Je tomu něco málo přes týden, kdy pro nás, kdo se učíme čínsky, byla zorganizována návštěva společnosti Guo Yuan Yi. Stalo se tak díky iniciativě naší slečny pánčitelky, která, jen tak pro zajímavost, je pouze asi o měsíc mladší, než Lenka.
V současné době se sortiment rozšířil na spoustu výrobků, včetně svatebních šatů, svatebních fotografií a dalších věcí spojených s těmi šťastnějšími chvilkami života, ovšem hlavním produktem byly, jsou a nadále budou cukrovinky, dorty a zákusky všeho druhu, svatební i nesvatební. Tuto malou taiwanskou "cukrárnu" založil někdy v 19. století imigrant z Číny, Guo Yuan Yi. Je to skoro až klasický příběh amerického střihu: from rags to riches, self-made men. V podstatě z ničeho vybudoval prosperující společnost, s továrnami, spoustou zakázek a dostatkem kapitálu k rozšiřování nabídky.
A do tohoto jsme přišli my. Přesněji řečeno, přišli jsme do jejich musea, alespoň to museem všichni nazývali. Ovšem kromě malé série vystavených objektů, které ilustrovaly tradiční čínské svatby, a tedy byly spojeny s oním teprve nedávným rozšířením zájmů společnosti, a jen několika málo kusů vztahujících se k tradiční výrobě pochutin to museum spíše nebylo než bylo. Taiwanci si to vymysleli jinak, hezky svým vlastním způsobem.
Nejznámějším zákuskem společnosti, o němž brzy ví snad každý návštěvník Formosy, je tzv. pineapple cake, neboli ananasový "koláček". A vlastní výroba tohoto "koláčku" pro nás byla nachystána jako hlavní atrakce.
Zkusme, jestli si ještě vzpomenu, co to vše obsahovalo. Není to nijak náročné. Byl to, tuším, bílek vajíčka, hladká mouka, cukr moučka máslo a samozřejmě ananas. Avšak nemám ponětí, v jakém stavu to ovoce bylo, rozhodně ne čerstvé. Vypadalo to spíš jako nějaká želatina. Těžko říct, co s tím provedli.
Postup je, myslím, docela očividný. Z prvních čtyřech, opravdu najemno rozmýchaných, surovin vytvoříte těsto, to pak rozkouskujete (podle toho, kolik toho máte, pineapple cake je docela malá věc) a pak do toho vložíte onen "ananasový" kousek a zabalíte a upečete.
Nakonec jsme si to zabalili do typických papírků a to vše dali do krabice, přesně takové, v jaké se to prodává v obchodech. A chutnalo to tak, jak mělo (to ovšem neznamená, že budu od teď péct sobotní buchty!!!! Možná občas...).
K tomu není mnoho co dodat. Takto to nezní nějak záživně, ale myslím, že jsme se všichni slušně bavili. Hlavně při čekání na troubu. To jsme si zkoušeli tradiční čínské svatební šaty, předváděli si svatební obřad a také "princezninu volbu". U toho svatebního obřadu jsem toho moc nepochytil, byl jsem docela vzadu. Vím, že v tom nějakým způsobem hrály roli pomeranče. S tou princezninou volbou to už bylo lepší. Když totiž princezna ještě neměla manžela, tak císař nařídil, aby si vybrala. Tak se shromáždili možní ženiši, princezna vzala jakousi kytici a se zakrytýma očima ji vhodila do davu. Pochopitelně, kdo ji chytil, ten ji měl.
Nakonec to bylo super odpoledne, zvláště po týdnu, který byl, co se týče školy, opět jeden z těch náročnějších.
A když už jsem u školy, jen drobná poznámka. Taiwan je především buddhistický, a tak zde mají Vánoce především přinejlepším komerční náplň, přinejhorším se pro mnohé stává záminkou ke kalbám. Důsledkem toho jsem si za a) naprosto neuvědomil, že začal advent, a když mě na to upozornila jedna Švédka, docela mě to zamrzelo (mimochodem, trošku mě překvapilo, že švédské Vánoce jsou spíše jako ty české, tedy z 24. prosincem jako tím hlavním dnem, atp. a ne jako ty britské). A za b) Vánoce nevánoce, škola vesele běží dál. Naštěstí je 24. prosinec letos v sobotu, takže nehrozí, že bych snad v ten den jakýmkoli způsobem studoval. Ale stejně tak to asi nebude mít ten nádech, to kouzlo. A já hlavně zatím nevím, co o Vánocích vlastně budu dělat. Možná to nakonec dopadne tak, že prostě půjdu s někým do nějaké restaurace na "Vánoční" večeři...
Žádné komentáře:
Okomentovat