ananasový" kousek a zabalíte a upečete.
Nakonec jsme si to zabalili do typických papírků a to vše dali do krabice, přesně takové, v jaké se to prodává v obchodech. A chutnalo to tak, jak mělo (to ovšem neznamená, že budu od teď péct sobotní buchty!!!! Možná občas...).
K tomu není mnoho co dodat. Takto to nezní nějak záživně, ale myslím, že jsme se všichni slušně bavili. Hlavně při čekání na troubu. To jsme si zkoušeli tradiční čínské svatební šaty, předváděli si svatební obřad a také "princezninu volbu". U toho svatebního obřadu jsem toho moc nepochytil, byl jsem docela vzadu. Vím, že v tom nějakým způsobem hrály roli pomeranče. S tou princezninou volbou to už bylo lepší. Když totiž princezna ještě neměla manžela, tak císař nařídil, aby si vybrala. Tak se shromáždili možní ženiši, princezna vzala jakousi kytici a se zakrytýma očima ji vhodila do davu. Pochopitelně, kdo ji chytil, ten ji měl.
Nakonec to bylo super odpoledne, zvláště po týdnu, který byl, co se týče školy, opět jeden z těch náročnějších.
A když už jsem u školy, jen drobná poznámka. Taiwan je především buddhistický, a tak zde mají Vánoce především přinejlepším komerční náplň, přinejhorším se pro mnohé stává záminkou ke kalbám. Důsledkem toho jsem si za a) naprosto neuvědomil, že začal advent, a když mě na to upozornila jedna Švédka, docela mě to zamrzelo (mimochodem, trošku mě překvapilo, že švédské Vánoce jsou spíše jako ty české, tedy z 24. prosincem jako tím hlavním dnem, atp. a ne jako ty britské). A za b) Vánoce nevánoce, škola vesele běží dál. Naštěstí je 24. prosinec letos v sobotu, takže nehrozí, že bych snad v ten den jakýmkoli způsobem studoval. Ale stejně tak to asi nebude mít ten nádech, to kouzlo. A já hlavně zatím nevím, co o Vánocích vlastně budu dělat. Možná to nakonec dopadne tak, že prostě půjdu s někým do nějaké restaurace na "Vánoční" večeři...
V současné době se sortiment rozšířil na spoustu výrobků, včetně svatebních šatů, svatebních fotografií a dalších věcí spojených s těmi šťastnějšími chvilkami života, ovšem hlavním produktem byly, jsou a nadále budou cukrovinky, dorty a zákusky všeho druhu, svatební i nesvatební. Tuto malou taiwanskou "cukrárnu" založil někdy v 19. století imigrant z Číny, Guo Yuan Yi. Je to skoro až klasický příběh amerického střihu: from rags to riches, self-made men. V podstatě z ničeho vybudoval prosperující společnost, s továrnami, spoustou zakázek a dostatkem kapitálu k rozšiřování nabídky.
A do tohoto jsme přišli my. Přesněji řečeno, přišli jsme do jejich musea, alespoň to museem všichni nazývali. Ovšem kromě malé série vystavených objektů, které ilustrovaly tradiční čínské svatby, a tedy byly spojeny s oním teprve nedávným rozšířením zájmů společnosti, a jen několika málo kusů vztahujících se k tradiční výrobě pochutin to museum spíše nebylo než bylo. Taiwanci si to vymysleli jinak, hezky svým vlastním způsobem.
Nejznámějším zákuskem společnosti, o němž brzy ví snad každý návštěvník Formosy, je tzv. pineapple cake, neboli ananasový "koláček". A vlastní výroba tohoto "koláčku" pro nás byla nachystána jako hlavní atrakce.
Zkusme, jestli si ještě vzpomenu, co to vše obsahovalo. Není to nijak náročné. Byl to, tuším, bílek vajíčka, hladká mouka, cukr moučka máslo a samozřejmě ananas. Avšak nemám ponětí, v jakém stavu to ovoce bylo, rozhodně ne čerstvé. Vypadalo to spíš jako nějaká želatina. Těžko říct, co s tím provedli.
Postup je, myslím, docela očividný. Z prvních čtyřech, opravdu najemno rozmýchaných, surovin vytvoříte těsto, to pak rozkouskujete (podle toho, kolik toho máte, pineapple cake je docela malá věc) a pak do toho vložíte onen "ananasový" kousek a zabalíte a upečete.
Nakonec jsme si to zabalili do typických papírků a to vše dali do krabice, přesně takové, v jaké se to prodává v obchodech. A chutnalo to tak, jak mělo (to ovšem neznamená, že budu od teď péct sobotní buchty!!!! Možná občas...).
K tomu není mnoho co dodat. Takto to nezní nějak záživně, ale myslím, že jsme se všichni slušně bavili. Hlavně při čekání na troubu. To jsme si zkoušeli tradiční čínské svatební šaty, předváděli si svatební obřad a také "princezninu volbu". U toho svatebního obřadu jsem toho moc nepochytil, byl jsem docela vzadu. Vím, že v tom nějakým způsobem hrály roli pomeranče. S tou princezninou volbou to už bylo lepší. Když totiž princezna ještě neměla manžela, tak císař nařídil, aby si vybrala. Tak se shromáždili možní ženiši, princezna vzala jakousi kytici a se zakrytýma očima ji vhodila do davu. Pochopitelně, kdo ji chytil, ten ji měl.
Nakonec to bylo super odpoledne, zvláště po týdnu, který byl, co se týče školy, opět jeden z těch náročnějších.
A když už jsem u školy, jen drobná poznámka. Taiwan je především buddhistický, a tak zde mají Vánoce především přinejlepším komerční náplň, přinejhorším se pro mnohé stává záminkou ke kalbám. Důsledkem toho jsem si za a) naprosto neuvědomil, že začal advent, a když mě na to upozornila jedna Švédka, docela mě to zamrzelo (mimochodem, trošku mě překvapilo, že švédské Vánoce jsou spíše jako ty české, tedy z 24. prosincem jako tím hlavním dnem, atp. a ne jako ty britské). A za b) Vánoce nevánoce, škola vesele běží dál. Naštěstí je 24. prosinec letos v sobotu, takže nehrozí, že bych snad v ten den jakýmkoli způsobem studoval. Ale stejně tak to asi nebude mít ten nádech, to kouzlo. A já hlavně zatím nevím, co o Vánocích vlastně budu dělat. Možná to nakonec dopadne tak, že prostě půjdu s někým do nějaké restaurace na "Vánoční" večeři...
neděle 27. listopadu 2011
Duše Taiwanu: Berliner Philharmoniker
Tento mírně matoucí titulek pod sebou skrývá nezapomenutelnou cestu do hlubin Taiwancovy duše, kterou jsem dobrovolně, ač původně nevědomky, podnikl minulý víkend.
Ale než se k tomu dostanu, dovolte mi malou odbočku, která s vámi bude sdílet další z mých pozorování zdejších zvyklostí a zvláštností. Taiwan je prudce se vyvíjející země, je jeden ze čtyř asijských tygrů, což denotuje skupinu jihovýchodních - východních asijských zemí, které zažívají obrovský ekonomický růst (jsou jimi Taiwan, Jižní Korea, Hong Kong a Malaysie). Jedním z důsledků je i to, že se zde neustále a prakticky všude staví, a to i v okolí univerzity. Vždyť i koleje, ve kterých bydlím, prošly a stále ještě procházejí rozsáhlou rekonstrukcí. Ale to není to, co jsem chtěl říci především, ačkoli to s tím úzce souvisí a nepochybně je to samo o sobě zajímavé. Samozřejmě, pokud máte v plánu novou budovu, či rekonstrukci budovy staré, potřebujete někoho, kdo to zrealizuje. Kdo by toto prováděl v České republice? Ukrajinci, Češi, Slováci, velice často s cigaretou a lahváčem blízko po ruce. Ale viděli jste někdy v životě, že by tuto práci, a teď myslím opravdu placenou práci, ne jako výpomoc u někoho známého, či na svém vlastním domu, zastávala žena? Tady je to naprosto běžné.
Ale teď k hlavnímu tématu.
Nedávno byl v Taipeji hostem orchestr Berliner Philharmoniker. Pod vedením britského dirigenta Sira Simona Rattlea se představil v National Concert Hall s třemi hudebními kusy: Alborada del gracioso od Maurice Ravela, Concerto for Horn and Orchestra - Moment of Blossoming od Toshia Hosokawy a Symphony No. 9 in d minor od Antona Brucknera.
Zajímavostí, jejíž možnosti by možná nebylo od věci prozkoumat i v Česku, byl fakt, že se celý koncert živě přenášel na tři další místa: Taipei Arena, a dvě další města Hsinchu a Hualien. A ještě zajímavější je fakt, že lístky bylo možné získat zdarma. Pravda, není to stejný zážitek, jako být přímo u toho, ale přesto to stálo za to (zadarmo).
K lístkům jsem se dostal tak trošku jako slepý k houslím. V sobotu, kdy to mělo probíhat, mi napsala jedna taiwanská známá, bývalá spolužačka Laury, že s Laurou na ten živý přenos mají lístky + dva lístky navíc. Proč vzaly dva extra, je otázka, kterou bych nechal stranou. Nicméně mě pozvaly, a také mi navrhly, abych s sebou vzal ještě někoho dalšího. Zeptal jsem se tedy jedné Francouzky, s kterou mám společné hodiny čínštiny, jménem Jorane, zda by neměla zájem. Měla.
Přeskočím cestu tam a samotný koncert, to teď není důležité. Kdyby někdo chtěl, tak mu můžu říct, jaké jsem z hudby měl dojmy, jinak bych asi odkázal na Youtube. To pravé začalo až po koncertu.
Musíte pochopit, že zde nešlo jen o koncert samotný. Celý večer byl pojatý jako taková zábavně-naučná (asi - moc jsem nerozuměl) show pro publikum (nevím, kolik jich tam bylo, ale hala byla obrovská - typoval bych klidně i deset tisíc). Večerem provázela dvojice profesionálních řečníků - málokdy kolem sebe někoho slyším tak pečlivě vyslovovat. Jak je mnohdy zvykem i v Česku, tak se jednalo o muže a ženu.
Nejsem si už jistý pořadím toho, co následovalo. Ale dělo se zhruba toto: po skončení koncertu ona dvojice začala něco říkat. Najednou ta dáma pronesla zvýšeným hlasem do mikrofonu anglickou větu: "Rattle, Rattle, Taipei loves You! (s ne moc pěkným americkým přízvukem - Taiwancům by podle mě spíš slušel Britský BBC přízvuk)" a my s Jorane pochopili, co bude následovat. Žena větu zopakovala a pak se chórem spolu s ní rozezvučela celá hala. Poznatek číslo jedna: Taiwanci se nebojí expresivního projevu. Otázkou ale zůstává, a je to skutečně předmětná otázka, zda je takový projev upřímný. A zda prostě třeba nemají rádi davy (a některá další setkání podobného druhu by toto potvrzovala) a jednoduše se nenechají strhnout a nejdou se zbytkem.
Dál se dělo něco, co zakouším denně kolem sebe, co ovšem při té příležitosti bylo dovedeno do tisícového extrému. V sále trošku potemnělo. Žena na pódiu mluvila dál, nejspíš vydala další povel, protože Taiwanci všude na tribunách začali vytahovat svoje telefony, rozsvěcovali displeje a mávali s nimi. Poznatek číslo dva: Taiwanci mají rádi (mimojiné) zářivé a barevné objekty. To ovšem byla docela roztomilá zábava a člověk si dokázal poměrně snadno představit hvězdnou oblohu (těším se na tu Českou).
Takto to pokračovalo dál. S Jorane jsme nejdříve byli trošku udiveni, ovšem pak jsme to začali ignorovat, povídali si, čekali, až to přejde (Do rozsvícených telefonů opět začalo předchozí skandování).
V jedné chvíli jsem ale začínal pociťovat v hlavě zvláštní pocit. Poznal jsem jak silný vliv může mít tisícihlasné skandované opakování téhož, doslova až do zblbnutí. Protože to je přesně ten efekt, který jsem začal pociťovat - člověku se tím otupí smysly, přestane vnímat ostře, zvláštně se přiblíží mírnému druhu tranzu, ve kterém je snad i více tvárným. A v té chvíli jsem si uvědomil, jak jednoduché pro různé populistické diktátory může být a bylo dav manipulovat, když se tento nechá. S Jorane jsme cítili to stejné: pocit mírného zděšení, ne nechuti, ale zděšení. Opravdu celý výjev naháněl husí kůži. Korunku tomu pak nasadila ona žena, která, nejspíše nevědomky, publiku pro skandování udávala takt opakovaným natahováním a pokrčováním ruky. Naštěstí byla dlaní nahoru. Poznatek číslo tři: ale o tom už jsem mluvil: davová psychóza, ale skutečné emoce? Mimochodem, vzpomeňte si, co jsem tady před dvěma měsíci psal o mé návštěvě "kostela".
Překvapující bylo, že se po asi patnácti minutách tohto stavu podobnému tranzu Sir Simon Rattle na pódiu skutečně objevil, i s částí svého orchestru. Tady už jen drobná poznámka. Je občas úsměvné až opět roztomilé, jak se Taiwanci snaží být světoví, ale ne vždy to výjde. Tak to bylo poznat z toho, jak ona žena (je zvláštní, že, ačkoli promlouval, se ten muž nepodílel na žádné z věcí, o kterých jsem zde hovořil) britského šlechtice oslovovala. "Sir, sir," jako kdyby mluvila na neznámého muže na ulici a ptala se ho na cestu k metru, nejspíš aniž by si uvědomovala, co to slovo před jménem "Simon" skutečně značí. Nechci tedy dělat nějaké nepodložené závěry, ale tak to skutečně vyznělo.
Také nechci dělat nějaké generalizace. Určitě jsou Taiwanci, kteří ve svých projevech ukazují své skutečné emoce, určitě jsou takoví, kteří mají rádi černou, bílou a šedou, určitě jsou takoví, kteří se nenechají strhnout. Ale člověk velice rychle nabyde opačného dojmu.
Řekl jsem, že se Taiwanci snaži být světoví. Abych byl přesný, svět pro ně znamená USA, což se odráží v hudbě, kterou většina z nich poslouchá, ve velkém množství McDonalds, Burger King a dalších amerických řetězců, a také, což je občas otravné, v jejich zálibě a až přehnanému používání amerického přízvuku (je to cílový přízvuk úvodu do fonetiky, kurzu, který jsem si zde zapsal, a je tak výraznou kaňkou na jinak docela příznivém obrázku, který o tomto předmětu mám). Ovšem někdo mi naznačil, nebo se o tom možná hovořilo na jednom z mých předmětů, že přesto přese všechno jsou Taiwanci ve své podstatě značně ochranářští k své kultuře a někdo dokonce mluvil o mírné xenofobii. Tím si však nejsem úplně jistý.
Jorane je docela zábavná holka. Byl jsem se s ní dívat na finále světového šampionátu v rugby (hrála Francie proti Novému Zélandu). Moje první zkušenost. Dokázal jsem říct, že to bylo dost napínavé. Také se učila rusky, tak se občas bavíme tím, že hledáme, nakolik je ruština s češtinou podobná. A já dělám nesmělé krůčky ve francouzštině. A je stoprocentně upřímná.
Ale než se k tomu dostanu, dovolte mi malou odbočku, která s vámi bude sdílet další z mých pozorování zdejších zvyklostí a zvláštností. Taiwan je prudce se vyvíjející země, je jeden ze čtyř asijských tygrů, což denotuje skupinu jihovýchodních - východních asijských zemí, které zažívají obrovský ekonomický růst (jsou jimi Taiwan, Jižní Korea, Hong Kong a Malaysie). Jedním z důsledků je i to, že se zde neustále a prakticky všude staví, a to i v okolí univerzity. Vždyť i koleje, ve kterých bydlím, prošly a stále ještě procházejí rozsáhlou rekonstrukcí. Ale to není to, co jsem chtěl říci především, ačkoli to s tím úzce souvisí a nepochybně je to samo o sobě zajímavé. Samozřejmě, pokud máte v plánu novou budovu, či rekonstrukci budovy staré, potřebujete někoho, kdo to zrealizuje. Kdo by toto prováděl v České republice? Ukrajinci, Češi, Slováci, velice často s cigaretou a lahváčem blízko po ruce. Ale viděli jste někdy v životě, že by tuto práci, a teď myslím opravdu placenou práci, ne jako výpomoc u někoho známého, či na svém vlastním domu, zastávala žena? Tady je to naprosto běžné.
Ale teď k hlavnímu tématu.
Nedávno byl v Taipeji hostem orchestr Berliner Philharmoniker. Pod vedením britského dirigenta Sira Simona Rattlea se představil v National Concert Hall s třemi hudebními kusy: Alborada del gracioso od Maurice Ravela, Concerto for Horn and Orchestra - Moment of Blossoming od Toshia Hosokawy a Symphony No. 9 in d minor od Antona Brucknera.
Zajímavostí, jejíž možnosti by možná nebylo od věci prozkoumat i v Česku, byl fakt, že se celý koncert živě přenášel na tři další místa: Taipei Arena, a dvě další města Hsinchu a Hualien. A ještě zajímavější je fakt, že lístky bylo možné získat zdarma. Pravda, není to stejný zážitek, jako být přímo u toho, ale přesto to stálo za to (zadarmo).
K lístkům jsem se dostal tak trošku jako slepý k houslím. V sobotu, kdy to mělo probíhat, mi napsala jedna taiwanská známá, bývalá spolužačka Laury, že s Laurou na ten živý přenos mají lístky + dva lístky navíc. Proč vzaly dva extra, je otázka, kterou bych nechal stranou. Nicméně mě pozvaly, a také mi navrhly, abych s sebou vzal ještě někoho dalšího. Zeptal jsem se tedy jedné Francouzky, s kterou mám společné hodiny čínštiny, jménem Jorane, zda by neměla zájem. Měla.
Přeskočím cestu tam a samotný koncert, to teď není důležité. Kdyby někdo chtěl, tak mu můžu říct, jaké jsem z hudby měl dojmy, jinak bych asi odkázal na Youtube. To pravé začalo až po koncertu.
Musíte pochopit, že zde nešlo jen o koncert samotný. Celý večer byl pojatý jako taková zábavně-naučná (asi - moc jsem nerozuměl) show pro publikum (nevím, kolik jich tam bylo, ale hala byla obrovská - typoval bych klidně i deset tisíc). Večerem provázela dvojice profesionálních řečníků - málokdy kolem sebe někoho slyším tak pečlivě vyslovovat. Jak je mnohdy zvykem i v Česku, tak se jednalo o muže a ženu.
Nejsem si už jistý pořadím toho, co následovalo. Ale dělo se zhruba toto: po skončení koncertu ona dvojice začala něco říkat. Najednou ta dáma pronesla zvýšeným hlasem do mikrofonu anglickou větu: "Rattle, Rattle, Taipei loves You! (s ne moc pěkným americkým přízvukem - Taiwancům by podle mě spíš slušel Britský BBC přízvuk)" a my s Jorane pochopili, co bude následovat. Žena větu zopakovala a pak se chórem spolu s ní rozezvučela celá hala. Poznatek číslo jedna: Taiwanci se nebojí expresivního projevu. Otázkou ale zůstává, a je to skutečně předmětná otázka, zda je takový projev upřímný. A zda prostě třeba nemají rádi davy (a některá další setkání podobného druhu by toto potvrzovala) a jednoduše se nenechají strhnout a nejdou se zbytkem.
Dál se dělo něco, co zakouším denně kolem sebe, co ovšem při té příležitosti bylo dovedeno do tisícového extrému. V sále trošku potemnělo. Žena na pódiu mluvila dál, nejspíš vydala další povel, protože Taiwanci všude na tribunách začali vytahovat svoje telefony, rozsvěcovali displeje a mávali s nimi. Poznatek číslo dva: Taiwanci mají rádi (mimojiné) zářivé a barevné objekty. To ovšem byla docela roztomilá zábava a člověk si dokázal poměrně snadno představit hvězdnou oblohu (těším se na tu Českou).
Takto to pokračovalo dál. S Jorane jsme nejdříve byli trošku udiveni, ovšem pak jsme to začali ignorovat, povídali si, čekali, až to přejde (Do rozsvícených telefonů opět začalo předchozí skandování).
V jedné chvíli jsem ale začínal pociťovat v hlavě zvláštní pocit. Poznal jsem jak silný vliv může mít tisícihlasné skandované opakování téhož, doslova až do zblbnutí. Protože to je přesně ten efekt, který jsem začal pociťovat - člověku se tím otupí smysly, přestane vnímat ostře, zvláštně se přiblíží mírnému druhu tranzu, ve kterém je snad i více tvárným. A v té chvíli jsem si uvědomil, jak jednoduché pro různé populistické diktátory může být a bylo dav manipulovat, když se tento nechá. S Jorane jsme cítili to stejné: pocit mírného zděšení, ne nechuti, ale zděšení. Opravdu celý výjev naháněl husí kůži. Korunku tomu pak nasadila ona žena, která, nejspíše nevědomky, publiku pro skandování udávala takt opakovaným natahováním a pokrčováním ruky. Naštěstí byla dlaní nahoru. Poznatek číslo tři: ale o tom už jsem mluvil: davová psychóza, ale skutečné emoce? Mimochodem, vzpomeňte si, co jsem tady před dvěma měsíci psal o mé návštěvě "kostela".
Překvapující bylo, že se po asi patnácti minutách tohto stavu podobnému tranzu Sir Simon Rattle na pódiu skutečně objevil, i s částí svého orchestru. Tady už jen drobná poznámka. Je občas úsměvné až opět roztomilé, jak se Taiwanci snaží být světoví, ale ne vždy to výjde. Tak to bylo poznat z toho, jak ona žena (je zvláštní, že, ačkoli promlouval, se ten muž nepodílel na žádné z věcí, o kterých jsem zde hovořil) britského šlechtice oslovovala. "Sir, sir," jako kdyby mluvila na neznámého muže na ulici a ptala se ho na cestu k metru, nejspíš aniž by si uvědomovala, co to slovo před jménem "Simon" skutečně značí. Nechci tedy dělat nějaké nepodložené závěry, ale tak to skutečně vyznělo.
Také nechci dělat nějaké generalizace. Určitě jsou Taiwanci, kteří ve svých projevech ukazují své skutečné emoce, určitě jsou takoví, kteří mají rádi černou, bílou a šedou, určitě jsou takoví, kteří se nenechají strhnout. Ale člověk velice rychle nabyde opačného dojmu.
Řekl jsem, že se Taiwanci snaži být světoví. Abych byl přesný, svět pro ně znamená USA, což se odráží v hudbě, kterou většina z nich poslouchá, ve velkém množství McDonalds, Burger King a dalších amerických řetězců, a také, což je občas otravné, v jejich zálibě a až přehnanému používání amerického přízvuku (je to cílový přízvuk úvodu do fonetiky, kurzu, který jsem si zde zapsal, a je tak výraznou kaňkou na jinak docela příznivém obrázku, který o tomto předmětu mám). Ovšem někdo mi naznačil, nebo se o tom možná hovořilo na jednom z mých předmětů, že přesto přese všechno jsou Taiwanci ve své podstatě značně ochranářští k své kultuře a někdo dokonce mluvil o mírné xenofobii. Tím si však nejsem úplně jistý.
Jorane je docela zábavná holka. Byl jsem se s ní dívat na finále světového šampionátu v rugby (hrála Francie proti Novému Zélandu). Moje první zkušenost. Dokázal jsem říct, že to bylo dost napínavé. Také se učila rusky, tak se občas bavíme tím, že hledáme, nakolik je ruština s češtinou podobná. A já dělám nesmělé krůčky ve francouzštině. A je stoprocentně upřímná.
sobota 19. listopadu 2011
Kondička
Je pátek večer a já v poklidu odpočívám. A řekl jsem si, všiml jsem si, nejsou tady za listopad žádné příspěvky. Tak to přece nemůže zůstat!
Ono se ani není moc co divit. V poslední době se toho moc neděje, jde teď především o školu a ani o víkendech toho času moc nezbývá. Nemyslete si ale, že tento příspěvek bude o ničem.
Mohl bych začít asi takto: každé ráno, určitě každé všední ráno, mi ke vstávání (které se díky hodinám čínštiny děje kolem sedmé) do otevřeného okna hraje jakási podivná hudba. Hned první den, kdy se takto linula, jsem natrefil na jejího původce. Tak se nedaleko mých kolejí odehrává zvláštní podívaná. Skupina asi 20 žen ve středním věku (u Taiwanců se tohle těžko poznává - člověk by řekl, že někomu je třeba 18, a přitom mu/jí je kolem 25), oblečená v růžových trikách, tam nacvičuje....a já vlastně ani nevím, co to je, každopádně se pohybují do rytmu hudby.
A něco podobného člověk, pokud si přivstane, může vidět snad na každém kroku. Ve skupinkách či po jednom se hlavně starší Taiwanci a Taiwanky ráno protahují, cvičí dech, kosti, svaly. Jak často můžeme být svědky něčeho takového v České republice?
Samozřejmě se těžko poznává, zda to má nějaký efekt. Nevím, jestli je jejich mladistvý vzhled zásluhou genů, či tohoto pravidelného cvičení. Tedy, poznávalo by se to těžko, nebýt toho, že jsem mohl být přítomen při pro asi spoustu nás mladých nezapomenutelné události.
Někteří to již ví, někteří asi ještě ne; nicméně hned na začátku studia jsem se zde přidal do klubu bojových umění (pro ty, komu by se snad starostí zvlnilo čelo: je to naprosto bezpečné, nejde o skutečné souboje, pouze nácviky). Mimochodem, tento klub je dílem zodpovědný za nedostatek času, který v návalech občas pociťuju. Sport totiž Taiwanci berou opravdu vážně. Když už nějaký provozují v takové skupině, tak to dělají pořádně - a tak například naše tréninky jsou pětkrát týdně (nechodím na všechny).
Provozovat bojová umění není jen o technikách. Člověk se musí po všech stránkách zocelit, zpevnit svaly, pořádně se protahovat, naučit se správně používat své tělo. To poslední je asi to nejtěžší; Západňané si nejspíš odvykli být v uvolněném postoji a tak jsem velice často upozorňován, abych povolil napětí v ramenou a předloktí.
Dnes jsem se také dozvěděl, že bojová umění jsou o tom správně ovládat vnější a vnitřní tzv. klouby (spíš by se dalo ale mluvit o jakýchsi silových místech). Ty vnější jsou ramena, pánev, kolena, lokty, ruce a chodidla. A vnitřní, a jejich zvládnutí už chce opravdové mistrovství, jsou například tep, srdce, dech.
A jak to vypadá, když člověk zvládne toto vše provést? Minulou neděli byla pořádána jakási show, konalo se setkání nějaké asociace bojových umění tady. Součástí byl mimojiné i výstup našeho klubu a dalších klubů (budou videa). To co ale opravdu stálo za to vidět, co bralo dech, bylo pozorovat staré mistry, kteří ty náročné pohyby stále zvládali a zvládají. Jednomu z nich mohlo být i přes osmdesát let.
K něčemu to tedy asi bude.
Ono se ani není moc co divit. V poslední době se toho moc neděje, jde teď především o školu a ani o víkendech toho času moc nezbývá. Nemyslete si ale, že tento příspěvek bude o ničem.
Mohl bych začít asi takto: každé ráno, určitě každé všední ráno, mi ke vstávání (které se díky hodinám čínštiny děje kolem sedmé) do otevřeného okna hraje jakási podivná hudba. Hned první den, kdy se takto linula, jsem natrefil na jejího původce. Tak se nedaleko mých kolejí odehrává zvláštní podívaná. Skupina asi 20 žen ve středním věku (u Taiwanců se tohle těžko poznává - člověk by řekl, že někomu je třeba 18, a přitom mu/jí je kolem 25), oblečená v růžových trikách, tam nacvičuje....a já vlastně ani nevím, co to je, každopádně se pohybují do rytmu hudby.
A něco podobného člověk, pokud si přivstane, může vidět snad na každém kroku. Ve skupinkách či po jednom se hlavně starší Taiwanci a Taiwanky ráno protahují, cvičí dech, kosti, svaly. Jak často můžeme být svědky něčeho takového v České republice?
Samozřejmě se těžko poznává, zda to má nějaký efekt. Nevím, jestli je jejich mladistvý vzhled zásluhou genů, či tohoto pravidelného cvičení. Tedy, poznávalo by se to těžko, nebýt toho, že jsem mohl být přítomen při pro asi spoustu nás mladých nezapomenutelné události.
Někteří to již ví, někteří asi ještě ne; nicméně hned na začátku studia jsem se zde přidal do klubu bojových umění (pro ty, komu by se snad starostí zvlnilo čelo: je to naprosto bezpečné, nejde o skutečné souboje, pouze nácviky). Mimochodem, tento klub je dílem zodpovědný za nedostatek času, který v návalech občas pociťuju. Sport totiž Taiwanci berou opravdu vážně. Když už nějaký provozují v takové skupině, tak to dělají pořádně - a tak například naše tréninky jsou pětkrát týdně (nechodím na všechny).
Provozovat bojová umění není jen o technikách. Člověk se musí po všech stránkách zocelit, zpevnit svaly, pořádně se protahovat, naučit se správně používat své tělo. To poslední je asi to nejtěžší; Západňané si nejspíš odvykli být v uvolněném postoji a tak jsem velice často upozorňován, abych povolil napětí v ramenou a předloktí.
Dnes jsem se také dozvěděl, že bojová umění jsou o tom správně ovládat vnější a vnitřní tzv. klouby (spíš by se dalo ale mluvit o jakýchsi silových místech). Ty vnější jsou ramena, pánev, kolena, lokty, ruce a chodidla. A vnitřní, a jejich zvládnutí už chce opravdové mistrovství, jsou například tep, srdce, dech.
A jak to vypadá, když člověk zvládne toto vše provést? Minulou neděli byla pořádána jakási show, konalo se setkání nějaké asociace bojových umění tady. Součástí byl mimojiné i výstup našeho klubu a dalších klubů (budou videa). To co ale opravdu stálo za to vidět, co bralo dech, bylo pozorovat staré mistry, kteří ty náročné pohyby stále zvládali a zvládají. Jednomu z nich mohlo být i přes osmdesát let.
K něčemu to tedy asi bude.
úterý 25. října 2011
Nga'ayho!
Nga'ayho!
Tedy hello, tedy ahoj v jazyce Amisů. Amisové jsou jedna ze skupin domorodých obyvatel, jež žijí na Taiwanu. Tím slovem "domorodé" se rozumí to, že to nejsou Hanové, tedy obyvatelé s čínskými kořeny. Ale aby to nebylo tak jednoduché, jazyk Amisů patří do skupiny, kterým se svorně a obecně říká čínština. Proto, když člověk mluví o čínštině, udělá dobře, když to trošku specifikuje. Hovoří o mandarijštině (nejrozšířenější a to, čemu mi obecně říkáme čínština), nebo o kantonštině (mluví se v ní v Hong Kongu, má devět tónů a tím je z těchto jazyků nejsložitější), či snad o taiwanštině (a zde se dostáváme k domorodým jazykům Taiwanu) a amisštině?
Ale proč o tom vlastně mluvím? Tak před víc jak týdnem, přesně o víkendu, kdy se konala Školka, jsem se s velkou skupinou dalších zahraničních studentů účastnil dvoudenního výletu organizovaného klubem NTU pro studentské aktivity. Cíl: Blízké okolí města Hualien, území, kde žije početná skupina domorodých Amisů.
Teď, když se řekne "domorodý", většina si asi představí nějaké skutečné domorodce na způsob nomádských berberů, či některých afrických kmenů. Ovšem spíše se jedná o domorodce na způsob amerických indiánů, respektive toho, co z nich zbylo. Jsou modernizovaní, pouze si zachovají určité sobě vlastní způsoby života. Dokonce ani nežijí v rezervacích, tak jako američtí indiáni, kde by se řídili vlastními zákony.
Musí se ovšem uznat, že nejspíš budou úplně soběstační, což zdaleka není tak běžné. Pěstují rýži (speciální odrůdu - černou) a chovají slepice.
Určitě se ale neštítí menších přivýdělků, jako je třeba průvodcování pro turisty. A tak jsme hned na začátku dostali jednoho takového. Na fotkách je myslím jasné, kdo jím byl. Nepamatuju si jeho jméno, o sobě však prozradil, že jako potomek náčelníka se v podstatě řadí mezi jakousi kmenovou aristokracii.
Pod jeho průvodcovstvím jsme nejdříve zamířili na místo, o kterém říká, že je pro ně svaté. Na vstupní bráně můžete (viz fotky) vidět postavu, která je hlavou dolů. To je prý jejich hlavní bůh; hlavou dolů musí být, protože jinak by to s námi bylo špatné. Další z výrazných symbolů je nepochybně bílý krab. Ten prý vyhynul tak před 600 lety, ale symbolem zůstal. Na této posvátné půdě se mladíci stávali muži/bojovníky. Také se tam nachází zbytky starodávného pohřebiště. Nevím, jak přímo je kultura s pohřebištěm svázaná napojena na současné Amisy. Měli však prý zvláštní způsob pohřbívání. Vždy chtěli dosáhnout toho, aby mrtví byli pohřbíváni zchoulení co nejvíc do tvaru koule, a tak mrtvá těla na určitých místech nařízli, aby se lépe zohýbala.
Výlet se avšak nakonec stal především kulinářským zážitkem. V komunitě Amisů jsme si nejdřív sami nadrtili černou rýži (která má ale výrazný fialový nádech, když se uvaří), jež tak poněkud zkašovitěla a nabyla na lepkavosti. Černá rýže je VÝBORNÁ, a podle všeho nejen chuťově. Pan průvodce prozradil, že má větší obsah železa, než rýže obyčejná.
Amisové nás pak taky učili jejich tradiční tanec, který nejčastěji tančí o sklizni (to je taky jediné období, kdy mohou oficiálně pít jejich rýžové víno - ale ani to už se nedodržuje). S trochou štěstí je nezapomenu a jeho krokům vás naučím.
Večeře byla natolik pestrá, že vám jen těžko budu říkat, z čeho všeho se skládala. Tehdy padlo skutečně velké množství černé rýže.
Podobně se nesl i druhý den. Ten měl však jednu drobnou vadu. Přes veškeré pozitivní zkušenosti, které mohla přinést střelba z luku, zvláštním způsobem tepelně upravené kuře a procházka přírodou, chyběla jedna věc. Ta věc byla původně na programu a měla jí být návštěva domorodé vesnice Amisů. Nevím, co tam na nás čekalo, zda to byla skutečně žijící komunita, či pouhý skanzen, tak či tak to bylo místo hodné návštěvy. Místo, které bylo nahrazeno pláží v Hualienu, která, ačkoli skýtala pohled na skutečně velké vlny, je přecejen něco, co se dá najít i jinde ve světě.
Jediným náhledem do života původního amiského obyvatelstva tak zůstala chýše Kakita'an, kterou já bych směle nazval taiwanskou chaloupkou na kuří nožce. Jedná se o toto. Je docela jasné, že jak střecha, tak stěny, ačkoli z tepelně a vlhkostně dobře izolujícího materiálu, jsou přesto poměrně křehké (i když bambusová podlaha prý nikdy za asi 600 let existence nebyla měněna). Natolik křehké, že by chýše nepřežila silnější tajfun. Proto Amisové dávných dob přišli s takřka revolučním nápadem: chalupu udělali otočnou; aby se prostě otáčela tak, jak vál vítr. Bohužel, jak jste si někteří možná všimli, tomu už tak není, neb je stavba zapuštěna v betonu.
Zajímavým aspektem chajdy jsou její dva vchody. Lidé musí chodit tím bočním, protože ten přední je pouze pro bohy. Tedy, pro bohy a zvířata, ale ta bohům nevadí. Chýše také byla vpodstatě jakýmsi hlavním "stanem", obydlím náčelníka a jeho domácnosti. Pojmout mohla ke spánku až několik stovek lidí. A vše (tedy, téměř vše) se dělo v ní. Je rozdělena na dvě poloviny, s dvěmi ohništi; u jednoho seděli muži a debatovali, u druhého ženy a vařily. Nad tímto druhým ohništěm je také k povšimnutí jakási konstrukce. Její funkce člověku připomene, že lidé mají různé kultury, různá prostředí k obývání, některé věci jsou ale všude nevyhnutelně stejné. Tak například to, že se maso na teple rychle kazí. Takže člověk je buď může uchovat v chladu, nebo vyudit. A právě na uzení sloužila ona konstrukce. Podobně přemýšleli i obyvatelé středověkých měst. Ti měli pro případ obléhání celou věž plnou uzeného masa, které neskažené vydrželo mnoho měsíců. Stejný problém, stejné řešení.
Celá zkušenost byla po více než měsíci v Taipeji a nejbližším okolí osvěžující. Nejen svěží vzduch, ale už jen vidět to, jak odlišným tempem plyne tamní život. Pohodově, bezstarostně.
Nanay masaso’arawho kita a miliyaw.
Tedy hello, tedy ahoj v jazyce Amisů. Amisové jsou jedna ze skupin domorodých obyvatel, jež žijí na Taiwanu. Tím slovem "domorodé" se rozumí to, že to nejsou Hanové, tedy obyvatelé s čínskými kořeny. Ale aby to nebylo tak jednoduché, jazyk Amisů patří do skupiny, kterým se svorně a obecně říká čínština. Proto, když člověk mluví o čínštině, udělá dobře, když to trošku specifikuje. Hovoří o mandarijštině (nejrozšířenější a to, čemu mi obecně říkáme čínština), nebo o kantonštině (mluví se v ní v Hong Kongu, má devět tónů a tím je z těchto jazyků nejsložitější), či snad o taiwanštině (a zde se dostáváme k domorodým jazykům Taiwanu) a amisštině?
Ale proč o tom vlastně mluvím? Tak před víc jak týdnem, přesně o víkendu, kdy se konala Školka, jsem se s velkou skupinou dalších zahraničních studentů účastnil dvoudenního výletu organizovaného klubem NTU pro studentské aktivity. Cíl: Blízké okolí města Hualien, území, kde žije početná skupina domorodých Amisů.
Teď, když se řekne "domorodý", většina si asi představí nějaké skutečné domorodce na způsob nomádských berberů, či některých afrických kmenů. Ovšem spíše se jedná o domorodce na způsob amerických indiánů, respektive toho, co z nich zbylo. Jsou modernizovaní, pouze si zachovají určité sobě vlastní způsoby života. Dokonce ani nežijí v rezervacích, tak jako američtí indiáni, kde by se řídili vlastními zákony.
Musí se ovšem uznat, že nejspíš budou úplně soběstační, což zdaleka není tak běžné. Pěstují rýži (speciální odrůdu - černou) a chovají slepice.
Určitě se ale neštítí menších přivýdělků, jako je třeba průvodcování pro turisty. A tak jsme hned na začátku dostali jednoho takového. Na fotkách je myslím jasné, kdo jím byl. Nepamatuju si jeho jméno, o sobě však prozradil, že jako potomek náčelníka se v podstatě řadí mezi jakousi kmenovou aristokracii.
Pod jeho průvodcovstvím jsme nejdříve zamířili na místo, o kterém říká, že je pro ně svaté. Na vstupní bráně můžete (viz fotky) vidět postavu, která je hlavou dolů. To je prý jejich hlavní bůh; hlavou dolů musí být, protože jinak by to s námi bylo špatné. Další z výrazných symbolů je nepochybně bílý krab. Ten prý vyhynul tak před 600 lety, ale symbolem zůstal. Na této posvátné půdě se mladíci stávali muži/bojovníky. Také se tam nachází zbytky starodávného pohřebiště. Nevím, jak přímo je kultura s pohřebištěm svázaná napojena na současné Amisy. Měli však prý zvláštní způsob pohřbívání. Vždy chtěli dosáhnout toho, aby mrtví byli pohřbíváni zchoulení co nejvíc do tvaru koule, a tak mrtvá těla na určitých místech nařízli, aby se lépe zohýbala.
Výlet se avšak nakonec stal především kulinářským zážitkem. V komunitě Amisů jsme si nejdřív sami nadrtili černou rýži (která má ale výrazný fialový nádech, když se uvaří), jež tak poněkud zkašovitěla a nabyla na lepkavosti. Černá rýže je VÝBORNÁ, a podle všeho nejen chuťově. Pan průvodce prozradil, že má větší obsah železa, než rýže obyčejná.
Amisové nás pak taky učili jejich tradiční tanec, který nejčastěji tančí o sklizni (to je taky jediné období, kdy mohou oficiálně pít jejich rýžové víno - ale ani to už se nedodržuje). S trochou štěstí je nezapomenu a jeho krokům vás naučím.
Večeře byla natolik pestrá, že vám jen těžko budu říkat, z čeho všeho se skládala. Tehdy padlo skutečně velké množství černé rýže.
Podobně se nesl i druhý den. Ten měl však jednu drobnou vadu. Přes veškeré pozitivní zkušenosti, které mohla přinést střelba z luku, zvláštním způsobem tepelně upravené kuře a procházka přírodou, chyběla jedna věc. Ta věc byla původně na programu a měla jí být návštěva domorodé vesnice Amisů. Nevím, co tam na nás čekalo, zda to byla skutečně žijící komunita, či pouhý skanzen, tak či tak to bylo místo hodné návštěvy. Místo, které bylo nahrazeno pláží v Hualienu, která, ačkoli skýtala pohled na skutečně velké vlny, je přecejen něco, co se dá najít i jinde ve světě.
Jediným náhledem do života původního amiského obyvatelstva tak zůstala chýše Kakita'an, kterou já bych směle nazval taiwanskou chaloupkou na kuří nožce. Jedná se o toto. Je docela jasné, že jak střecha, tak stěny, ačkoli z tepelně a vlhkostně dobře izolujícího materiálu, jsou přesto poměrně křehké (i když bambusová podlaha prý nikdy za asi 600 let existence nebyla měněna). Natolik křehké, že by chýše nepřežila silnější tajfun. Proto Amisové dávných dob přišli s takřka revolučním nápadem: chalupu udělali otočnou; aby se prostě otáčela tak, jak vál vítr. Bohužel, jak jste si někteří možná všimli, tomu už tak není, neb je stavba zapuštěna v betonu.
Zajímavým aspektem chajdy jsou její dva vchody. Lidé musí chodit tím bočním, protože ten přední je pouze pro bohy. Tedy, pro bohy a zvířata, ale ta bohům nevadí. Chýše také byla vpodstatě jakýmsi hlavním "stanem", obydlím náčelníka a jeho domácnosti. Pojmout mohla ke spánku až několik stovek lidí. A vše (tedy, téměř vše) se dělo v ní. Je rozdělena na dvě poloviny, s dvěmi ohništi; u jednoho seděli muži a debatovali, u druhého ženy a vařily. Nad tímto druhým ohništěm je také k povšimnutí jakási konstrukce. Její funkce člověku připomene, že lidé mají různé kultury, různá prostředí k obývání, některé věci jsou ale všude nevyhnutelně stejné. Tak například to, že se maso na teple rychle kazí. Takže člověk je buď může uchovat v chladu, nebo vyudit. A právě na uzení sloužila ona konstrukce. Podobně přemýšleli i obyvatelé středověkých měst. Ti měli pro případ obléhání celou věž plnou uzeného masa, které neskažené vydrželo mnoho měsíců. Stejný problém, stejné řešení.
Celá zkušenost byla po více než měsíci v Taipeji a nejbližším okolí osvěžující. Nejen svěží vzduch, ale už jen vidět to, jak odlišným tempem plyne tamní život. Pohodově, bezstarostně.
Nanay masaso’arawho kita a miliyaw.
sobota 22. října 2011
Adresa
Krátká ozvěna z Pacifiku.
Uvědomil jsem si, že jsem tak různě rozesílal mou adresu na koleje, kde bydlím, ale sem, na nejviditelnější místo, jsem to nedal. Takže to teď napravuju.
Room No. 208, No. 30, Hsin Hai Road, Sec. 3, Taipei 10668, Taiwan (ROC)
Tak kdybyste měli nějaké větší nutkání zkusit jak funguje mezinárodní pošta, tak právě máte příležitost.
Mimochodem, dlouho jsem si lámal hlavu (rozuměj - kdykoli jsem si na to vzpomněl), proč Taiwanci občas jako datum píší 100/10/22. V čínštině se nejdřív postupuje od roku, pak měsíc, pak den (a pak denní doba, pak hodina, pak minuty). Ale to není to matoucí. Konečně jsem si jednou vzpomněl v situaci, kdy kolem byl člověk, kterého jsem se mohl zeptat. Odpověď je jasná. Stejně jako Francouzi před více než 200 lety začali počítat nový kalendář začínající od prvního roku Revoluce, tak i tady mají speciální počítání - od prvního roku samostatnosti ROC. Samozřejmě ale používají i gregoriánský kalendář.
Za chvíli se opět ozvu.
Uvědomil jsem si, že jsem tak různě rozesílal mou adresu na koleje, kde bydlím, ale sem, na nejviditelnější místo, jsem to nedal. Takže to teď napravuju.
Room No. 208, No. 30, Hsin Hai Road, Sec. 3, Taipei 10668, Taiwan (ROC)
Tak kdybyste měli nějaké větší nutkání zkusit jak funguje mezinárodní pošta, tak právě máte příležitost.
Mimochodem, dlouho jsem si lámal hlavu (rozuměj - kdykoli jsem si na to vzpomněl), proč Taiwanci občas jako datum píší 100/10/22. V čínštině se nejdřív postupuje od roku, pak měsíc, pak den (a pak denní doba, pak hodina, pak minuty). Ale to není to matoucí. Konečně jsem si jednou vzpomněl v situaci, kdy kolem byl člověk, kterého jsem se mohl zeptat. Odpověď je jasná. Stejně jako Francouzi před více než 200 lety začali počítat nový kalendář začínající od prvního roku Revoluce, tak i tady mají speciální počítání - od prvního roku samostatnosti ROC. Samozřejmě ale používají i gregoriánský kalendář.
Za chvíli se opět ozvu.
pátek 14. října 2011
Yeliu
Abych smazal mé všechny blogové resty, zbývá už jen jeden příspěvek. Voila, tady je.
Minulé pondělí se čtyřlčlenná výprava složená ze dvou Taiwanců, jedné Francouzky jménem Laetitia (která ale pochází z Reunionu - ostrovu v Indickém oceánu Francii patřící) a mě vydala na výlet do geologické rezervace v Yeliu.
Cítím, že je potřeba nejdříve vyjasnit, proč jsme si na celodenní výlet zvolili zrovna pondělí. Tak tedy, minulé pondělí, 10. října, byl na Taiwanu státní svátek. A co se slavilo? Ten den tomu bylo přesně 100 let od vzniku Čínské republiky. Toto si taky vyžaduje objasnění. Před 100 lety, v roce 1911, totiž Taiwan byl stále ještě pod koloniální nadvládou Japonska, tak co má co Taiwan něco takového slavit? Je ale potřeba si uvědomit, že se 10. října připomínal vznik Čínské republiky, nikoliv samostatnost Formosy. A Čínská republika v roce 1911 skutečně vznikla, její centrum ale bylo v Beijingu, v pevninské Číně. A je to přesně ta samá Čínská republika, která se v roce 1949 zbalila, vzala s sebou značnou část archivů, státního pokladu a armády a pod taktovkou Chian Kai Sheka utekla před Maovým tažením na Taiwan.
Tak to bylo něco z historie. Teď už k našemu výletu. Mimochodem, způsob oslavy tohoto výročí je nastíněn na prvních fotografiích na tomto výletu pořízených. Jsou to ty s vojenskou technikou.
Zpátky k našemu hlavnímu cíli. Yeliu je velice úzký a malý poloostrov nacházející se na severovýchodním pobřeží Taiwanu. Je to relikvie působení mořské vody, která nejspíš kdysi dávno sahala dál, než tomu je teď. Vítr určitě měl také své slovo a výsledek je tak jasný. V měkkém vápenci tyto elementy zanechaly skutečně viditelnou stopu.
Jedna z těch více slavných stop je takzvaná Queen's Head (Hlava královny). Je to vápencový útvar, který je zvláštním způsobem více nahlodán vespod, takže připomíná krk a pak se rozšiřuje do podoby hlavy. Nevím, podle které královny je to pojmenováno, ale silně mi celý monument, když už bych se měl zamyslet nad královnami, připomíná bustu Nefertiti. Queen's Head není nikde na fotkách. Opět se mi vybila baterka. Musím si koupit jednu náhradní.
Celá rezervace se nesla v podobném duchu. Různě zvláštně tvarované skály, jedna za druhou.
Naše pozornost se ale spíše točila k moři, které skýtalo daleko zajímavější podívanou. Sice to nebylo nijak extrémní, ale vlny, které bičovaly pobřeží, byly určitě daleko větší, než ty v Chorvatsku. S pobřežím, které z polostrova bylo vidět poněkud z dálky a mírně v mlze, vodní hladina vytvářela zajímavé panorama.
No, skoro by se chtělo skončit tady, nebýt ještě jednoho zážitku - je to přecejen pobřeží a pobřeží obvykle mívá čerstvé plody moře. A ty jsme také šli ochutnat. Bylo to asi poprvé, co jsem ochutnal takové bohatství moře. Docela mi chutnalo, ale okamžitě jsem poznal, že je opravdu velký rozdíl, když to člověk dostane opravdu čerstvé. Krevety jsem už dříve ochutnal, ale oproti tomu, co bylo na talíři toto pondělí, to bylo jako akorát uškvařené sádlo proti silně připálenému.
Minulé pondělí se čtyřlčlenná výprava složená ze dvou Taiwanců, jedné Francouzky jménem Laetitia (která ale pochází z Reunionu - ostrovu v Indickém oceánu Francii patřící) a mě vydala na výlet do geologické rezervace v Yeliu.
Cítím, že je potřeba nejdříve vyjasnit, proč jsme si na celodenní výlet zvolili zrovna pondělí. Tak tedy, minulé pondělí, 10. října, byl na Taiwanu státní svátek. A co se slavilo? Ten den tomu bylo přesně 100 let od vzniku Čínské republiky. Toto si taky vyžaduje objasnění. Před 100 lety, v roce 1911, totiž Taiwan byl stále ještě pod koloniální nadvládou Japonska, tak co má co Taiwan něco takového slavit? Je ale potřeba si uvědomit, že se 10. října připomínal vznik Čínské republiky, nikoliv samostatnost Formosy. A Čínská republika v roce 1911 skutečně vznikla, její centrum ale bylo v Beijingu, v pevninské Číně. A je to přesně ta samá Čínská republika, která se v roce 1949 zbalila, vzala s sebou značnou část archivů, státního pokladu a armády a pod taktovkou Chian Kai Sheka utekla před Maovým tažením na Taiwan.
Tak to bylo něco z historie. Teď už k našemu výletu. Mimochodem, způsob oslavy tohoto výročí je nastíněn na prvních fotografiích na tomto výletu pořízených. Jsou to ty s vojenskou technikou.
Zpátky k našemu hlavnímu cíli. Yeliu je velice úzký a malý poloostrov nacházející se na severovýchodním pobřeží Taiwanu. Je to relikvie působení mořské vody, která nejspíš kdysi dávno sahala dál, než tomu je teď. Vítr určitě měl také své slovo a výsledek je tak jasný. V měkkém vápenci tyto elementy zanechaly skutečně viditelnou stopu.
Jedna z těch více slavných stop je takzvaná Queen's Head (Hlava královny). Je to vápencový útvar, který je zvláštním způsobem více nahlodán vespod, takže připomíná krk a pak se rozšiřuje do podoby hlavy. Nevím, podle které královny je to pojmenováno, ale silně mi celý monument, když už bych se měl zamyslet nad královnami, připomíná bustu Nefertiti. Queen's Head není nikde na fotkách. Opět se mi vybila baterka. Musím si koupit jednu náhradní.
Celá rezervace se nesla v podobném duchu. Různě zvláštně tvarované skály, jedna za druhou.
Naše pozornost se ale spíše točila k moři, které skýtalo daleko zajímavější podívanou. Sice to nebylo nijak extrémní, ale vlny, které bičovaly pobřeží, byly určitě daleko větší, než ty v Chorvatsku. S pobřežím, které z polostrova bylo vidět poněkud z dálky a mírně v mlze, vodní hladina vytvářela zajímavé panorama.
No, skoro by se chtělo skončit tady, nebýt ještě jednoho zážitku - je to přecejen pobřeží a pobřeží obvykle mívá čerstvé plody moře. A ty jsme také šli ochutnat. Bylo to asi poprvé, co jsem ochutnal takové bohatství moře. Docela mi chutnalo, ale okamžitě jsem poznal, že je opravdu velký rozdíl, když to člověk dostane opravdu čerstvé. Krevety jsem už dříve ochutnal, ale oproti tomu, co bylo na talíři toto pondělí, to bylo jako akorát uškvařené sádlo proti silně připálenému.
Pingxi
Pokračujeme v dalších Taiwanských dobrodružstvích. Toto vypráví o výpravě uskutečněné poslední neděli.
Nejdřív něco k sestavě. Byl jsem v podstatě pozván Laurou a jejími kamarádkami, s tím, že tam budou i kamarádi těchto kamarádek. Dřív, než kohokoli začnou napadat jakékoli nápady, již předem musím zdůraznit to slovo "kamarádi". Takže ta sestava: zkráceně řečeno to bylo celkem pět Taiwanek, jeden Taiwanec, jedna Němka a já.
Takto jsme vlakem vyrazili v neděli ráno na jihovýchod od Taipeje, do místa zvaného Pingxi. Naprosto jsem netušil, co čekat, takže jsem vlastně ani nemohl být zklamaný.
Během cesty se nic zvláštního nestalo, tak mi jen dovolte jednu poznámku. Napadla mě při nástupu do vlaku. Přemýšlel jsem, jak se asi budu cítit, až budu opět v Nosislavi a v Brně. Až budu jezdit šalinami do školy a vlaky po České republice. Nejspíš si asi řeknu, jaká je to pohoda. Jak je všude liduprázdno. Protože dokud člověk nezažije vlaky v Taiwanu, nemůže znát význam slova "přecpaný".
Než pomyslně vystoupíme z vlaku, chtěl bych říct něco o tom, kam jsme se vypravili, a o účelu cesty. K tomu druhému: pokud jsem to původně dobře pochopil, tak někteří, vybaveni profi foťáky (vyzkoušel jsem si je - je to fakt lahoda - Bene, závidím), tam jeli, aby mohli fotit. Ale myslím si, že nakonec to byl prostě jen "výlet".
K tomu prvnímu: Cílem, jak bylo řečeno, bylo Pingxi. Jedná se o spíše venkovský distrikt/údolí, kudy jednak protíká nějaká řeka (tuším, že Keelung), jednak tam projíždí asi jedna ze starších drah a jednak se tam na začátku 20. století těžilo dřevěné uhlí.
První zastávka byla z důvodu pro mě těžko pochopitelného - to místo je známé tím, že je tam hodně koček volně se pohybujících. A, jak to je již v mírně "roztomilé" povaze Taiwanek, holky je prostě potřebovaly vidět. Takže, během toho, co ony naháněly značně vypasené a zlenivělé šelmy, já jsem se spíš díval po okolí. A bylo na co. Není tam nic speciálního, co by lákalo miliony turistů, ale místo skýtá nádherný výhled na scenérii, která kombinuje hustými subtropickými lesy porostlý zvlněný terén s vyššími vrcholy v dálce, s čínským vesnickým stylem, místy s relikty těžařství a jako bonus je pak ona dráha, která vše dělá velice zajímavé a fotogenické. Lepší, myslím, bude prohlídnout si fotky.
Druhá zastávka se nesla v podobném duchu, jen vesnice/městečko, ve kterém jsme stavěli, je speciální tím, že přímo středem prochází právě ta trať. Navíc je to známé jako město luceren/lampionů, především na čínský nový rok. Na asi metr vysoký lampion napíšete nějaký vzkaz, většinou nějaké přání, obsluha pak přidá výztuž a palivo, a jako horkovzdušný balón to vypustí k nebesům.
To bylo v podstatě vše, pak už jsme se jen prošli městem (kde jsem, mimochodem, světe div se, viděl mimořádně vymetený obchod) a zamířili jsme zpět do Taipeje.
Tam už čekalo pouze důstojné zakončení - nejdříve večeře v podobě deseti kousků taiwanských "knedlíků". Je to samozřejmě něco úplně jiného. Nevím, z čeho je to těsto, ale s náplní vevnitř (maso, zelenina) a s polevou dle vlastního výběru je to skutečná delikatesa. Pak, už ve značně redukované sestavě, zbývalo pouze celý den spláchnout vynikající Stellou Artois v baru západního stylu. To je vždy docela sváteční událost, dobré pivo tady není úplně nejlevnější. Je dokonce dražší, než sklenka whiskey.
Na první pohled se to nezdá jako moc, ale tento výlet se mi hodně líbil. Bylo skvělou zkušeností podívat se také na trošku jinou stránku Taiwanu - na tu venkovskou, kde se civilizace skutečně mýsí s přírodou. A co je hlavní, tento mix ve výsledku vypadá úplně jinak, než na co jsme zvyklí v České republice.
Nejdřív něco k sestavě. Byl jsem v podstatě pozván Laurou a jejími kamarádkami, s tím, že tam budou i kamarádi těchto kamarádek. Dřív, než kohokoli začnou napadat jakékoli nápady, již předem musím zdůraznit to slovo "kamarádi". Takže ta sestava: zkráceně řečeno to bylo celkem pět Taiwanek, jeden Taiwanec, jedna Němka a já.
Takto jsme vlakem vyrazili v neděli ráno na jihovýchod od Taipeje, do místa zvaného Pingxi. Naprosto jsem netušil, co čekat, takže jsem vlastně ani nemohl být zklamaný.
Během cesty se nic zvláštního nestalo, tak mi jen dovolte jednu poznámku. Napadla mě při nástupu do vlaku. Přemýšlel jsem, jak se asi budu cítit, až budu opět v Nosislavi a v Brně. Až budu jezdit šalinami do školy a vlaky po České republice. Nejspíš si asi řeknu, jaká je to pohoda. Jak je všude liduprázdno. Protože dokud člověk nezažije vlaky v Taiwanu, nemůže znát význam slova "přecpaný".
Než pomyslně vystoupíme z vlaku, chtěl bych říct něco o tom, kam jsme se vypravili, a o účelu cesty. K tomu druhému: pokud jsem to původně dobře pochopil, tak někteří, vybaveni profi foťáky (vyzkoušel jsem si je - je to fakt lahoda - Bene, závidím), tam jeli, aby mohli fotit. Ale myslím si, že nakonec to byl prostě jen "výlet".
K tomu prvnímu: Cílem, jak bylo řečeno, bylo Pingxi. Jedná se o spíše venkovský distrikt/údolí, kudy jednak protíká nějaká řeka (tuším, že Keelung), jednak tam projíždí asi jedna ze starších drah a jednak se tam na začátku 20. století těžilo dřevěné uhlí.
První zastávka byla z důvodu pro mě těžko pochopitelného - to místo je známé tím, že je tam hodně koček volně se pohybujících. A, jak to je již v mírně "roztomilé" povaze Taiwanek, holky je prostě potřebovaly vidět. Takže, během toho, co ony naháněly značně vypasené a zlenivělé šelmy, já jsem se spíš díval po okolí. A bylo na co. Není tam nic speciálního, co by lákalo miliony turistů, ale místo skýtá nádherný výhled na scenérii, která kombinuje hustými subtropickými lesy porostlý zvlněný terén s vyššími vrcholy v dálce, s čínským vesnickým stylem, místy s relikty těžařství a jako bonus je pak ona dráha, která vše dělá velice zajímavé a fotogenické. Lepší, myslím, bude prohlídnout si fotky.
Druhá zastávka se nesla v podobném duchu, jen vesnice/městečko, ve kterém jsme stavěli, je speciální tím, že přímo středem prochází právě ta trať. Navíc je to známé jako město luceren/lampionů, především na čínský nový rok. Na asi metr vysoký lampion napíšete nějaký vzkaz, většinou nějaké přání, obsluha pak přidá výztuž a palivo, a jako horkovzdušný balón to vypustí k nebesům.
To bylo v podstatě vše, pak už jsme se jen prošli městem (kde jsem, mimochodem, světe div se, viděl mimořádně vymetený obchod) a zamířili jsme zpět do Taipeje.
Tam už čekalo pouze důstojné zakončení - nejdříve večeře v podobě deseti kousků taiwanských "knedlíků". Je to samozřejmě něco úplně jiného. Nevím, z čeho je to těsto, ale s náplní vevnitř (maso, zelenina) a s polevou dle vlastního výběru je to skutečná delikatesa. Pak, už ve značně redukované sestavě, zbývalo pouze celý den spláchnout vynikající Stellou Artois v baru západního stylu. To je vždy docela sváteční událost, dobré pivo tady není úplně nejlevnější. Je dokonce dražší, než sklenka whiskey.
Na první pohled se to nezdá jako moc, ale tento výlet se mi hodně líbil. Bylo skvělou zkušeností podívat se také na trošku jinou stránku Taiwanu - na tu venkovskou, kde se civilizace skutečně mýsí s přírodou. A co je hlavní, tento mix ve výsledku vypadá úplně jinak, než na co jsme zvyklí v České republice.
středa 12. října 2011
Konfuciovy narozeniny a nějaké poznatky
Tak se opět hlásím se zpožděným příspěvkem. Tento se vrací k události z před čtrnácti dny. 28. září slavil, respektive Číňané, Taiwanci, nejspíš i Korejci, Japonci a další slavili a on se jen tiše díval z čínského nebe, narozeniny Konfucius (nebo Konfucia, podle toho, z jakého pohledu se na to díváte).
Ano, je toho opravdu hodně, co o tomto východním kousku světa víme. Koho by to bylo napadlo, že ve stejný den, ve který si Češi připomínají zavraždění svatého Václava, někde sedm tisíc kilometrů daleko vzdávají hold slavnému čínskému učenci a učiteli (vlastně taková obdoba Komenského) ?
Tak ten se prosím pěkně narodil někdy před 2 500 lety. Podrobnosti z jeho života nechám na každém, ať si zjistí. Teď už ale k tomu, proč se o tom vůbec zmiňuji.
Tak na některými opěvovaném, jinými zatracovaném facebooku existuje skupina, která zhromažďuje všechny zahraniční studenty v NTU. Člověk tam může hledat pomoc, domlouvat si výlety, jazykové výměny a tak podobně. Je to velice užitečná věc. A v předvečer oné události se tam objevil návrh, zda někdo nechce zajít do Konfuciova chrámu v Taipeji, kde od šesti hodin ráno měla probíhat slavnost. Ano, čtete správně, od šesti hodin ráno. Dlooouho jsem váhal, zda dát přednost spánku, nebo vstát ve čtyři hodiny ráno a pokusit se dostat k dalšímu unikátnímu zážitku. Tato touha nakonec vyhrála. Dalšími do party byla jedna Italka a jeden Američan.
Když jsme dorazili na místo, museli jsme se zařadit na konec značně dlouhé řady. Když se chrám otevřel a my začali postupovat, teprve teď jsme zjistili, že ke vstupu na tuto událost je potřeba lístek. Bohužel už žádný nebyl, a tak se zdálo, že ztvrdneme venku před velkou obrazovkou, na které bylo live pouštěno to, co se natáčelo vevnitř.
Ale štěstí se někdy dokáže pořádně zašklebit; deset minut nato jsme si to vykračovali směrem ke vstupu s lístky v ruce, které tam začala rozdávat nějaká dáma.
Ukázalo se však, že tato výhra balancovala na pokraji útesu, pod kterým zela jáma obávaného Pyrrhova vítězství. Chrám byl doslova přecpaný lidmi. Museli jsme být hodně trpěliví a bojovní, abychom dosáhli na nějaká místa, z kterých se celá ceremonie dala sledovat.
A ta ceremonie? No, byl to opravdu jedinečný a zvláštní zážitek, ale místy trošku opakující se a až nudný. Však posuďte sami, ve fotkách je i jedno video, které se mi tam podařilo natočit (pravda, trošku se mi to třepe, ale přecejen jsem držel ruku s foťákem 4 minuty nataženou nad hlavou). Pro pořádnou představu je ale potřeba těch několik málo minut natáhnout na hodinu a půl.
Je samozřejmě jasné, že Taiwanci v tom viděli větší hloubku. Tu ale asi nikdy nezměříme.
Mimochodem, jelikož byl učitelem, Konfuciovy narozeniny jsou zde považovány za den učitelů. Takže, až budete příště vzpomínat na smrt sv. Václava, můžete zároveň potěšit své známé, které se tímto řemeslem živí.
Teď z úplně jiného soudku. Pozorování, o kterých chci mluvit, jsem udělal už dávno, ale až teď jsem si konečně vzpomněl o nich napsat na blog.
Bod číslo jedna: 7/11, neboli Seven-Eleven. Tento původně americký obchod byl Taiwanci dotažen do dokonalosti. Krom toho, že zde můžete, byť v omezeném množství (tedy krom jídla) koupit snad cokoli, je jeho existence důležitá ještě jinak. To je zakódováno v jeho názvu. Lze jej číst takto: sedm dní v týdnu, jedenáct hodin denně. Tak to tedy bylo původně. Teď poslouchejte, jak to zní na Taiwanu: sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Tak. Nevím, co budu dělat, až se vrátím do Česka. Bude to docela velký nezvyk, když nebudu moci zajít do obchodu, kdykoli si vzpomenu.
Bod číslo dva: Jako v laboratoři. Ne že bych si připadal jako laboratorní krysa, spíš mám namysli obecnou čistotu, která v několikamilionovém městě je. A to dokonce i v Night Marketech, kde, jestli si vzpomenete, se vše děje na ulici, dokonce i mytí nádobí. K tomu bych ještě dodal jednu věc: sice se zde dají najít, ale chvíli to trvá - odpadkové koše. Fakt, že i přes jejich minimální množství (schválně se projděte Brnem: na kolik košů narazíte na, řekněme sto metrech?) je zde čisto a po zemi se neválejí žádné papírky, musí svědčit jedině o obrovské disciplíně a vůli Taiwanců tuto čistotu udržovat. Speciální je v tomto ohledu MRT, místní metro. Tam je ale důvod pro naprostou čistotu a nepoškozenost jasný: vysoké, několikatisícové pokuty hrozí každému, kdo by v metru kouřil, jedl, pil, nebo žvýkal žvýkačku.
Bod číslo tři: popeláři. Malá třešnička na závěr. Každý večer projíždí městem popeláři. Funguje to tak, že zastaví, vy vyneste své odpadky v pytlích a hodíte to na korbu. A aby se patřičně ohlásili, hrají vždy nějakou monofonní melodii. A zde ta třešnička: mezi nimi je i Für Elize od Ludwiga van Beethovena.
Ano, je toho opravdu hodně, co o tomto východním kousku světa víme. Koho by to bylo napadlo, že ve stejný den, ve který si Češi připomínají zavraždění svatého Václava, někde sedm tisíc kilometrů daleko vzdávají hold slavnému čínskému učenci a učiteli (vlastně taková obdoba Komenského) ?
Tak ten se prosím pěkně narodil někdy před 2 500 lety. Podrobnosti z jeho života nechám na každém, ať si zjistí. Teď už ale k tomu, proč se o tom vůbec zmiňuji.
Tak na některými opěvovaném, jinými zatracovaném facebooku existuje skupina, která zhromažďuje všechny zahraniční studenty v NTU. Člověk tam může hledat pomoc, domlouvat si výlety, jazykové výměny a tak podobně. Je to velice užitečná věc. A v předvečer oné události se tam objevil návrh, zda někdo nechce zajít do Konfuciova chrámu v Taipeji, kde od šesti hodin ráno měla probíhat slavnost. Ano, čtete správně, od šesti hodin ráno. Dlooouho jsem váhal, zda dát přednost spánku, nebo vstát ve čtyři hodiny ráno a pokusit se dostat k dalšímu unikátnímu zážitku. Tato touha nakonec vyhrála. Dalšími do party byla jedna Italka a jeden Američan.
Když jsme dorazili na místo, museli jsme se zařadit na konec značně dlouhé řady. Když se chrám otevřel a my začali postupovat, teprve teď jsme zjistili, že ke vstupu na tuto událost je potřeba lístek. Bohužel už žádný nebyl, a tak se zdálo, že ztvrdneme venku před velkou obrazovkou, na které bylo live pouštěno to, co se natáčelo vevnitř.
Ale štěstí se někdy dokáže pořádně zašklebit; deset minut nato jsme si to vykračovali směrem ke vstupu s lístky v ruce, které tam začala rozdávat nějaká dáma.
Ukázalo se však, že tato výhra balancovala na pokraji útesu, pod kterým zela jáma obávaného Pyrrhova vítězství. Chrám byl doslova přecpaný lidmi. Museli jsme být hodně trpěliví a bojovní, abychom dosáhli na nějaká místa, z kterých se celá ceremonie dala sledovat.
A ta ceremonie? No, byl to opravdu jedinečný a zvláštní zážitek, ale místy trošku opakující se a až nudný. Však posuďte sami, ve fotkách je i jedno video, které se mi tam podařilo natočit (pravda, trošku se mi to třepe, ale přecejen jsem držel ruku s foťákem 4 minuty nataženou nad hlavou). Pro pořádnou představu je ale potřeba těch několik málo minut natáhnout na hodinu a půl.
Je samozřejmě jasné, že Taiwanci v tom viděli větší hloubku. Tu ale asi nikdy nezměříme.
Mimochodem, jelikož byl učitelem, Konfuciovy narozeniny jsou zde považovány za den učitelů. Takže, až budete příště vzpomínat na smrt sv. Václava, můžete zároveň potěšit své známé, které se tímto řemeslem živí.
Teď z úplně jiného soudku. Pozorování, o kterých chci mluvit, jsem udělal už dávno, ale až teď jsem si konečně vzpomněl o nich napsat na blog.
Bod číslo jedna: 7/11, neboli Seven-Eleven. Tento původně americký obchod byl Taiwanci dotažen do dokonalosti. Krom toho, že zde můžete, byť v omezeném množství (tedy krom jídla) koupit snad cokoli, je jeho existence důležitá ještě jinak. To je zakódováno v jeho názvu. Lze jej číst takto: sedm dní v týdnu, jedenáct hodin denně. Tak to tedy bylo původně. Teď poslouchejte, jak to zní na Taiwanu: sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Tak. Nevím, co budu dělat, až se vrátím do Česka. Bude to docela velký nezvyk, když nebudu moci zajít do obchodu, kdykoli si vzpomenu.
Bod číslo dva: Jako v laboratoři. Ne že bych si připadal jako laboratorní krysa, spíš mám namysli obecnou čistotu, která v několikamilionovém městě je. A to dokonce i v Night Marketech, kde, jestli si vzpomenete, se vše děje na ulici, dokonce i mytí nádobí. K tomu bych ještě dodal jednu věc: sice se zde dají najít, ale chvíli to trvá - odpadkové koše. Fakt, že i přes jejich minimální množství (schválně se projděte Brnem: na kolik košů narazíte na, řekněme sto metrech?) je zde čisto a po zemi se neválejí žádné papírky, musí svědčit jedině o obrovské disciplíně a vůli Taiwanců tuto čistotu udržovat. Speciální je v tomto ohledu MRT, místní metro. Tam je ale důvod pro naprostou čistotu a nepoškozenost jasný: vysoké, několikatisícové pokuty hrozí každému, kdo by v metru kouřil, jedl, pil, nebo žvýkal žvýkačku.
Bod číslo tři: popeláři. Malá třešnička na závěr. Každý večer projíždí městem popeláři. Funguje to tak, že zastaví, vy vyneste své odpadky v pytlích a hodíte to na korbu. A aby se patřičně ohlásili, hrají vždy nějakou monofonní melodii. A zde ta třešnička: mezi nimi je i Für Elize od Ludwiga van Beethovena.
sobota 8. října 2011
Taipei ZOO, Maogong gondolla
Potřebuju dohnat všechny blogové resty, takže následující řádky budou o událostech a zážitcích poměrně starých.
Začnu výletem do ZOO v Taipeji a následujícím výjezdem na Maogong, sprostředkovaným tamní gondolou, nebo, chcete-li, kabinkovou lanovkou. Toto se uskutečnilo v neděli odpoledne, po již popsaných bohoslužbách. Na výlet se ke mně přidaly dvě Němky, později ještě jeden Němec a jeden Američan z Hawaje.
Jelikož jsme byli již ze začátku značně omezeni časem (hlavním dílem asi díky mé touze podívat se na ony bohoslužby), proběhl celý výlet tak trošku "z rychlíku". Již teď je jasné, že obě cesty podstoupím znovu (a je to krása, za ZOO tady zaplatíte ekvivalent nějakých 17 korun a za jednu cestu na té lanovce asi 35 korun).
V ZOO jsme nebyli schopni projít úplně všechno, takže jsme alespoň šli na místa, kde byla zvířata, která obvykle v českých zoo moc nejsou - především tam byla sekce věnovaná taiwanské divočině (ale nebyli tam skoro žádní hadi) a pak sekce věnovaná Asii. To je na této zoo docela dobře udělané - nevím, jak to vypadá v Brně, ale tady jsou zvířata rozdělena podle kontinentů, případně podle zeměpisné šířky (to jen v případě zvířat z mírného pásma). Díky časovému tlaku námi zůstalo nenavštíveno hmyzí údolí, kde, jak to tak vypadá, je hmyz v otevřené krajině. Jedná se asi především o motýly, ale z toho, co jsme viděli, když jsme přišli alespoň na začátek, jsou tam i jiné věci. Například, nad hlavami návštěvníků, na obrovské pavučině sedící pavouk velikosti lidské dlaně (nekecám). Tento ale nejspíš není jedovatý.
Stihli jsme se jít mrknout i na místní "celebrity", kterými jsou dvě pandy, které dostala Čínská republika od Čínské lidové republiky, jako projev zlepšujících se vztahů, v roce 2008. Tyto pandy byly nabídnuty již dříve, ale tehdy byly odmítnuty. Dar přijala až nová vláda KMT, která razí pročínskou politiku. Pro pobavení, na internetu jsem našel, že 1. dubna 2009 vyšel článek tvrdící, že pandy jsou nepravé, že se jedná o jistý druh medvěda, krátce řečeno, že jsou podvod. Samozřejmě, 1. duben je 1. duben, takže to byl aprílový žertík.
Teď obrátím pozornost k té lanovce. Maogong je místo, v podstatě hora, stojící nad městem Taipei. Dá se tedy očekávat, že je turisty hojně navštěvované kvůli výhledu na město. A to opravdu stojí za to. Většina spíš oceňuje noční scenérii, se všemi světly, která vytvářela iluzi "zemní noční oblohy". Mě se spíš líbil pohled na město za dne, celý ten kolos vypadal tak nějak, nereálně, opravdu z jiného světa.
Bohužel, z této první výpravy nemám fotky, došla mi baterka během focení v zoo, takže příště.
Mimochodem, je to hlavně z tohoto místa, kdy člověk skutečně docení výšku mrakodrapu Taipei 101. Když je občas zahlédnu z ulice ve městě, není to tak patrné, tady je ale opravdu vidět, že je na hony vzdálen výškám ostatních staveb.
Maogong je ještě slavný pro jeho čajová pole a tzv. "teahouses". Je tam také několik chrámů. Opět říkám, že nebylo už mnoho času a všichni jsme se cítili unaveni chozením v zoo, takže jsme pouze zašli na čaj do jednoho z "čajových domů". Jeden z chrámů mě ale skutečně zaujal a při příští návštěvě mi určitě neunikne.
Zážitek je i samotná lanovka, především pak zpáteční noční cesta. Nikdo nic neříkal. Bylo naprosté ticho, jen venku bylo slyšet cvrčky.
Začnu výletem do ZOO v Taipeji a následujícím výjezdem na Maogong, sprostředkovaným tamní gondolou, nebo, chcete-li, kabinkovou lanovkou. Toto se uskutečnilo v neděli odpoledne, po již popsaných bohoslužbách. Na výlet se ke mně přidaly dvě Němky, později ještě jeden Němec a jeden Američan z Hawaje.
Jelikož jsme byli již ze začátku značně omezeni časem (hlavním dílem asi díky mé touze podívat se na ony bohoslužby), proběhl celý výlet tak trošku "z rychlíku". Již teď je jasné, že obě cesty podstoupím znovu (a je to krása, za ZOO tady zaplatíte ekvivalent nějakých 17 korun a za jednu cestu na té lanovce asi 35 korun).
V ZOO jsme nebyli schopni projít úplně všechno, takže jsme alespoň šli na místa, kde byla zvířata, která obvykle v českých zoo moc nejsou - především tam byla sekce věnovaná taiwanské divočině (ale nebyli tam skoro žádní hadi) a pak sekce věnovaná Asii. To je na této zoo docela dobře udělané - nevím, jak to vypadá v Brně, ale tady jsou zvířata rozdělena podle kontinentů, případně podle zeměpisné šířky (to jen v případě zvířat z mírného pásma). Díky časovému tlaku námi zůstalo nenavštíveno hmyzí údolí, kde, jak to tak vypadá, je hmyz v otevřené krajině. Jedná se asi především o motýly, ale z toho, co jsme viděli, když jsme přišli alespoň na začátek, jsou tam i jiné věci. Například, nad hlavami návštěvníků, na obrovské pavučině sedící pavouk velikosti lidské dlaně (nekecám). Tento ale nejspíš není jedovatý.
Stihli jsme se jít mrknout i na místní "celebrity", kterými jsou dvě pandy, které dostala Čínská republika od Čínské lidové republiky, jako projev zlepšujících se vztahů, v roce 2008. Tyto pandy byly nabídnuty již dříve, ale tehdy byly odmítnuty. Dar přijala až nová vláda KMT, která razí pročínskou politiku. Pro pobavení, na internetu jsem našel, že 1. dubna 2009 vyšel článek tvrdící, že pandy jsou nepravé, že se jedná o jistý druh medvěda, krátce řečeno, že jsou podvod. Samozřejmě, 1. duben je 1. duben, takže to byl aprílový žertík.
Teď obrátím pozornost k té lanovce. Maogong je místo, v podstatě hora, stojící nad městem Taipei. Dá se tedy očekávat, že je turisty hojně navštěvované kvůli výhledu na město. A to opravdu stojí za to. Většina spíš oceňuje noční scenérii, se všemi světly, která vytvářela iluzi "zemní noční oblohy". Mě se spíš líbil pohled na město za dne, celý ten kolos vypadal tak nějak, nereálně, opravdu z jiného světa.
Bohužel, z této první výpravy nemám fotky, došla mi baterka během focení v zoo, takže příště.
Mimochodem, je to hlavně z tohoto místa, kdy člověk skutečně docení výšku mrakodrapu Taipei 101. Když je občas zahlédnu z ulice ve městě, není to tak patrné, tady je ale opravdu vidět, že je na hony vzdálen výškám ostatních staveb.
Maogong je ještě slavný pro jeho čajová pole a tzv. "teahouses". Je tam také několik chrámů. Opět říkám, že nebylo už mnoho času a všichni jsme se cítili unaveni chozením v zoo, takže jsme pouze zašli na čaj do jednoho z "čajových domů". Jeden z chrámů mě ale skutečně zaujal a při příští návštěvě mi určitě neunikne.
Zážitek je i samotná lanovka, především pak zpáteční noční cesta. Nikdo nic neříkal. Bylo naprosté ticho, jen venku bylo slyšet cvrčky.
neděle 2. října 2011
Návštěva bohoslužeb
Je to již týden, co jsem ráno vstal s tím, že si vyzkouším, jak Taiwanci-křesťané pořádají bohoslužby. Když jsem si pak dával ranní čaj a pečivo, neměl jsem ještě vůbec tušení, do čeho že se to pouštím.
Musím ale začít tři dny dříve, kdy jsem ve čtvrtek večer zašel s další kamarádkou z Yellowstonu, Suzan, na večeři. Věděl jsem, že je křesťanka a již dřív jsem vyjádřil zájem o to podívat se do jejího "kostela", abych se obohatil o nový náhled na křesťantví. Ve čtvrtek jsme se tedy blíže domluvili.
Již ten večer jsem se dozvěděl několik překvapujících faktů. Tak především (a v této chvíli by blog měli přestat číst všichni čeští evangeličtí faráři) se bohoslužeb v jejím kostele pravidelně účastní v průměru asi tisíc lidí. Každou neděli. Tentokrát se ale očekávala návštěvnost ještě vyšší, poněvadž byla očekávána návštěva jistého pastora z Austrálie, údajně velice slavného. To byl i důvod, proč jsem tam vlastně vůbec mohl jít - bohoslužby tak měly být i v angličtině (normálně tak taky prý občas bývají, ale zrovna teď to vyšlo přímo na nejbližší neděli).
Následující dny jsem si pak přestavoval, jak to asi bude vypadat, s tak velkým davem. V neděli ráno se ovšem dostavilo zklamání, které však bylo rychle vystřídáno silným šokem.
To zklamání: místo mělo do kostela daleko asi jako (jak jednou řekl Jaroslav Bosák) cesta z Prahy na Madagaskar. Přiroval bych to spíše k nějakému kulturnímu sálu - asi jako ten v židlochovické sokolovně. Navíc, než vše začalo, spíš než očekávání bohoslužeb to připomínalo očekávání nějakého důležitého summitu - nechyběla jakási ochranka, či uvaděči/čky. Na druhou stranu to měli vše hezky digitalizované - všude byly videokamery a pro pohodlí i několik promítacích pláten, na která byl přenášen obraz toho, co se dějo na centrálním pódiu. Ano, je třeba říct pódium - a nechyběla ani záclona. Rozhodně nešlo čekat nějakou kazatelnu.
Teď ale ten šok. Tedy, každý člověk, kdo by o tom přemýšlel, by asi již předtím dospěl k tomu, že to bude vypadat, tak, jak to vypadalo. Já jsem ale byl opravdu zvědavý na to, jak to bude vypadat, nijak jsem nechtěl mít nějaká očekávání. Opravdu se ale možná nedalo čekat nic jiného, vzhledem k tomu, že Taiwan je po kulturní stránce důsledně ovlivněn Západem, ale ne tím evropským, nýbrž tím zaatlantickým. Přidejte k tomu, na rozdíl od Ameriky, jakousi až dětinskou nadšenost a nevázanost výsledek je na světě.
Pódium se brzo zaplnilo postupně bubeníkem, kytaristy, podpůrným sborem a asi čtyřmi zpěváky. Ti všichni dohromady začali opravdovou show, s tím rozdílem, že zpívali křesťanské písničky a zbytek sálu se k nim přidal - vše ve stoje, za divoké gestikulace rukou (zvedání dlaní k nebi, někdy i zvednuté pěsti v souhlasných gestech). K písním - sice měly křesťanskou náplň, ale tak nějak "pop křesťanskou" - texty byly do značné míry jednoduché a optimistické.
Tím ovšem překvapení nekončila. Ačkoli mi bylo řečeno, že toto bylo součástí jen kvůli tomu, že to byla speciální neděle, přesto mě vystoupení tanečního souboru překvapilo. Teda, to první bylo pěkné, a mělo i jakous takous hloubku, dále už to bylo no - Britney Spears hadr. Na druhou stranu, divadlo, které následovalo potom, jistě bylo povedené, žel jsem mu nerozumněl. Ale už se tu čínštinu učím!
No, pak následovalo konečně kázání hostujícího pastora. V této chvíli už jsem čekal trošku mírnější projev, ale zdá se, že i v Austrálii se tento velký optimismus nosí. Kázání bylo na text Uzdravení slepého u Jericha z Markova evangelia. Tady bych si dovolil dvě poznámky. Jednak k obsahu kázání a jednak k reakcím "publika". Obsah byl poměrně jednoznačný, nekomplikovaný a přímočarý. Spíš mi zde ale jde o to, že se tam až příliš jasně vyskytovala jakási víra v neomylnost křesťanů (tím teď myslím opravdu běžných lidí) a až s arogancí hraničící nadřazenost nad nevěřícími. Jinými slovy, naprosto tam chyběla jakákoli známka sebekritiky. No a "publikum" nezůstávalo v klidu, ale velice často se ozývaly různé souhlasné výkřiky.
Bohužel jsem nemohl zůstat do konce celých (2h 30 min trvajících) bohoslužeb; chystal jsem se na další výlet a musel jsem se ještě stihnout vrátit a nachystat. Kdybych ale měl tuto celou zkušenost shrnout, pak bych řekl, že to, čeho jsem byl svědkem, nebyl ani tak rozdíl mezi vyznáními, spíš je to další projev onoho nesmrtelného rozdílu kultur. Mám takový dojem, že občasný nedostatek optimismu a notná dávka sebekritiky v evropských kostelech pramení z nepříjemných historických zkušeností nejen minulého století. Takže v jistém ohledu se máme i zde čemu přiučit (do určité míry). Ale tak možná i Taiwanci možná.
Na závěr mi to dopoledne připravilo ještě jedno překvapení, hned pět minut poté, co jsem z bohoslužeb odešel. Mířil jsem ke stanici metra, když jsem v jednu chvíli zvedl hlavu. Na krátký okamžik se dostavil dojem, že snad už vynalezli teleportační zařízení a já se na krátký okamžik ocitl na ulici v Brně. Na zdi jednoho obchodu s dioptrickými brýlemi byla cedule. Ta hlásala jednak, že se tam dá koupit "glasswear" (anglicky pro brýle), pak 眼鏡 (čínsky pro brýle), ale především, velkým nápisem byl do světa hlásán název obchodu: BRÝLE.
Musím ale začít tři dny dříve, kdy jsem ve čtvrtek večer zašel s další kamarádkou z Yellowstonu, Suzan, na večeři. Věděl jsem, že je křesťanka a již dřív jsem vyjádřil zájem o to podívat se do jejího "kostela", abych se obohatil o nový náhled na křesťantví. Ve čtvrtek jsme se tedy blíže domluvili.
Již ten večer jsem se dozvěděl několik překvapujících faktů. Tak především (a v této chvíli by blog měli přestat číst všichni čeští evangeličtí faráři) se bohoslužeb v jejím kostele pravidelně účastní v průměru asi tisíc lidí. Každou neděli. Tentokrát se ale očekávala návštěvnost ještě vyšší, poněvadž byla očekávána návštěva jistého pastora z Austrálie, údajně velice slavného. To byl i důvod, proč jsem tam vlastně vůbec mohl jít - bohoslužby tak měly být i v angličtině (normálně tak taky prý občas bývají, ale zrovna teď to vyšlo přímo na nejbližší neděli).
Následující dny jsem si pak přestavoval, jak to asi bude vypadat, s tak velkým davem. V neděli ráno se ovšem dostavilo zklamání, které však bylo rychle vystřídáno silným šokem.
To zklamání: místo mělo do kostela daleko asi jako (jak jednou řekl Jaroslav Bosák) cesta z Prahy na Madagaskar. Přiroval bych to spíše k nějakému kulturnímu sálu - asi jako ten v židlochovické sokolovně. Navíc, než vše začalo, spíš než očekávání bohoslužeb to připomínalo očekávání nějakého důležitého summitu - nechyběla jakási ochranka, či uvaděči/čky. Na druhou stranu to měli vše hezky digitalizované - všude byly videokamery a pro pohodlí i několik promítacích pláten, na která byl přenášen obraz toho, co se dějo na centrálním pódiu. Ano, je třeba říct pódium - a nechyběla ani záclona. Rozhodně nešlo čekat nějakou kazatelnu.
Teď ale ten šok. Tedy, každý člověk, kdo by o tom přemýšlel, by asi již předtím dospěl k tomu, že to bude vypadat, tak, jak to vypadalo. Já jsem ale byl opravdu zvědavý na to, jak to bude vypadat, nijak jsem nechtěl mít nějaká očekávání. Opravdu se ale možná nedalo čekat nic jiného, vzhledem k tomu, že Taiwan je po kulturní stránce důsledně ovlivněn Západem, ale ne tím evropským, nýbrž tím zaatlantickým. Přidejte k tomu, na rozdíl od Ameriky, jakousi až dětinskou nadšenost a nevázanost výsledek je na světě.
Pódium se brzo zaplnilo postupně bubeníkem, kytaristy, podpůrným sborem a asi čtyřmi zpěváky. Ti všichni dohromady začali opravdovou show, s tím rozdílem, že zpívali křesťanské písničky a zbytek sálu se k nim přidal - vše ve stoje, za divoké gestikulace rukou (zvedání dlaní k nebi, někdy i zvednuté pěsti v souhlasných gestech). K písním - sice měly křesťanskou náplň, ale tak nějak "pop křesťanskou" - texty byly do značné míry jednoduché a optimistické.
Tím ovšem překvapení nekončila. Ačkoli mi bylo řečeno, že toto bylo součástí jen kvůli tomu, že to byla speciální neděle, přesto mě vystoupení tanečního souboru překvapilo. Teda, to první bylo pěkné, a mělo i jakous takous hloubku, dále už to bylo no - Britney Spears hadr. Na druhou stranu, divadlo, které následovalo potom, jistě bylo povedené, žel jsem mu nerozumněl. Ale už se tu čínštinu učím!
No, pak následovalo konečně kázání hostujícího pastora. V této chvíli už jsem čekal trošku mírnější projev, ale zdá se, že i v Austrálii se tento velký optimismus nosí. Kázání bylo na text Uzdravení slepého u Jericha z Markova evangelia. Tady bych si dovolil dvě poznámky. Jednak k obsahu kázání a jednak k reakcím "publika". Obsah byl poměrně jednoznačný, nekomplikovaný a přímočarý. Spíš mi zde ale jde o to, že se tam až příliš jasně vyskytovala jakási víra v neomylnost křesťanů (tím teď myslím opravdu běžných lidí) a až s arogancí hraničící nadřazenost nad nevěřícími. Jinými slovy, naprosto tam chyběla jakákoli známka sebekritiky. No a "publikum" nezůstávalo v klidu, ale velice často se ozývaly různé souhlasné výkřiky.
Bohužel jsem nemohl zůstat do konce celých (2h 30 min trvajících) bohoslužeb; chystal jsem se na další výlet a musel jsem se ještě stihnout vrátit a nachystat. Kdybych ale měl tuto celou zkušenost shrnout, pak bych řekl, že to, čeho jsem byl svědkem, nebyl ani tak rozdíl mezi vyznáními, spíš je to další projev onoho nesmrtelného rozdílu kultur. Mám takový dojem, že občasný nedostatek optimismu a notná dávka sebekritiky v evropských kostelech pramení z nepříjemných historických zkušeností nejen minulého století. Takže v jistém ohledu se máme i zde čemu přiučit (do určité míry). Ale tak možná i Taiwanci možná.
Na závěr mi to dopoledne připravilo ještě jedno překvapení, hned pět minut poté, co jsem z bohoslužeb odešel. Mířil jsem ke stanici metra, když jsem v jednu chvíli zvedl hlavu. Na krátký okamžik se dostavil dojem, že snad už vynalezli teleportační zařízení a já se na krátký okamžik ocitl na ulici v Brně. Na zdi jednoho obchodu s dioptrickými brýlemi byla cedule. Ta hlásala jednak, že se tam dá koupit "glasswear" (anglicky pro brýle), pak 眼鏡 (čínsky pro brýle), ale především, velkým nápisem byl do světa hlásán název obchodu: BRÝLE.
pátek 16. září 2011
Chrám Lungshan a další poznatky
Tady si budu muset dávat opravdu dobrý pozor, abych na nic nezapomněl, protože je toho dost, co jsem se dozvěděl, nebo co jsem ještě neřekl.
V úterý jsem byl v jednom z nejslavnějších chrámů v Taipeji, Lunghan temple, neboli chrám Dračí hory. Tentokrát se již jednalo o záležitost buddhistickou. Opět mě tam vzala Naranca, v podstatě mi to nabídla, říkala, že se tam chystá jít a pomodlit se za úspěch při hledání práce.
Když jsem se jí zeptal, jestli je nějaký viditelný rozdíl mezi buddhistickým a taoistickým chrámem, myšleno v architektuře, odpověděla, že žádný. Člověk si tedy musí dávat pozor, musí se snažit najít nějakou tabulku, kde by o tomto psali.
Teď již k chrámu. Je těžké to popisovat, zvláště když už jsem zde vylíčil podoby chrámů jiných. Je to pořád to stejné. Rozlehlé, s otevřeným nádvořím, masivně zlacené. Tento chrám je akorát významnější, větší, bohatší, neustále plný lidí. Rozhodně na něm bylo použito více zlaté barvy. I tak by zážitek nebyl tak dobrý, zvláště po zhlédnutí několika jiných chrámů, kdyby se jeho prostory neozývala duchovní, meditační, velice uklidňující hudba. Díky ní se vnímání toho, co se kolem mne dělo, posunulo úplně do jiné roviny. Člověk to pak nebyl schopen vnímat pouze jako architektonickou památku, turistickou atrakci. Není to sice moc, ale i z toho důvodu jsem se ten dojem snažil zachytit nedokonalou kamerou na mém novém foťáku. Video můžete najít na stránce s fotkami.
Ale chci zde mluvit hlavně o některých zajímavostech. Tak jsem už zmínil, že velká většina Taiwanců bere přítomnost zlých a hodných duchů dost vážně. Téměř to hraničí s pověrčivostí. To bylo naprosto patrné v Lungshan temple. Lidé tam chodili z různých důvodů. Rituální úkony, které při modlení prováděli, jsou také na videu zachyceny. Dozvěděl jsem se, že člověk by měl zapálit vonné tyčinky pouze v případě, že s některým z bohů chce skutečně mluvit. Obětovávaly se také různé dary. Na některých z fotek jsou zachyceny takové zvláštní zlatě svítící sloupy a stěny. Ty jsou plné papírků se jmény lidí, kteří si místo předplatili. Má jim to přinést přízeň bohů. Nakonec, jestli jste si všimli jedné fotky, která zachycuje ruku se dvěma kousky dřeva, tak tyto kousky dřeva lidé háží na zem. Má jim to, samozřejmě podle vůle bohů, pomoci rozhodnout nějakou důležitou životní situaci.
Další zajímavostí je jejich vztah k měsíci/slunci. Je to považováno za hrubou urážku, když člověk ukazuje na měsíc. Pro ně je to samozřejmě bůh. Ne tak slunce. Na to můžete ukazovat, jak chcete. My bychom řekli, že to je démon, oni spíš, že to je zlý duch. Od Lary jsem se dozvěděl, že podle legendy bylo sluncí osm, spalujících zemi, takže nic moc. Byl nějaký bůh, který přišel a sedm z těchto sluncí sestřelil, ponechal pouze jedno, aby byl možný život. Takže tak.
Teď již opustím duchovní rovinu života Taiwanců a řeknu něco o životě tady. Konkrétně jsem učinil jeden asi docela zásadní poznatek, zásadní rozdíl mezi naší a jejich kulturou. Situace u nás: Pokud není zahrádka, všichni kolem osmé sedí buďto doma, nebo v hospodě/restauraci/kině/kavárně/čajovně, atp. Pokud je zahrádka, tak sedí venku, ale sedí. Ulice opravdu slouží především k tomu, aby se člověk někam pohodlně dostal.
Situace tady: v šest (jo, důležitá věc - jsme tu daleko blíže rovníku, takže se moc nemění poměr světla a tmy během jednoho dne v průběhu roku - v podstatě se začíná stmívat kolem šesté hodiny večer) se lidé začínají hrnout do ulic - otevírají se obchody a stánky v night marketech (noční market - prostě otevřou, až je tma). Můžete zde najít cokoli; především jídlo, ale i oblečení, elektroniku či blbosti. Důležité je, že jsou ulice plné, vše se děje venku, na ulicích. Již to není pouze cesta někam, je to i cíl. A nejde jen o nakupování. Pokud provozovatelé stánků chtějí něco umýt, pak také využijí prostoru ulice.
Vše to, mytí, nepřeberné množství jídla a pití, pak dohromady vytváří silnou a ne vždy úplně příjemnou vůni.
V úterý jsem byl v jednom z nejslavnějších chrámů v Taipeji, Lunghan temple, neboli chrám Dračí hory. Tentokrát se již jednalo o záležitost buddhistickou. Opět mě tam vzala Naranca, v podstatě mi to nabídla, říkala, že se tam chystá jít a pomodlit se za úspěch při hledání práce.
Když jsem se jí zeptal, jestli je nějaký viditelný rozdíl mezi buddhistickým a taoistickým chrámem, myšleno v architektuře, odpověděla, že žádný. Člověk si tedy musí dávat pozor, musí se snažit najít nějakou tabulku, kde by o tomto psali.
Teď již k chrámu. Je těžké to popisovat, zvláště když už jsem zde vylíčil podoby chrámů jiných. Je to pořád to stejné. Rozlehlé, s otevřeným nádvořím, masivně zlacené. Tento chrám je akorát významnější, větší, bohatší, neustále plný lidí. Rozhodně na něm bylo použito více zlaté barvy. I tak by zážitek nebyl tak dobrý, zvláště po zhlédnutí několika jiných chrámů, kdyby se jeho prostory neozývala duchovní, meditační, velice uklidňující hudba. Díky ní se vnímání toho, co se kolem mne dělo, posunulo úplně do jiné roviny. Člověk to pak nebyl schopen vnímat pouze jako architektonickou památku, turistickou atrakci. Není to sice moc, ale i z toho důvodu jsem se ten dojem snažil zachytit nedokonalou kamerou na mém novém foťáku. Video můžete najít na stránce s fotkami.
Ale chci zde mluvit hlavně o některých zajímavostech. Tak jsem už zmínil, že velká většina Taiwanců bere přítomnost zlých a hodných duchů dost vážně. Téměř to hraničí s pověrčivostí. To bylo naprosto patrné v Lungshan temple. Lidé tam chodili z různých důvodů. Rituální úkony, které při modlení prováděli, jsou také na videu zachyceny. Dozvěděl jsem se, že člověk by měl zapálit vonné tyčinky pouze v případě, že s některým z bohů chce skutečně mluvit. Obětovávaly se také různé dary. Na některých z fotek jsou zachyceny takové zvláštní zlatě svítící sloupy a stěny. Ty jsou plné papírků se jmény lidí, kteří si místo předplatili. Má jim to přinést přízeň bohů. Nakonec, jestli jste si všimli jedné fotky, která zachycuje ruku se dvěma kousky dřeva, tak tyto kousky dřeva lidé háží na zem. Má jim to, samozřejmě podle vůle bohů, pomoci rozhodnout nějakou důležitou životní situaci.
Další zajímavostí je jejich vztah k měsíci/slunci. Je to považováno za hrubou urážku, když člověk ukazuje na měsíc. Pro ně je to samozřejmě bůh. Ne tak slunce. Na to můžete ukazovat, jak chcete. My bychom řekli, že to je démon, oni spíš, že to je zlý duch. Od Lary jsem se dozvěděl, že podle legendy bylo sluncí osm, spalujících zemi, takže nic moc. Byl nějaký bůh, který přišel a sedm z těchto sluncí sestřelil, ponechal pouze jedno, aby byl možný život. Takže tak.
Teď již opustím duchovní rovinu života Taiwanců a řeknu něco o životě tady. Konkrétně jsem učinil jeden asi docela zásadní poznatek, zásadní rozdíl mezi naší a jejich kulturou. Situace u nás: Pokud není zahrádka, všichni kolem osmé sedí buďto doma, nebo v hospodě/restauraci/kině/kavárně/čajovně, atp. Pokud je zahrádka, tak sedí venku, ale sedí. Ulice opravdu slouží především k tomu, aby se člověk někam pohodlně dostal.
Situace tady: v šest (jo, důležitá věc - jsme tu daleko blíže rovníku, takže se moc nemění poměr světla a tmy během jednoho dne v průběhu roku - v podstatě se začíná stmívat kolem šesté hodiny večer) se lidé začínají hrnout do ulic - otevírají se obchody a stánky v night marketech (noční market - prostě otevřou, až je tma). Můžete zde najít cokoli; především jídlo, ale i oblečení, elektroniku či blbosti. Důležité je, že jsou ulice plné, vše se děje venku, na ulicích. Již to není pouze cesta někam, je to i cíl. A nejde jen o nakupování. Pokud provozovatelé stánků chtějí něco umýt, pak také využijí prostoru ulice.
Vše to, mytí, nepřeberné množství jídla a pití, pak dohromady vytváří silnou a ne vždy úplně příjemnou vůni.
Mañana
Zjišťuji, že není úplně od věci psát příspěvky do blogu co nejdříve poté, co se věci, o kterých člověk píše, staly. Je to ještě v čerstvé paměti. Takto, nějakých čtyři, pět dnů po oněch událostech, už se zapomíná a je možné, že se vynechají nějaké důležité body. Nicméně, pokusím se.
Minulý týden se zde slavil tzv. Moon Festival, je to vždy na úplněk v září a v podstatě je to oslava podzimu. Rodiny se sejdou a grilují, někdy i tři dny po sobě. A já byl pozván jednou Němkou, jménem Lara, která zde také studuje, na menší výlet na pláž. Měly jsme jít i s několika lidmi z Nikaragui, které zde poznala při svém prvním pobytu na Taiwanu.
Bylo to v neděli. Sešli jsme se v pravé poledne, odcházeli jsme v půl jedné. Přidala se i jedna Rakušanka, Nathalie. Na stanici metra jsme dorazili asi v 13.15, to si ještě Lara stačila koupit oběd. Do této doby vše v naprostém pořádku. Na této stanici jsme se měli sejít s dvěma Nikaragujkami (asi tak nějak se to píše). V půl druhé, kdy měly přijet, se však ještě vybatolovaly z bytu. Proto jsme jeli napřed, trošku si prohlédnout nějaké mangrovové porosty. To bylo asi kolem půl třetí. Někdy poté přijely ony dvě holky. To ovšem ještě nebylo všechno. Měli jsme se sejít ještě s dalšími lidmi, jejichž počet se nakonec vyšplhal na nějakých čtrnáct nebo patnáct, někteří z Hondurasu, ne všichni známí. Byly možná tak čtyři hodiny, když jsme se konečně sešli v plném počtu. Pak teprve přišlo nějaké nakupování na menší grilování na pláži. Nákup, a především placení, bylo docela vtipné. My, tak nějak logicky, necháme jednoho vše zaplatit a ten dotyčný si od nás pak vybere peníze. Tady se ty peníze vybíraly rovnou, což způsobilo v daném obchodu menší chaos.
Teď už jsme se blížili k pláži, ale ještě tam stále nebyli. Zdálo se se, že jim je skoro jedno, zda tam vůbec dorazíme. Prostě mañana. Stáli jsme na zastávce autobusu a nikdo se nebyl schopen domluvit, co se vlastně bude dít. Nakonec se to ale přecejen podařilo. Na pláž jsme dorazili v půl šesté. Tedy po pěti hodinách. Normálně by to trvalo maximálně dvě hodiny. A na místě jsme zůstali asi dvě až tři hodiny.
Uvědomuju si, že já taky některé věci řeším dost na poslední chvíli a často prokrastinuji, ale aspoň se pak cítím blbě. Latinoameričané se tím moc netrápili. A co je moc, to je moc. Pro dvě germánské dámy to muselo (a podle všeho i bylo) být pořádné utrpení.
Jsou také dost hluční. Nic pro mě.
Minulý týden se zde slavil tzv. Moon Festival, je to vždy na úplněk v září a v podstatě je to oslava podzimu. Rodiny se sejdou a grilují, někdy i tři dny po sobě. A já byl pozván jednou Němkou, jménem Lara, která zde také studuje, na menší výlet na pláž. Měly jsme jít i s několika lidmi z Nikaragui, které zde poznala při svém prvním pobytu na Taiwanu.
Bylo to v neděli. Sešli jsme se v pravé poledne, odcházeli jsme v půl jedné. Přidala se i jedna Rakušanka, Nathalie. Na stanici metra jsme dorazili asi v 13.15, to si ještě Lara stačila koupit oběd. Do této doby vše v naprostém pořádku. Na této stanici jsme se měli sejít s dvěma Nikaragujkami (asi tak nějak se to píše). V půl druhé, kdy měly přijet, se však ještě vybatolovaly z bytu. Proto jsme jeli napřed, trošku si prohlédnout nějaké mangrovové porosty. To bylo asi kolem půl třetí. Někdy poté přijely ony dvě holky. To ovšem ještě nebylo všechno. Měli jsme se sejít ještě s dalšími lidmi, jejichž počet se nakonec vyšplhal na nějakých čtrnáct nebo patnáct, někteří z Hondurasu, ne všichni známí. Byly možná tak čtyři hodiny, když jsme se konečně sešli v plném počtu. Pak teprve přišlo nějaké nakupování na menší grilování na pláži. Nákup, a především placení, bylo docela vtipné. My, tak nějak logicky, necháme jednoho vše zaplatit a ten dotyčný si od nás pak vybere peníze. Tady se ty peníze vybíraly rovnou, což způsobilo v daném obchodu menší chaos.
Teď už jsme se blížili k pláži, ale ještě tam stále nebyli. Zdálo se se, že jim je skoro jedno, zda tam vůbec dorazíme. Prostě mañana. Stáli jsme na zastávce autobusu a nikdo se nebyl schopen domluvit, co se vlastně bude dít. Nakonec se to ale přecejen podařilo. Na pláž jsme dorazili v půl šesté. Tedy po pěti hodinách. Normálně by to trvalo maximálně dvě hodiny. A na místě jsme zůstali asi dvě až tři hodiny.
Uvědomuju si, že já taky některé věci řeším dost na poslední chvíli a často prokrastinuji, ale aspoň se pak cítím blbě. Latinoameričané se tím moc netrápili. A co je moc, to je moc. Pro dvě germánské dámy to muselo (a podle všeho i bylo) být pořádné utrpení.
Jsou také dost hluční. Nic pro mě.
neděle 11. září 2011
Lin Family Mansion and Garden a první chrámy
Jak už jsem zmínil, ve čtvrtek mě Naranca zavedla na několik zajímavých historických míst.
Tím prvním byly Sídlo a zahrada rodiny Lin. Jak jsem se dočetl, zakladatel této obchodnické rodiny přišel na Taiwan v roce 1778. Jeho syn, Lin Ping-hou se propracoval postupně z pomocníka u obchodníka s rýží až po nejbohatšího muže na ostrově. Byl to také on, kdo položil základy tohoto sídla a zahrady, která je obklopuje. Dva z jeho potomků, Lin Guo-hua a Lin Guo-fang se později podíleli na rozšiřování celého komplexu a dílo završil syn prvně jmenovaného, Lin Wei-yuan.
Po vstupu dovnitř mně v hlavě vyvstala myšlenka: to už jsem někde viděl. Ne snad, že bych si z nějakého filmu pamatoval přesně tato konkrétní místa, ta architektura je však nezaměnitelná. Lehké, jakoby téměř dýchající stavby s typickými zakončeními střech a domy s okny a dveřmi s otvory pro proudění vzduchu (žádné těžké dveře, jaké známe z evropských staveb), to vše ze dřeva. Nejsem odborník, ale nemyslím si, že se jednalo o nějaký obyčejný strom, který dal své kmeny pro vybudování tohoto komplexu. Nelze také zapomenout na jistým způsobem typické stropy s barevnými figurami a všudypřítomné tabule s čínskými nápisy.
K budovám přílehá zahrada. A není více typického prvku, než dvě jezírka, zabírající poměrně velkou plochu celého sídla. Na hladinách jezírek plavou (opět nejsem odborník) nejspíš lotusy (Bene?) a na různých místech kolem nich stojí nejrůznější altánky a mosty přes vodní hladinu, které, ačkoli krátké, vždy poněkud vyběhnou nahoru než se hned s ladným obloukem snesou zase dolů.
Celé to je obehnáno nízkou zdí, jež ovšem byla na vrcholu vylepšena chytrým mechanismem skládajícím se z malty a střepů skla. Proti nezvaným návštěvníkům, nejspíš.
Na závěr: ačkoli tam již nežije, rodina Lin stále někde na Taiwanu pobíhá a zdá se, že se těší stejného bohatství, jako dříve.
V ten stejný den nás kroky zavedly i do několika chrámů. První věcí, která návštěvníka-cizince zarazí, je fakt, že ty chrámy jsou stále živé. Nejsou tam ovšem nějaké řízené mše či bohoslužby, tak jak je známe u nás. Lidé tam, a to je ta překvapivá část, chodí sami od sebe, zapalují vonné tyčinky a modlí se za různé věci, podle toho, v jakém chrámu se zrovna nachází.
Něco k architektuře. Jedná se opět o stavby ze dřeva, tentokrát ale bohatě zlacené. Nakolik je toto zlacení výrazné, je snad poznat na fotkách, které si již nějakou tu chvíli můžete v albu prohlížet.
Upozorňuji, že ani jeden z navštívených svatostánků nebyl buddhistický. Vždy se jednalo o chrám zasvěcený nějakému staršímu božstvu. Podle všeho je zde víra v duchy stále velice živá. Nejoblíbenější pak je bohyně Mazu (chrámy 1 a 3), jejíž hlavní starostí, pokud jsem to správně pochopil, by měla být voda. Je natolik populární, že její nejznámější socha ve městě Taichung (či Taizhong) se každoročně vydává na pouť a kolem této události se drží různé slavnosti. Ale existují i jiná božstva. Tak například v druhém chrámu lze nalézt množství postranních svatyní zasvěcených menším božstvům. U jednoho z nich je prosklenná krabice, do které hážou mladí lidé jakési papírky a modlí se, aby jim daný duch daroval úspěch při testech a zkouškách.
Když už jsem narazil na chrámy, našel jsem i pár křesťanských. Nelze si však představovat kostely. Jsou to prosté domy, mnohdy ani neoddělené od okolní zástavby. Mimoto jsou zde i křesťanské školy a jistě někde budou k nalezení i nějaké kláštery a konventy, protože jsem narazil i na jednu jeptišku. Docela zvláštní, vidět Asiatku v typické roli latinského světa. Je to něco jako jistí prodavači knih, lemující Masarykovu ulici, Náměstí Svobody a Českou, vydávající se za hinduisty.
Tím prvním byly Sídlo a zahrada rodiny Lin. Jak jsem se dočetl, zakladatel této obchodnické rodiny přišel na Taiwan v roce 1778. Jeho syn, Lin Ping-hou se propracoval postupně z pomocníka u obchodníka s rýží až po nejbohatšího muže na ostrově. Byl to také on, kdo položil základy tohoto sídla a zahrady, která je obklopuje. Dva z jeho potomků, Lin Guo-hua a Lin Guo-fang se později podíleli na rozšiřování celého komplexu a dílo završil syn prvně jmenovaného, Lin Wei-yuan.
Po vstupu dovnitř mně v hlavě vyvstala myšlenka: to už jsem někde viděl. Ne snad, že bych si z nějakého filmu pamatoval přesně tato konkrétní místa, ta architektura je však nezaměnitelná. Lehké, jakoby téměř dýchající stavby s typickými zakončeními střech a domy s okny a dveřmi s otvory pro proudění vzduchu (žádné těžké dveře, jaké známe z evropských staveb), to vše ze dřeva. Nejsem odborník, ale nemyslím si, že se jednalo o nějaký obyčejný strom, který dal své kmeny pro vybudování tohoto komplexu. Nelze také zapomenout na jistým způsobem typické stropy s barevnými figurami a všudypřítomné tabule s čínskými nápisy.
K budovám přílehá zahrada. A není více typického prvku, než dvě jezírka, zabírající poměrně velkou plochu celého sídla. Na hladinách jezírek plavou (opět nejsem odborník) nejspíš lotusy (Bene?) a na různých místech kolem nich stojí nejrůznější altánky a mosty přes vodní hladinu, které, ačkoli krátké, vždy poněkud vyběhnou nahoru než se hned s ladným obloukem snesou zase dolů.
Celé to je obehnáno nízkou zdí, jež ovšem byla na vrcholu vylepšena chytrým mechanismem skládajícím se z malty a střepů skla. Proti nezvaným návštěvníkům, nejspíš.
Na závěr: ačkoli tam již nežije, rodina Lin stále někde na Taiwanu pobíhá a zdá se, že se těší stejného bohatství, jako dříve.
V ten stejný den nás kroky zavedly i do několika chrámů. První věcí, která návštěvníka-cizince zarazí, je fakt, že ty chrámy jsou stále živé. Nejsou tam ovšem nějaké řízené mše či bohoslužby, tak jak je známe u nás. Lidé tam, a to je ta překvapivá část, chodí sami od sebe, zapalují vonné tyčinky a modlí se za různé věci, podle toho, v jakém chrámu se zrovna nachází.
Něco k architektuře. Jedná se opět o stavby ze dřeva, tentokrát ale bohatě zlacené. Nakolik je toto zlacení výrazné, je snad poznat na fotkách, které si již nějakou tu chvíli můžete v albu prohlížet.
Upozorňuji, že ani jeden z navštívených svatostánků nebyl buddhistický. Vždy se jednalo o chrám zasvěcený nějakému staršímu božstvu. Podle všeho je zde víra v duchy stále velice živá. Nejoblíbenější pak je bohyně Mazu (chrámy 1 a 3), jejíž hlavní starostí, pokud jsem to správně pochopil, by měla být voda. Je natolik populární, že její nejznámější socha ve městě Taichung (či Taizhong) se každoročně vydává na pouť a kolem této události se drží různé slavnosti. Ale existují i jiná božstva. Tak například v druhém chrámu lze nalézt množství postranních svatyní zasvěcených menším božstvům. U jednoho z nich je prosklenná krabice, do které hážou mladí lidé jakési papírky a modlí se, aby jim daný duch daroval úspěch při testech a zkouškách.
Když už jsem narazil na chrámy, našel jsem i pár křesťanských. Nelze si však představovat kostely. Jsou to prosté domy, mnohdy ani neoddělené od okolní zástavby. Mimoto jsou zde i křesťanské školy a jistě někde budou k nalezení i nějaké kláštery a konventy, protože jsem narazil i na jednu jeptišku. Docela zvláštní, vidět Asiatku v typické roli latinského světa. Je to něco jako jistí prodavači knih, lemující Masarykovu ulici, Náměstí Svobody a Českou, vydávající se za hinduisty.
pátek 9. září 2011
Taiwanský lifestyle, aneb, jak dlouho ještě?
Toto bude trošku kratší příspěvek, ovšem dle mého názoru docela důležitý. Toto by měl vědět snad asi každý, kdo by se na na tento malý ostrov na pomezí Pacifiku a Jižního čínského moře chtěl vypravit.
Bod číslo jedna: jídlo. Zatím se mi ještě nepodařilo najít nějaký obchod/restauraci/bufet, který by měl širší výběr opravdu dobrého jídla. Proto jsem se zatím vždy nechal někam zavést, a většinou se jednalo o jakousi, dalo by se říci taiwanskou, specialitu, ovšem nic ve stylu nudlí či rýže s masem a zeleninou. Ne. Bylo to spíš něco zvláštního, velmi často želatinového, mnohokrát z rýže vyrobeného, ale snad vždy prazvláštně až někdy i nechutně sladkého. Některé nápady jsou ovšem docela zajímavé, je jen potřeba trošku změnit ingredience. Například včera jsem se byl podívat s Narancou (ta holka, s kterou jsem byl v Praze) na nějaké chrámy a tak podobně (o tom později). Také mě zavedla na místní specialitu, která se skládala z různých blíže (snad kromě fazolí) neidentifikovatelných věcí, opět především želatinových. To vše bylo pokryto obrovským kopcem nastrouhaného ledu. Také si to vše můžete nechat polít mlékem (nebo spíš krémem). Skvělý nápad na letní pochoutku i v České republice, kdyby jen základem byly nejrůznější druhy ovoce.
Bod číslo dva: doprava. Už jsem se zmínil o kvalitě místního metra, které je opravdu dobře promyšlené. Kde vidím kámen úrazu je záliba Taiwanců ve scooterech. Rádi jezdí i na kolech, ale scootery, myslím, docela převládají. Pro ilustraci jsem pořídil pár fotek, které můžete najít na webu. Není neobvyklé, že na každou zelenou vyjede na křižovatku z obou stran po třiceti scooterech, zatímco dalších 60 čeká na jejich příležitost z dalších dvou stran. Myslím, že především toto přispívá k všudypřítomné špatné kvalitě vzduchu a jistého zápachu. Jako doplněk k metru zde mají i autobusy, jenže to je další motor na benzín; bylo by, myslím, lepší, kdyby to zkusili s šalinami. Možná by pak nemusela taková spousta lidí nosit doktorskou roušku. Situace určitě není tak zlá, jako v Číně, pořád tady mají dost zeleně a parků, ale to asi úplně nestačí. Jak dlouho tedy, dokud sami sebe neudusí?
Bod číslo jedna: jídlo. Zatím se mi ještě nepodařilo najít nějaký obchod/restauraci/bufet, který by měl širší výběr opravdu dobrého jídla. Proto jsem se zatím vždy nechal někam zavést, a většinou se jednalo o jakousi, dalo by se říci taiwanskou, specialitu, ovšem nic ve stylu nudlí či rýže s masem a zeleninou. Ne. Bylo to spíš něco zvláštního, velmi často želatinového, mnohokrát z rýže vyrobeného, ale snad vždy prazvláštně až někdy i nechutně sladkého. Některé nápady jsou ovšem docela zajímavé, je jen potřeba trošku změnit ingredience. Například včera jsem se byl podívat s Narancou (ta holka, s kterou jsem byl v Praze) na nějaké chrámy a tak podobně (o tom později). Také mě zavedla na místní specialitu, která se skládala z různých blíže (snad kromě fazolí) neidentifikovatelných věcí, opět především želatinových. To vše bylo pokryto obrovským kopcem nastrouhaného ledu. Také si to vše můžete nechat polít mlékem (nebo spíš krémem). Skvělý nápad na letní pochoutku i v České republice, kdyby jen základem byly nejrůznější druhy ovoce.
Bod číslo dva: doprava. Už jsem se zmínil o kvalitě místního metra, které je opravdu dobře promyšlené. Kde vidím kámen úrazu je záliba Taiwanců ve scooterech. Rádi jezdí i na kolech, ale scootery, myslím, docela převládají. Pro ilustraci jsem pořídil pár fotek, které můžete najít na webu. Není neobvyklé, že na každou zelenou vyjede na křižovatku z obou stran po třiceti scooterech, zatímco dalších 60 čeká na jejich příležitost z dalších dvou stran. Myslím, že především toto přispívá k všudypřítomné špatné kvalitě vzduchu a jistého zápachu. Jako doplněk k metru zde mají i autobusy, jenže to je další motor na benzín; bylo by, myslím, lepší, kdyby to zkusili s šalinami. Možná by pak nemusela taková spousta lidí nosit doktorskou roušku. Situace určitě není tak zlá, jako v Číně, pořád tady mají dost zeleně a parků, ale to asi úplně nestačí. Jak dlouho tedy, dokud sami sebe neudusí?
úterý 6. září 2011
Tak to začíná
Zdravím místní i přespolní, přesmořské, zámořské, podmořské i předmořské,
Právě sedím připojen k internetu v mém novém pokoji, který bude mým domovem po dalších pět měsíců. A tak tedy jsem se také rozhodl založit tento blog, ať z toho "Krásného ostrova", jak je pojmenovali Portugalci, taky něco máte. K blogu samozřejmě patří i fotky, a ani tam vás rozhodně nezklamu. Najdete je (časem) na tomto ostrůvku.
Tímto v podstatě zvedám rukavici mně nepřímo hozenou Evkou, když mě označila za původce myšlenky, že na každé pořádné cestě by měl člověk psát blog.
Co se stalo i nestalo? Člověk by se divil, ale už se toho stihlo stát poměrně dost. Samozřejmě teď mají přednost především papírové záležitosti, dnes tedy především ubytování. Ale i mezi tím se našlo dost času na nějakou tu zábavu, či spíše seznamování si se s okolím. V tom mně dost napomáhala dobrovolnice z řad studentů, jejímž úkolem bylo mě tak pomoci v rozjezdu a trošku mi ukázat, jak to tady vlastně v tom Taipeji chodí.
Ono to tedy ze začátku byla spíše taková nákupní lítačka. V prvé řadě bylo potřeba koupit matraci, polštář a deku, abych vlastně měl na čem a pod čím spát. Dále, což už bylo příjemnější, pak koupě veledůležitého foťáku, bez kterého jako bych tady ani nebyl.
Během toho všeho jsem ale začal pronikat do tajů zdejšího života. První poznatek: vypadá to úplně jinak, než tady, dokonce víc jinak, než jsem to čekal. Je tady poměrně dost takových...ošuntělých domů. Ale možná tomu člověk příjde na chuť a bude to považovat za nezbytnou součást celé duše národa. Kdo ví. To, jak moc je ta kultura jiná, jsem měl možnost okusit již kolem oběda, a myslím to doslova, protože kolem oběda je kolem oběda a žaludek si nevybírá, zda je na Severním pólu, nebo v Taipeji. Tak tedy, myslel jsem si, že filmy kecají, ale jestli někdy něco uvidíte, kde někdo jí v čínské trošku méně kvalitní restauraci, tak vězte, že to je pravda. I podobou návštěvníků. Jídlo tam mají dost sladké, dokonce i polívku, kterou bych mohl považovat za úspěšný mix čočkové a zabijačkové s kroupami, kdyby tam ještě neplavaly jakési sladké cosi. Ovšem na nasládlé příchuti masa si zakládám, a proto druhý chod s nudlemi už stál za to (k tomu ještě pití zdarma (taky nechutně sladké) - vše za 80 NTD, převedeno asi 56 Korun - a v půlce hlavního jídla už jsem byl opravdu dost najezenej).
Dále už trošku z jiného soudku. A to z takového, že kdyby do něj zabloudili Češi, myslím, že by se nikdo nezlobil (a samozřejmě i jiné národy). O daňovém systému a loterii invoice už jsem se zmiňoval, ale teď chci říct něco jiného. Do zdejšího metra, MRT, si kupujete jízdenky v podobě žetonů, které prostě přiložíte k čtečce a je to. Není to omezeno časem, pouze (což může být občas blbé) v podstatě cílovou stanicí. Když pak odcházíte, žeton vložíte do škvíry, dvířka se otevřou, vy projdete a žeton jde vesele dál k dalšímu užití. Čili žádné tuny papírů (ano, řek bych, že pražský systém přes sms je také na dobré cestě) v peněžence, pak v koších a tak dále.
Jen tak pro zajímavost jsem s dotyčnou dívkou šel mrknout na Taipei 101, do nedávna nejvyšší, teď druhou nejvyšší budovu světa. Viz fotky.
Také jsem slíbil, že se něco nestalo. Tak tady to je: nestalo se zabloudění mého kufru.
Právě sedím připojen k internetu v mém novém pokoji, který bude mým domovem po dalších pět měsíců. A tak tedy jsem se také rozhodl založit tento blog, ať z toho "Krásného ostrova", jak je pojmenovali Portugalci, taky něco máte. K blogu samozřejmě patří i fotky, a ani tam vás rozhodně nezklamu. Najdete je (časem) na tomto ostrůvku.
Tímto v podstatě zvedám rukavici mně nepřímo hozenou Evkou, když mě označila za původce myšlenky, že na každé pořádné cestě by měl člověk psát blog.
Co se stalo i nestalo? Člověk by se divil, ale už se toho stihlo stát poměrně dost. Samozřejmě teď mají přednost především papírové záležitosti, dnes tedy především ubytování. Ale i mezi tím se našlo dost času na nějakou tu zábavu, či spíše seznamování si se s okolím. V tom mně dost napomáhala dobrovolnice z řad studentů, jejímž úkolem bylo mě tak pomoci v rozjezdu a trošku mi ukázat, jak to tady vlastně v tom Taipeji chodí.
Ono to tedy ze začátku byla spíše taková nákupní lítačka. V prvé řadě bylo potřeba koupit matraci, polštář a deku, abych vlastně měl na čem a pod čím spát. Dále, což už bylo příjemnější, pak koupě veledůležitého foťáku, bez kterého jako bych tady ani nebyl.
Během toho všeho jsem ale začal pronikat do tajů zdejšího života. První poznatek: vypadá to úplně jinak, než tady, dokonce víc jinak, než jsem to čekal. Je tady poměrně dost takových...ošuntělých domů. Ale možná tomu člověk příjde na chuť a bude to považovat za nezbytnou součást celé duše národa. Kdo ví. To, jak moc je ta kultura jiná, jsem měl možnost okusit již kolem oběda, a myslím to doslova, protože kolem oběda je kolem oběda a žaludek si nevybírá, zda je na Severním pólu, nebo v Taipeji. Tak tedy, myslel jsem si, že filmy kecají, ale jestli někdy něco uvidíte, kde někdo jí v čínské trošku méně kvalitní restauraci, tak vězte, že to je pravda. I podobou návštěvníků. Jídlo tam mají dost sladké, dokonce i polívku, kterou bych mohl považovat za úspěšný mix čočkové a zabijačkové s kroupami, kdyby tam ještě neplavaly jakési sladké cosi. Ovšem na nasládlé příchuti masa si zakládám, a proto druhý chod s nudlemi už stál za to (k tomu ještě pití zdarma (taky nechutně sladké) - vše za 80 NTD, převedeno asi 56 Korun - a v půlce hlavního jídla už jsem byl opravdu dost najezenej).
Dále už trošku z jiného soudku. A to z takového, že kdyby do něj zabloudili Češi, myslím, že by se nikdo nezlobil (a samozřejmě i jiné národy). O daňovém systému a loterii invoice už jsem se zmiňoval, ale teď chci říct něco jiného. Do zdejšího metra, MRT, si kupujete jízdenky v podobě žetonů, které prostě přiložíte k čtečce a je to. Není to omezeno časem, pouze (což může být občas blbé) v podstatě cílovou stanicí. Když pak odcházíte, žeton vložíte do škvíry, dvířka se otevřou, vy projdete a žeton jde vesele dál k dalšímu užití. Čili žádné tuny papírů (ano, řek bych, že pražský systém přes sms je také na dobré cestě) v peněžence, pak v koších a tak dále.
Jen tak pro zajímavost jsem s dotyčnou dívkou šel mrknout na Taipei 101, do nedávna nejvyšší, teď druhou nejvyšší budovu světa. Viz fotky.
Také jsem slíbil, že se něco nestalo. Tak tady to je: nestalo se zabloudění mého kufru.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)