Konec zvonec

Tak tady sedím, v napůl (v té mé půlce) uklizeném pokoji, docela to tady i voní. Venku svítí slunko a je vůbec tak nějak pěkně. Skoro jako by mi Taipei a Taiwan chtěli říct, "nikam nejezdi, tady je hej". Ale vedle mě už stojí téměř sbalený kufr a zbývá jen pár chvilek a já nadobro opustím tyto koleje.
Je těžké hodnotit každou maličkost, musel bych vzpomínat hodně dlouho na to, co bych chtěl říct. Ostatně, sami jste tady mohli číst, jaké to tady je, jak jsem to já tady vnímal. Určitě to nebylo vyčerpávající, ale snad to stačilo na to udělat si jakýstakýs obrázek. Také jste si mohli všimnout, že oproti předloňskému yellowstoneskému blogu jsem trošku změnil způsob psaní. Poté, co jsem hned zkraje pokračoval ve stylu z Ameriky, tedy popisování událostí, atp., jsem tak nějak přešel spíš k tomu, jaký je tady je život, snažil jsem zachytit to něco, co Taiwan dělá Taiwanem. Nejspíš se mi to úplně nepovedlo, ale snad alespoň částečně, ne? No a k těm zážitkům jsou stejně nejlepší fotky....
Co se týče mě, tak toto byla velice důležitá zkušenost. Naučil jsem se trošku novému jazyku, kterým mluví víc jak miliarda lidí. Okusil jsem trošku opravdové samostatnosti, znovu se nastartoval do učení. Našel jsem si náročný, ale přínosný sport. Poznal jsem novou kulturu, nové lidi, a další kultury z celého světa. Viděl jsem nové věci, okusil cizokrajná, a mnohdy naprosto odlišná, jídla. Po všech stránkách bych tedy mohl říct, že jsem trošku povyrostl.
A tak bych tímto chtěl ten blog uzavřít. Takže, to je vše. Já vím, to sluníčko a dvacet stupňů venku je lákavých, a proč bych tedy vlastně měl jezdit do těch mrazů, že? Ale já vím, jak to tady chodí - člověka namlsají jeden den létem, aby ho pak následující týden kropili deštěm.
A podívám se sem ještě? Je to možné. Je tady spousta míst, které jsem nenavštívil. A nejen na Taiwanu. V celé východní a jihovýchodní Asii. Je to možné. Ale stejně tak je možné, že příští blog bude odjinud - z Ostrovů, nebo ze Severu.

A na závěr, jeden "citát" - respektive věta, kterou mi řekla jedna Taiwanka v sobotu večer, kdy bylo už jasné, že prezidentské volby vyhrál současný prezident a Kuo Min Tang:

"Je to tady tak půl na půl: někteří jsou modří, někteří jsou zelení. Ale to neznamená, že jsme nějak rozdělení a vzájemně vůči sobě nevraživí; spojuje nás láska k naší vlastní zemi."

A jak to bylo dál....

V neděli, kdy zemřel první český prezident, jsem se šťastnou náhodou dostal do Národního Taiwanského Muzea. Trošku rozvířím vody a řeknu, že to bylo díky dvěma volným lístkům, které měla Laura, a jelikož nikdo z jejích známých nebyl očivině dostatečně zaujat vlastní historií, pozvala mě. Samozřejmě jsem nemohl odmítnout.
Je potřeba říct, že stálá expozice v muzeu se nacházející pochází původně především z Číny a na Taiwan se dostala díky "úhybnému manévru" Chiang-Kai Sheka, při kterém před komunisty uprchl na Taiwan a vzal s sebou většinu armády, státního zlata, státních archivů a muzejních sbírek. Toto nám často nezapomíná připomínat jeden profesor (historie mezinárodních vztahů), který je na to jak se zdá patřičně pyšný a tvrdí, že to byl daleko úspěšnější taktický ústup, než ten u Dunkerque.
Takže to, co bylo možno vidět, pochází z kontinentální Číny, někdy sahající až do období neolitu, občas i do období Válčících států (kdo viděl Hrdinu, tak to je ono), dynastie Ming, ale především z poslední manchurské dynastie Qing. Krom takových věcí, jako k čemu všemu se využíval nefrit, jak vypadaly pokoje císařských úředníků a tak podobně bylo z těch zajímavějších věcí možno k vidění čínské malířské umění a též a především pak poměrně velká sbírka vystavených starých dokumentů.
A tady se dostávám k jádru věci, tady narážím na ona traumata, o kterých jsem se dříve zmiňoval. Jedná se o takzvané nerovné smlouvy.
Ale nejdřív trošku historie. Ale opravdu jenom trošku. V 19. století se Čína díky sérii prohraných válek s Velkou Británií, známých jako opiové, dostala do značně nerovného vztahu s evropskými mocnostmi. Krom toho, že války prohrála a obyčejně musela platit nějaké ty reparace, byla donucena uzavřít smlouvy, které západním mocnostem zaručovaly přístup do čínských přístavů, právo soudit své provinilce podle vlastního práva, výhodné tarify a tak podobně. Podstatou těchto smluv bylo to, že platily jen jedním směrem. Navíc obsahovaly tzv. větu o upřednostňovaném národu, která zaručovala stejné výhody i pro další země po Velké Británii.
No a těchto smluv tam bylo hodně. Ale opravdu hodně. Byly jich plné místnosti. A když tam zrovna nebyly nerovné smlouvy, pak tam byly takové, které onu nerovnost rušily. To se dělo po První světové válce, ovšem mezi tím leželo téměř jedno století, kdy byla ona slavná Říše středu pokořena a zahanbena. Zde musím zdůraznit, že ty smlouvy v muzeu vystavené nejsou pouhým reliktem dob minulých. I Laura, tedy osoba, která je událostem časově naprosto vzdálena a tato historie vlastně nijak nemá dopad na její život, to pociťovala jako křivdu.
Je tu ještě jedno temné období...tedy takové, které je pro Taiwance velice důležité. A to je období konce Druhé světové války, kdy se do jejich národní paměti silně zaryly americké bombové nálety (pamatujte, že v té době byl Taiwan stále součástí Japonska) a Bílého teroru, který následoval posléze. A opět, proč o tom mluvím? Tak 15. prosince jsem byl ještě s dvěmi německými slečnami na představení ve zdejším Národním divadle. Neslo název Portrait of Families (Portrét rodin) a pochází z dílny nejslavnější Taiwanské divadelní skupiny Cloud Gate Dance Theatre (Taneční divadlo brány oblaků). Jedná se o moderní balet s nepřehlédnutelnými prvky tradičních bojových umění a moderního tance. Jako takové bylo extrémně náročné na sledování, jelikož to v podstatě neobsahovalo žádný pořádný děj. Na plátnu v pozadí byly promítány fotky rodin z té doby. Do toho byly pouštěny nahrávky dialogů pořízené již po demokratizaci, některé byly plné emocí. A zároveň s tím se na pódiu odehrával tanec, jehož prostřednictvím herci vyjadřovali každodenní aktivity, jako číštění zubů, mytí vlasů, svatba...V té době...A to je to důležité, to zajímavé. Jedinečným příkladem bylo právě to čištění zubů, které bylo pojato jako nesmyslný, oblbující a k smrti vyčerpávající armádní dril.

Tolik k traumatům. Teď trošku zlehčím.
K ženskému šatníku. Totiž, abyste rozuměli, týká se to jednoho zajímavého kulturního protikladu, o kterém jsme debatovali na jednom z tréninků bojových umění. Je to možná i z části vysvětlení, proč zde většina holek nosí extrémně krátké kraťásky. To je totiž podle všeho v pořádku. Co není v pořádku jsou hluboké výstřihy a trička na ramínkách. Když se na tuto věc podíváme v Evropě, tak zjistíme, že...je to přesně naopak. Trička na ramínkách a hluboké výstřihy jsou akceptovatelné, ale co extrémně, ale extrémně krátké kraťásky? K tomu ještě jedna poznámka. Jeden z Taiwanců (vlastně jediný Taiwanec) této debaty se účastnící nám (mně a Francouzce, co nás trénuje) řekl, že žena, která by nosila hluboké výstřihy, by byla považována za barbarku...a kulturní poznámka: starý čínský koncept, 天下 tianxia, neboli vše pod nebesy (opět odkazuji na film Hrdina), říká, že nebesa jsou jako kruh a vše pod nimi je civilizace. Země je ale jako čtverec, ve kterém je onen nebeský kruh umístěn. Když si to představíte, zjistíte, že rohy čtverců jsou mimo kruh, tedy mimo civilizaci, tedy územím barbarů. A zajímavé bylo tento vzorec vidět na nádobách v Národním muzeu, kdy se úzké čtveraté hrdlo otevíralo kruhovým otvorem.

Jiné hodnoty

Jistě si někteří, alespoň ti, kterým jsem to říkal, možná vzpomenou na jeden docela zajímavý rozdíl mezi kulturou východoasijskou a evropskou/křesťanskou latinské provenience. Na to jsem nepřišel zde, ale v Praze, kde jsem byl spolu s onou již dříve zmiňovanou Taiwankou - Narancou. Týkalo se to draka a narazili jsme na to na jednom z nádvoří Pražského hradu, vedle Chrámu sv. Víta, kde stojí socha sv. Jiří na koni, zabíjející draka. Tehdy byla Naranca dost šokována. Pro ně je totiž drak jedno z nejposvátnějších zvířat, ne-li nejposvátnější. Zabíjet draka je pro ně něco jako pro Indy zabíjet krávu. Jeho důležitost vyšla najevo minulý týden na jedné hodině čínštiny. Byla to speciální hodina. Pánčitelka nám povídala o čínském novém roce, o zvyklostech, o kaligrafii a to celé pak plynule přešlo v naše kaligrafické pokusy. Čínský zvěrokruh střídá zvířata po jednom roce. Jejich rok je kombinací lunárního a solárního kalendáře, takže nový rok pro ně není pevně dán, začátek se pohybuje někde mezi půlkou ledna a půlkou února. No a rok 2012, který pro ně začne 23. ledna, bude rokem draka. Pánčitelka nám řekla, že tato skutečnost uvedla letos Taiwance v jakousi "svatbovou mánii". Bylo to skutečně poznat - kampus NTU má několik pěkných zákoutí a během těch čtyř měsíců, co tady jsem, jsem mohl být svědkem mnohých novomanželských focení. Důvod? Kdo se narodí ve znamení draka, má prý před sebou úspěšný život, tedy alespoň kariérně (jelikož "úspěšný" je dost relativní pojem) - budou z nich doktoři, právníci, politici a tak dále. A kdo by nechtěl mít dítě právníkem nebo doktorem?
Kdo by se snad zajímal, zvířata v čínském zvěrokruhu jdou po sobě následovně: Krysa, Buvol, Tygr, Zajíc, Drak, Had, Kůň, Koza, Opice, Kohout, Pes, Vepř. Dvanáct zvířat, opakují se po dvanácti letech. Drak bude v roce 2012, byl v roce 2000 a 1988. Tak si podle toho můžete určit svoje znamení. Jen připomenu: čínský nový rok začíná někdy v lednu/únoru. To znamená, že ti, kdo jsou takto na začátku, si ještě musí zjistit přesný začátek roku v tom kterém roce, aby věděli, kam se počítat.
No ale trošku jsem odběhl. Takže v Číně je drak super. V křesťanském světě se stal zpodobněním ďábla. V severské mytologii taky nic moc: kořeny Yggdrassilu, stromu světa, ohlodává drak Niddhogg. Řecká mytologie má zase Scyllu, mnohohlavého draka, který byl jednou z překážek Odyssea. Staroegyptský Apep (Apophis) byl sice obrovský had, ale dal by se považovat za draka. Ten byl protějškem slunečního boha Rea, který s hadem sváděl souboj každou noc, kdy ve své sluneční bárce plul vodami podsvětí. Prostě drak to má v Evropě a okolí špatný.

Ale to není vše.
Budou to tuším už tři týdny, co jsme byli v sestavě Jorane, Laura, Evelyn a já v Jiufenu. Je to takové pěkné malé přímořské městečko, které je především zajímavé svými starými čajovnami a dloooouhou ulicí plnou stánků s jídlem, čaji, jídlem, jídlem, čaji, oblečením, jídlem, jídlem, ale také a skoro především různými druhy suvenýrů. Nechci nějak kazit překvapení, ale odkaz tohoto výletu mnozí z vás pocítí.
V mém fotoalbu jsou z tohoto výletu dvě nebo tři fotografie, které, pokud vás zaujaly natolik, že jste se nad nimi zastavili, ve vás určitě vyvolaly spoustu otázek. Jedná se o obrázky figurín příslušníků SS. Jak u nás (já), tak ve Francii (Jorane) toto je téměř nemyslitelné a nejspíš by to bylo považováno za propagaci nacismu. Taiwanci to tak nevnímají. Více světla na to vrhla jedna z mých přednášek, kde se profesor mimojiné zmínil o postoji Taiwanců (a nejspíš hlavně Taiwanek) k nacistům. Řeknou si, "Ooo, to jsou ti pěkní blonďáci ze starých filmů, že?" Pro ně je to moc vzdálené, aby to vnímali jako nějaké historické trauma. Mají svá.

No a o nich, stejně jako o dalších věcích, budu pokračovat v dalším záznamu.

Trivia

S obrovským zpožděním bych rád napsal pár řádků o někomu již avizované soutěži ve Wu Shu, což je slovo, které se zde používá pro bojová umění.
Soutěže se zúčastnilo poměrně velký počet škol. V základě se to celé rozdělilo na dvě velké části: na ty, kteří se bojovým uměním věnují profesionálně, tzn. je studují na vysokých školách, a na amatéry, čili nás. A dál už se to dělilo tak, jak by se dalo čekat: ženy-muži, skupiny-jednotlivci, bez zbraní-se zbraněmi, atd. My jsme byli skupina a byla to skupina v kategorie žen - můžou si prý vzít na pomoc až dva borce, takže bylo všechno v pořádku. No, a jelikož byl v kateogorii amatéři - ženy - skupiny pouze jeden tým, my, soutěž jsme vyhráli. Ale abyste si nemysleli - i přesto jsme dostali docela slušný počet bodů. Průměr je prý tak 8,7, my jsme měli 8,75.
Myslím, že zde nejlépe poslouží video. http://www.youtube.com/watch?v=NzqTiebKoDw&feature=related
Jak jsem řekl není moc o čem povídat. A tak se posunu o hodinu dál, do doby, kdy jsem se ze soutěže vracel dlouhou jízdou metrem. Ve fotogalerii jsou dvě fotky, které myslím dobře ilustrují, jak to uvnitř vlaku metra vypadá. Je to, tuším, v sekci Kultura a lifestyle. Vidíte, jak se tam vše leskne, jak je tam čisto? Téměř na konci cesty se stala zajímavá věc. Nastoupily dvě slečny, jedna z nich měla v rukou nějaké pití (samozřejmě nepila, pokud nechtěla dostat pokutu v přepočtu asi 4500 Korun). Nějak to cuklo a pití se rozlilo po podlaze. A co udělala slečna? Sebrala ubrousky a dala se do utírání. Dřív jsem jen tušil disciplínu Taiwanců, která by mohla být za onou všudypřítomnou čistotou. Teď jsem stal jejím přímým svědkem.
O tři dny dříve, 25. listopadu (ano, až s takovým zpožděním dneska píšu) byly vyhlášeny výherní čísla invoice lottery. O co jde? Každý doklad o zaplacení, který dostanete v obchodech, restauracích a podobně, obsahuje osmimístné číslo. No a každé dva měsíce jsou vybrána výherní čísla a pokud se s nějakým dokladem trefíte alespoň posledními třemi čísly, vyhráváte, a to minimálně 200 taiwanských dolarů. Pokud se naopak trefíte všemi čísly, výhra jde do milionových částek. Tento systém byl zaveden pro zvýšení vládních příjmů z daní v roce 1951 a prý se díky tomu v tom roce vybralo oproti tomu předchozímu o 75 % víc.
Zakončím poznámkou o televizi. Tady jsou všude. Na stanicích metra. V restauracích, v jídelnách. Na chodbách. Jistě mnozí z vás nemáte rádi velké množství reklam, které nova a prima cpou každou půl hodinu i do filmů. Možná si někteří vzpomenete, jak jsem minulý rok říkal, že to je ještě dobré, v Americe je to každých 15 minut. Shruba. Tady jsou reklamy snad pořád. Možná tedy mají vždy naladěny specifické programy, ale zatím jsem neviděl, kromě některých čínských/taiwanských telenovel nic, co by mělo děj. A je zajímavé, jak jsou telenovely zde hltány. Mohl jsem být svědkem zajímavého úkazu, kdy v "hlavní" školní jídelně, běžně plné, sedělo mnoho lidí, hlavu zakloněnou a oči upřené na obrazovku, nevnímajíc okolí.
Co se týče zpráv, jsou dost často zaměřeny na Taiwan. Zvláštní je jejich záliba v individuálních tragédiích, haváriích, krádežích, loupežích a tak podobně. Prostě ve všem, co je snad nějakým způsobem "senzační" a co by člověk našel na stránkách bulvárního tisku. Opět říkám, nevím, možná mají kanály, které pokrývají více informací. Ale jinak je to Taiwan, Taiwan. Pokud je tam něco ze zahraničí, tak pak z toho pro ně nejbližšího. Takže v posledních dnech mluví o smrti Kim Čong-Ila, o Havlovi ale ani zmínka.

Taiwancova továrna na čokoládu

Je tomu něco málo přes týden, kdy pro nás, kdo se učíme čínsky, byla zorganizována návštěva společnosti Guo Yuan Yi. Stalo se tak díky iniciativě naší slečny pánčitelky, která, jen tak pro zajímavost, je pouze asi o měsíc mladší, než Lenka.
V současné době se sortiment rozšířil na spoustu výrobků, včetně svatebních šatů, svatebních fotografií a dalších věcí spojených s těmi šťastnějšími chvilkami života, ovšem hlavním produktem byly, jsou a nadále budou cukrovinky, dorty a zákusky všeho druhu, svatební i nesvatební. Tuto malou taiwanskou "cukrárnu" založil někdy v 19. století imigrant z Číny, Guo Yuan Yi. Je to skoro až klasický příběh amerického střihu: from rags to riches, self-made men. V podstatě z ničeho vybudoval prosperující společnost, s továrnami, spoustou zakázek a dostatkem kapitálu k rozšiřování nabídky.
A do tohoto jsme přišli my. Přesněji řečeno, přišli jsme do jejich musea, alespoň to museem všichni nazývali. Ovšem kromě malé série vystavených objektů, které ilustrovaly tradiční čínské svatby, a tedy byly spojeny s oním teprve nedávným rozšířením zájmů společnosti, a jen několika málo kusů vztahujících se k tradiční výrobě pochutin to museum spíše nebylo než bylo. Taiwanci si to vymysleli jinak, hezky svým vlastním způsobem.
Nejznámějším zákuskem společnosti, o němž brzy ví snad každý návštěvník Formosy, je tzv. pineapple cake, neboli ananasový "koláček". A vlastní výroba tohoto "koláčku" pro nás byla nachystána jako hlavní atrakce.
Zkusme, jestli si ještě vzpomenu, co to vše obsahovalo. Není to nijak náročné. Byl to, tuším, bílek vajíčka, hladká mouka, cukr moučka máslo a samozřejmě ananas. Avšak nemám ponětí, v jakém stavu to ovoce bylo, rozhodně ne čerstvé. Vypadalo to spíš jako nějaká želatina. Těžko říct, co s tím provedli.
Postup je, myslím, docela očividný. Z prvních čtyřech, opravdu najemno rozmýchaných, surovin vytvoříte těsto, to pak rozkouskujete (podle toho, kolik toho máte, pineapple cake je docela malá věc) a pak do toho vložíte onen "ananasový" kousek a zabalíte a upečete.
Nakonec jsme si to zabalili do typických papírků a to vše dali do krabice, přesně takové, v jaké se to prodává v obchodech. A chutnalo to tak, jak mělo (to ovšem neznamená, že budu od teď péct sobotní buchty!!!! Možná občas...).
K tomu není mnoho co dodat. Takto to nezní nějak záživně, ale myslím, že jsme se všichni slušně bavili. Hlavně při čekání na troubu. To jsme si zkoušeli tradiční čínské svatební šaty, předváděli si svatební obřad a také "princezninu volbu". U toho svatebního obřadu jsem toho moc nepochytil, byl jsem docela vzadu. Vím, že v tom nějakým způsobem hrály roli pomeranče. S tou princezninou volbou to už bylo lepší. Když totiž princezna ještě neměla manžela, tak císař nařídil, aby si vybrala. Tak se shromáždili možní ženiši, princezna vzala jakousi kytici a se zakrytýma očima ji vhodila do davu. Pochopitelně, kdo ji chytil, ten ji měl.
Nakonec to bylo super odpoledne, zvláště po týdnu, který byl, co se týče školy, opět jeden z těch náročnějších.
A když už jsem u školy, jen drobná poznámka. Taiwan je především buddhistický, a tak zde mají Vánoce především přinejlepším komerční náplň, přinejhorším se pro mnohé stává záminkou ke kalbám. Důsledkem toho jsem si za a) naprosto neuvědomil, že začal advent, a když mě na to upozornila jedna Švédka, docela mě to zamrzelo (mimochodem, trošku mě překvapilo, že švédské Vánoce jsou spíše jako ty české, tedy z 24. prosincem jako tím hlavním dnem, atp. a ne jako ty britské). A za b) Vánoce nevánoce, škola vesele běží dál. Naštěstí je 24. prosinec letos v sobotu, takže nehrozí, že bych snad v ten den jakýmkoli způsobem studoval. Ale stejně tak to asi nebude mít ten nádech, to kouzlo. A já hlavně zatím nevím, co o Vánocích vlastně budu dělat. Možná to nakonec dopadne tak, že prostě půjdu s někým do nějaké restaurace na "Vánoční" večeři...

Duše Taiwanu: Berliner Philharmoniker

Tento mírně matoucí titulek pod sebou skrývá nezapomenutelnou cestu do hlubin Taiwancovy duše, kterou jsem dobrovolně, ač původně nevědomky, podnikl minulý víkend.
Ale než se k tomu dostanu, dovolte mi malou odbočku, která s vámi bude sdílet další z mých pozorování zdejších zvyklostí a zvláštností. Taiwan je prudce se vyvíjející země, je jeden ze čtyř asijských tygrů, což denotuje skupinu jihovýchodních - východních asijských zemí, které zažívají obrovský ekonomický růst (jsou jimi Taiwan, Jižní Korea, Hong Kong a Malaysie). Jedním z důsledků je i to, že se zde neustále a prakticky všude staví, a to i v okolí univerzity. Vždyť i koleje, ve kterých bydlím, prošly a stále ještě procházejí rozsáhlou rekonstrukcí. Ale to není to, co jsem chtěl říci především, ačkoli to s tím úzce souvisí a nepochybně je to samo o sobě zajímavé. Samozřejmě, pokud máte v plánu novou budovu, či rekonstrukci budovy staré, potřebujete někoho, kdo to zrealizuje. Kdo by toto prováděl v České republice? Ukrajinci, Češi, Slováci, velice často s cigaretou a lahváčem blízko po ruce. Ale viděli jste někdy v životě, že by tuto práci, a teď myslím opravdu placenou práci, ne jako výpomoc u někoho známého, či na svém vlastním domu, zastávala žena? Tady je to naprosto běžné.
Ale teď k hlavnímu tématu.
Nedávno byl v Taipeji hostem orchestr Berliner Philharmoniker. Pod vedením britského dirigenta Sira Simona Rattlea se představil v National Concert Hall s třemi hudebními kusy: Alborada del gracioso od Maurice Ravela, Concerto for Horn and Orchestra - Moment of Blossoming od Toshia Hosokawy a Symphony No. 9 in d minor od Antona Brucknera.
Zajímavostí, jejíž možnosti by možná nebylo od věci prozkoumat i v Česku, byl fakt, že se celý koncert živě přenášel na tři další místa: Taipei Arena, a dvě další města Hsinchu a Hualien. A ještě zajímavější je fakt, že lístky bylo možné získat zdarma. Pravda, není to stejný zážitek, jako být přímo u toho, ale přesto to stálo za to (zadarmo).
K lístkům jsem se dostal tak trošku jako slepý k houslím. V sobotu, kdy to mělo probíhat, mi napsala jedna taiwanská známá, bývalá spolužačka Laury, že s Laurou na ten živý přenos mají lístky + dva lístky navíc. Proč vzaly dva extra, je otázka, kterou bych nechal stranou. Nicméně mě pozvaly, a také mi navrhly, abych s sebou vzal ještě někoho dalšího. Zeptal jsem se tedy jedné Francouzky, s kterou mám společné hodiny čínštiny, jménem Jorane, zda by neměla zájem. Měla.
Přeskočím cestu tam a samotný koncert, to teď není důležité. Kdyby někdo chtěl, tak mu můžu říct, jaké jsem z hudby měl dojmy, jinak bych asi odkázal na Youtube. To pravé začalo až po koncertu.
Musíte pochopit, že zde nešlo jen o koncert samotný. Celý večer byl pojatý jako taková zábavně-naučná (asi - moc jsem nerozuměl) show pro publikum (nevím, kolik jich tam bylo, ale hala byla obrovská - typoval bych klidně i deset tisíc). Večerem provázela dvojice profesionálních řečníků - málokdy kolem sebe někoho slyším tak pečlivě vyslovovat. Jak je mnohdy zvykem i v Česku, tak se jednalo o muže a ženu.
Nejsem si už jistý pořadím toho, co následovalo. Ale dělo se zhruba toto: po skončení koncertu ona dvojice začala něco říkat. Najednou ta dáma pronesla zvýšeným hlasem do mikrofonu anglickou větu: "Rattle, Rattle, Taipei loves You! (s ne moc pěkným americkým přízvukem - Taiwancům by podle mě spíš slušel Britský BBC přízvuk)" a my s Jorane pochopili, co bude následovat. Žena větu zopakovala a pak se chórem spolu s ní rozezvučela celá hala. Poznatek číslo jedna: Taiwanci se nebojí expresivního projevu. Otázkou ale zůstává, a je to skutečně předmětná otázka, zda je takový projev upřímný. A zda prostě třeba nemají rádi davy (a některá další setkání podobného druhu by toto potvrzovala) a jednoduše se nenechají strhnout a nejdou se zbytkem.
Dál se dělo něco, co zakouším denně kolem sebe, co ovšem při té příležitosti bylo dovedeno do tisícového extrému. V sále trošku potemnělo. Žena na pódiu mluvila dál, nejspíš vydala další povel, protože Taiwanci všude na tribunách začali vytahovat svoje telefony, rozsvěcovali displeje a mávali s nimi. Poznatek číslo dva: Taiwanci mají rádi (mimojiné) zářivé a barevné objekty. To ovšem byla docela roztomilá zábava a člověk si dokázal poměrně snadno představit hvězdnou oblohu (těším se na tu Českou).
Takto to pokračovalo dál. S Jorane jsme nejdříve byli trošku udiveni, ovšem pak jsme to začali ignorovat, povídali si, čekali, až to přejde (Do rozsvícených telefonů opět začalo předchozí skandování).
V jedné chvíli jsem ale začínal pociťovat v hlavě zvláštní pocit. Poznal jsem jak silný vliv může mít tisícihlasné skandované opakování téhož, doslova až do zblbnutí. Protože to je přesně ten efekt, který jsem začal pociťovat - člověku se tím otupí smysly, přestane vnímat ostře, zvláštně se přiblíží mírnému druhu tranzu, ve kterém je snad i více tvárným. A v té chvíli jsem si uvědomil, jak jednoduché pro různé populistické diktátory může být a bylo dav manipulovat, když se tento nechá. S Jorane jsme cítili to stejné: pocit mírného zděšení, ne nechuti, ale zděšení. Opravdu celý výjev naháněl husí kůži. Korunku tomu pak nasadila ona žena, která, nejspíše nevědomky, publiku pro skandování udávala takt opakovaným natahováním a pokrčováním ruky. Naštěstí byla dlaní nahoru. Poznatek číslo tři: ale o tom už jsem mluvil: davová psychóza, ale skutečné emoce? Mimochodem, vzpomeňte si, co jsem tady před dvěma měsíci psal o mé návštěvě "kostela".
Překvapující bylo, že se po asi patnácti minutách tohto stavu podobnému tranzu Sir Simon Rattle na pódiu skutečně objevil, i s částí svého orchestru. Tady už jen drobná poznámka. Je občas úsměvné až opět roztomilé, jak se Taiwanci snaží být světoví, ale ne vždy to výjde. Tak to bylo poznat z toho, jak ona žena (je zvláštní, že, ačkoli promlouval, se ten muž nepodílel na žádné z věcí, o kterých jsem zde hovořil) britského šlechtice oslovovala. "Sir, sir," jako kdyby mluvila na neznámého muže na ulici a ptala se ho na cestu k metru, nejspíš aniž by si uvědomovala, co to slovo před jménem "Simon" skutečně značí. Nechci tedy dělat nějaké nepodložené závěry, ale tak to skutečně vyznělo.
Také nechci dělat nějaké generalizace. Určitě jsou Taiwanci, kteří ve svých projevech ukazují své skutečné emoce, určitě jsou takoví, kteří mají rádi černou, bílou a šedou, určitě jsou takoví, kteří se nenechají strhnout. Ale člověk velice rychle nabyde opačného dojmu.
Řekl jsem, že se Taiwanci snaži být světoví. Abych byl přesný, svět pro ně znamená USA, což se odráží v hudbě, kterou většina z nich poslouchá, ve velkém množství McDonalds, Burger King a dalších amerických řetězců, a také, což je občas otravné, v jejich zálibě a až přehnanému používání amerického přízvuku (je to cílový přízvuk úvodu do fonetiky, kurzu, který jsem si zde zapsal, a je tak výraznou kaňkou na jinak docela příznivém obrázku, který o tomto předmětu mám). Ovšem někdo mi naznačil, nebo se o tom možná hovořilo na jednom z mých předmětů, že přesto přese všechno jsou Taiwanci ve své podstatě značně ochranářští k své kultuře a někdo dokonce mluvil o mírné xenofobii. Tím si však nejsem úplně jistý.
Jorane je docela zábavná holka. Byl jsem se s ní dívat na finále světového šampionátu v rugby (hrála Francie proti Novému Zélandu). Moje první zkušenost. Dokázal jsem říct, že to bylo dost napínavé. Také se učila rusky, tak se občas bavíme tím, že hledáme, nakolik je ruština s češtinou podobná. A já dělám nesmělé krůčky ve francouzštině. A je stoprocentně upřímná.

Kondička

Je pátek večer a já v poklidu odpočívám. A řekl jsem si, všiml jsem si, nejsou tady za listopad žádné příspěvky. Tak to přece nemůže zůstat!
Ono se ani není moc co divit. V poslední době se toho moc neděje, jde teď především o školu a ani o víkendech toho času moc nezbývá. Nemyslete si ale, že tento příspěvek bude o ničem.
Mohl bych začít asi takto: každé ráno, určitě každé všední ráno, mi ke vstávání (které se díky hodinám čínštiny děje kolem sedmé) do otevřeného okna hraje jakási podivná hudba. Hned první den, kdy se takto linula, jsem natrefil na jejího původce. Tak se nedaleko mých kolejí odehrává zvláštní podívaná. Skupina asi 20 žen ve středním věku (u Taiwanců se tohle těžko poznává - člověk by řekl, že někomu je třeba 18, a přitom mu/jí je kolem 25), oblečená v růžových trikách, tam nacvičuje....a já vlastně ani nevím, co to je, každopádně se pohybují do rytmu hudby.
A něco podobného člověk, pokud si přivstane, může vidět snad na každém kroku. Ve skupinkách či po jednom se hlavně starší Taiwanci a Taiwanky ráno protahují, cvičí dech, kosti, svaly. Jak často můžeme být svědky něčeho takového v České republice?
Samozřejmě se těžko poznává, zda to má nějaký efekt. Nevím, jestli je jejich mladistvý vzhled zásluhou genů, či tohoto pravidelného cvičení. Tedy, poznávalo by se to těžko, nebýt toho, že jsem mohl být přítomen při pro asi spoustu nás mladých nezapomenutelné události.
Někteří to již ví, někteří asi ještě ne; nicméně hned na začátku studia jsem se zde přidal do klubu bojových umění (pro ty, komu by se snad starostí zvlnilo čelo: je to naprosto bezpečné, nejde o skutečné souboje, pouze nácviky). Mimochodem, tento klub je dílem zodpovědný za nedostatek času, který v návalech občas pociťuju. Sport totiž Taiwanci berou opravdu vážně. Když už nějaký provozují v takové skupině, tak to dělají pořádně - a tak například naše tréninky jsou pětkrát týdně (nechodím na všechny).
Provozovat bojová umění není jen o technikách. Člověk se musí po všech stránkách zocelit, zpevnit svaly, pořádně se protahovat, naučit se správně používat své tělo. To poslední je asi to nejtěžší; Západňané si nejspíš odvykli být v uvolněném postoji a tak jsem velice často upozorňován, abych povolil napětí v ramenou a předloktí.
Dnes jsem se také dozvěděl, že bojová umění jsou o tom správně ovládat vnější a vnitřní tzv. klouby (spíš by se dalo ale mluvit o jakýchsi silových místech). Ty vnější jsou ramena, pánev, kolena, lokty, ruce a chodidla. A vnitřní, a jejich zvládnutí už chce opravdové mistrovství, jsou například tep, srdce, dech.
A jak to vypadá, když člověk zvládne toto vše provést? Minulou neděli byla pořádána jakási show, konalo se setkání nějaké asociace bojových umění tady. Součástí byl mimojiné i výstup našeho klubu a dalších klubů (budou videa). To co ale opravdu stálo za to vidět, co bralo dech, bylo pozorovat staré mistry, kteří ty náročné pohyby stále zvládali a zvládají. Jednomu z nich mohlo být i přes osmdesát let.
K něčemu to tedy asi bude.