Mañana

Zjišťuji, že není úplně od věci psát příspěvky do blogu co nejdříve poté, co se věci, o kterých člověk píše, staly. Je to ještě v čerstvé paměti. Takto, nějakých čtyři, pět dnů po oněch událostech, už se zapomíná a je možné, že se vynechají nějaké důležité body. Nicméně, pokusím se.
Minulý týden se zde slavil tzv. Moon Festival, je to vždy na úplněk v září a v podstatě je to oslava podzimu. Rodiny se sejdou a grilují, někdy i tři dny po sobě. A já byl pozván jednou Němkou, jménem Lara, která zde také studuje, na menší výlet na pláž. Měly jsme jít i s několika lidmi z Nikaragui, které zde poznala při svém prvním pobytu na Taiwanu.
Bylo to v neděli. Sešli jsme se v pravé poledne, odcházeli jsme v půl jedné. Přidala se i jedna Rakušanka, Nathalie. Na stanici metra jsme dorazili asi v 13.15, to si ještě Lara stačila koupit oběd. Do této doby vše v naprostém pořádku. Na této stanici jsme se měli sejít s dvěma Nikaragujkami (asi tak nějak se to píše). V půl druhé, kdy měly přijet, se však ještě vybatolovaly z bytu. Proto jsme jeli napřed, trošku si prohlédnout nějaké mangrovové porosty. To bylo asi kolem půl třetí. Někdy poté přijely ony dvě holky. To ovšem ještě nebylo všechno. Měli jsme se sejít ještě s dalšími lidmi, jejichž počet se nakonec vyšplhal na nějakých čtrnáct nebo patnáct, někteří z Hondurasu, ne všichni známí. Byly možná tak čtyři hodiny, když jsme se konečně sešli v plném počtu. Pak teprve přišlo nějaké nakupování na menší grilování na pláži. Nákup, a především placení, bylo docela vtipné. My, tak nějak logicky, necháme jednoho vše zaplatit a ten dotyčný si od nás pak vybere peníze. Tady se ty peníze vybíraly rovnou, což způsobilo v daném obchodu menší chaos.
Teď už jsme se blížili k pláži, ale ještě tam stále nebyli. Zdálo se se, že jim je skoro jedno, zda tam vůbec dorazíme. Prostě mañana. Stáli jsme na zastávce autobusu a nikdo se nebyl schopen domluvit, co se vlastně bude dít. Nakonec se to ale přecejen podařilo. Na pláž jsme dorazili v půl šesté. Tedy po pěti hodinách. Normálně by to trvalo maximálně dvě hodiny. A na místě jsme zůstali asi dvě až tři hodiny.
Uvědomuju si, že já taky některé věci řeším dost na poslední chvíli a často prokrastinuji, ale aspoň se pak cítím blbě. Latinoameričané se tím moc netrápili. A co je moc, to je moc. Pro dvě germánské dámy to muselo (a podle všeho i bylo) být pořádné utrpení.
Jsou také dost hluční. Nic pro mě.