Je pátek večer a já v poklidu odpočívám. A řekl jsem si, všiml jsem si, nejsou tady za listopad žádné příspěvky. Tak to přece nemůže zůstat!
Ono se ani není moc co divit. V poslední době se toho moc neděje, jde teď především o školu a ani o víkendech toho času moc nezbývá. Nemyslete si ale, že tento příspěvek bude o ničem.
Mohl bych začít asi takto: každé ráno, určitě každé všední ráno, mi ke vstávání (které se díky hodinám čínštiny děje kolem sedmé) do otevřeného okna hraje jakási podivná hudba. Hned první den, kdy se takto linula, jsem natrefil na jejího původce. Tak se nedaleko mých kolejí odehrává zvláštní podívaná. Skupina asi 20 žen ve středním věku (u Taiwanců se tohle těžko poznává - člověk by řekl, že někomu je třeba 18, a přitom mu/jí je kolem 25), oblečená v růžových trikách, tam nacvičuje....a já vlastně ani nevím, co to je, každopádně se pohybují do rytmu hudby.
A něco podobného člověk, pokud si přivstane, může vidět snad na každém kroku. Ve skupinkách či po jednom se hlavně starší Taiwanci a Taiwanky ráno protahují, cvičí dech, kosti, svaly. Jak často můžeme být svědky něčeho takového v České republice?
Samozřejmě se těžko poznává, zda to má nějaký efekt. Nevím, jestli je jejich mladistvý vzhled zásluhou genů, či tohoto pravidelného cvičení. Tedy, poznávalo by se to těžko, nebýt toho, že jsem mohl být přítomen při pro asi spoustu nás mladých nezapomenutelné události.
Někteří to již ví, někteří asi ještě ne; nicméně hned na začátku studia jsem se zde přidal do klubu bojových umění (pro ty, komu by se snad starostí zvlnilo čelo: je to naprosto bezpečné, nejde o skutečné souboje, pouze nácviky). Mimochodem, tento klub je dílem zodpovědný za nedostatek času, který v návalech občas pociťuju. Sport totiž Taiwanci berou opravdu vážně. Když už nějaký provozují v takové skupině, tak to dělají pořádně - a tak například naše tréninky jsou pětkrát týdně (nechodím na všechny).
Provozovat bojová umění není jen o technikách. Člověk se musí po všech stránkách zocelit, zpevnit svaly, pořádně se protahovat, naučit se správně používat své tělo. To poslední je asi to nejtěžší; Západňané si nejspíš odvykli být v uvolněném postoji a tak jsem velice často upozorňován, abych povolil napětí v ramenou a předloktí.
Dnes jsem se také dozvěděl, že bojová umění jsou o tom správně ovládat vnější a vnitřní tzv. klouby (spíš by se dalo ale mluvit o jakýchsi silových místech). Ty vnější jsou ramena, pánev, kolena, lokty, ruce a chodidla. A vnitřní, a jejich zvládnutí už chce opravdové mistrovství, jsou například tep, srdce, dech.
A jak to vypadá, když člověk zvládne toto vše provést? Minulou neděli byla pořádána jakási show, konalo se setkání nějaké asociace bojových umění tady. Součástí byl mimojiné i výstup našeho klubu a dalších klubů (budou videa). To co ale opravdu stálo za to vidět, co bralo dech, bylo pozorovat staré mistry, kteří ty náročné pohyby stále zvládali a zvládají. Jednomu z nich mohlo být i přes osmdesát let.
K něčemu to tedy asi bude.
Žádné komentáře:
Okomentovat